Z Plzně do Jizerských hor - 6. část — Jizerské hory — okružní výlet - Albrechtice v Jiz. horách - Protržená přehrada

Konečně jsme pod střechou a v teple, ale v autě jsem spala líp. Není to horkem, hodně se houpe tlak a to nemám ráda. Usínám po půlnoci. Stále slyším, jak venku prší a fouká vichr. K ránu spím nejlíp. Snídani máme v osm, brala bych ji i dýl. Vstávat se mi nechce.

Ráno trochu ještě prší, občas svítí sluníčko. Tedy žádná změna. Když jsme za takového počasí zvládli včera dojít na Smrk, tak dnes výlet také zvládneme. Chvíli čekáme, zda přestane pršet, ale nakonec stejně vyrážíme.
Dnes dáváme odpočinkový výlet k Protržené přehradě, tedy pokud se tak nechá říkat 14 km dlouhému výletu s převýšením 400 metrů. Jsme v horách. Po rovině nikam nedojdeme.

Protržená přehrada - to jsou vlastně zbytky přehrady na Bílé Desné, které nebyly odstraněny po protržení hráze. V podhůří docházelo ve 2. pol. 19. století k častým povodním. Proto vznikl projekt na vybudování vodního díla, které by vodu z jarního tání zadržovalo. Měly vzniknout dvě přehrady (na Bílé a Černé Desné), které by spojovala štola - tím by se vyrovnávala hladina obou přehrad. Hráze přehrad byly sypané. S výstavbou se začalo v letech 1912 až 1915. V listopadu byla kolaudace. Již za 10 měsíců provozu začal z hráze této přehrady vytékat pramínek vody. Hrázný dostal příkaz okamžitě otevřít uzávěry, aby se voda rychle vypustila a zmenšil se tlak na hráz. Jenže pramínek se rychle zvětšoval, hrázný uzávěry zcela neotevřel a ve strachu o svůj život utekl. Sedmdesát minut pramínek sílil, až to hráz nevydržela a protrhla se. Valící se voda bořila domy v údolí pod přehradou a bohužel si vyžádala i  oběti na lidských životech. Výsledkem bylo 65 ztracených lidských životů, mezi nimi velká řada i malých dětí, 33 zničených a 69 poškozených domů. Dalších 307 osob zůstalo bez střechy nad hlavou.

Celých 17 let trval soudní proces. Uvažovalo se o nekvalitním materiálu během 1. světové války, špatně odvedené práci. Nakonec však nikdo nebyl potrestán. Za vše prý mohla geologická porucha v takové hloubce, kde se tehdy neprováděly zkušební sondy. Až studie r. 1996 tuto příčinu vyloučila a zjistila, že chyba byla v projektu - těsnění v tělese hráze bylo navrženo nedostatečně.

Na výlet tentokrát vyrážíme pěšky přímo od penzionu Permon v Albrechticích, jde jsme byli ubytováni. Obec Albrechtice v Jizerských horách má 3. nejdelší úřední název v Česku. Nachází se v jihovýchodní části Jizerských hor, zhruba 4 km na západ od Desné. Od r. 1634 až do r. 1945 vlastnil tuto část kraje Nicolaus Desfours a jeho rod. Po rekatolizaci kolem r. 1652 se oblast téměř vylidnila. Poddaní raději své domovy opustili, než by se vzdali své víry. Tehdejší majitel na své panství pozval německé obyvatele z příhraničních oblastí.  Oblast, která ležela okolo hory Špičák, byla ideální pro těžbu dřeva, které se po řekách Kamenice a Desná nechalo plavit. V sedle mezi dolinami těchto řek pod horou Špičák stála na mýtině panská fořtovna, která dala základ vzniku celé vsi. R. 1670 ji tehdejší správce pojmenoval na počest hraběte Albrechta Maxmiliána Desfourse  Albrechsdorf - česky Albrechtice.

Na přelomu století se zde začalo rozšiřovat i zemědělství, vznikaly zde i větší zemědělské dvory. Později se rozšiřovalo i tkalcovství a sklářská výroba. R. 1860 zde bylo 50 brusíren skla. Vyráběly se zde i umělé foukané duté perly.

Z obce od skiareálu Detoa jsme vyrazili po zelené, u památného klenu jsme odbočili vpravo a dali se rovnou do kopce až k rozcestí Nad Mariánskými schody. Jejich prozkoumání jsme se zatím nevěnovali, ale pokračovali jsme ještě kousek po zelené vlevo ke kapličce. Byla postavena r. 1753 pro dřevěnou sošku panny Marie, kterou v těchto místech vyorali při zakládání první usedlosti. Místní se o kapličku dobře starali, přežila všechny režimy, až r. 1994 ji někdo vykradl. Co nešlo odnést, to zničili. Farníci kapličku opravili a v srpnu 1995 byla opět vysvěcena. Již r. 1992 byla obnovena Mariánská pouť – procesí sem jde od kostela sv. Františka z Paoly v Albrechticích vždy nejbližší sobotu ke svátku Panny Marie (22. srpna).

Od kapličky jsme se vrátili zpátky k rozcestí a vydali se kousek po žluté. Ta pokračuje přes Mariánské schody do údolí Bílé Desné. Je to 365 poměrně prudkých a úzkých žulových schodů do údolí. Používali je hlavně textilní dělníci, kteří si díky nim zkracovali cestu do práce. Samozřejmě existuje pověst, že schody postavil sám čert, který každý den v roce položil jeden kámen.

Žlutá trasa vede údolím potoka do Desné. My jsme však chtěli jít podle potoka na druhou stranu. Těsně před schody odbočuje vlevo pohodlná pěšina mírně z kopečka, přesně tak, jak jsme to potřebovali. Po neznačené cestě jsme sešli na cyklostezku, která vede z Desné podle Bílé Desné a pokračuje podle říčky až k protržené přehradě. Po cyklostezce Járy Cimrmana (samozřejmě i tady Jára Cimrman byl, pozoroval budování přehrady a tvrdil, že stavba dlouho nevydrží. Jenže mu nikdo nevěřil) aneb na kole okolo Liptákova směřujeme vzhůru podle krásně hučící Bílé Desné. Je docela regulovaná, na trase je několik vyzděných hrází i menších vodopádů. Cesta je vlastně i naučnou stezkou, kde si můžeme přečíst zajímavosti ze zdejší přírody, co tu vše roste, žije a pod. a samozřejmě i o katastrofě s přehradou. Ve srovnání se včerejškem není taková zima, takže ani nesněží. Střídavě je slunečno, zataženo, drobně poprchává.

Když se blížíme k Protržené přehradě, déšť sílí. V její blízkosti vidíme chatu s prosklenou terasou, z dálky se nám zdá, že je snad otevřeno. Jsme docela rádi, že se před deštěm máme kde schovat, Ota se samozřejmě už vidí s pivem v ruce.

Vše je však trochu jinak a pro nás je to šok. Zajímavá je však i historie této boudy. R. 1917, rok po zdejší katastrofě, zde byla postavena první malá bouda pro turisty. Větší - Krömerova chata v německém stylu zde stála od r. 1926 do r. 1945, kdy vyhořela. Na jejích základech byla postavena tato nová Krömerova bouda — útulna, která byla otevřena 22. června 2015. Z původní zůstal jen název a základy. Ostatní odpovídá podmínkám CHKO, je malá, ale funkční. Během letní i zimní sezony je otevřeno, v ostatní dobu jen o víkendech. A když zde není obsluha – a to byl pro nás ten šok, je zde občerstvovací samoobsluha. Na kryté verandě v chladícím pultu jsou piva, limonády, tatranky, ale dokonce i pohledy, turistické známky a kasička. Vedle je ceník. Nad tím je dokonce skřínka s nářadím, sloužící samozřejmě hlavně pro cyklisty. Tak doufám, že sem budou chodit jen poctivci a že to tady vydrží hodně dlouho. Ota dal samozřejmě pivo, mně stačili vlastní zásoby. A co je ještě lepší – veranda, kde je stůl a lavice, je od konce října uzavíratelná posuvnými dveřmi. Takže uvnitř v případě nepříznivého počasí mohou přespat čtyři pocestní. Venku je dokonce i Toika.

Hezky pod střechou jsme dali svačinu a mezitím přestalo pršet. Prošli jsme si zdejší 1 km dlouhou naučnou stezku, která byla vybudována r. 1996 u příležitosti 80. výročí této tragédie. Je na ní 6 zastavení, kde jsou technické výkresy ze stavby a dobové fotografie. V r. 2013 byly zahájeny práce na její obnově, kdy byly vysekány náletové dřeviny, postavena nová lávka a dřevěná vyhlídka. Z původní stavby přehrady zbyla jen šoupátková věž, torzo hráze, kamenný bezpečnostní přepad, který nebyl nikdy využit, a štola ke stále funkční Soušské přehradě na Černé Desné, kde je zimoviště 11 druhů netopýrů.
Zašli jsme se podívat i k nedalekému pomníku této katastrofy, který je z ulomené části původní hráze a je omotán duralovými pásky se jmény obětí a rokem narození a který posvětil vodou z Bílé Desné vojenský kaplan Petr Šabaka přesně 100 let po tragédii. Naučná stezka k němu nevede, dojde se k němu po žluté turistické trase.

Areál jsme opustili po žluté - zpočátku stoupající lesní pěšinou, později po zpevněné cyklotrase. Celou cestu téměř od začátku nás doprovází dřevěné sochy, které byly vytvořeny při dřevosochařském sympoziu na téma Protržená přehrada, tuším v letech 2014 - 2016.
Na rozcestí Mariánskohorské boudy je dřevěný Smírčí kříž. I zde bývala osada, která byla založena na počátku 18. století. Hrabata Desfoursů zde chtěli nechat pást panský dobytek. Pravděpodobně to však nebyla vhodná oblast, protože již r. 1709 prodali zdejší chalupu Fritzovi Mitlehnerovi – po něm se to zde až do 19. století jmenovalo Fritzovy boudy. Postupně tu byly postaveny 4 chalupy, v 19. století zde dokonce byla i hospoda. Obyvatelstvo se živilo pastevectvím, dřevorubectvím, pálili milíře. Po odsunu německého obyvatelstva zůstaly boudy prázdné. Některé vyhořely, louky začaly zarůstat náletovými dřevinami. V 70. letech 20. století zde byla postavena terénní stanice CHKO. Nálety se kácí, některé chalupy se opravují a na loukách se nechávají pást ovce.

Tady jsme odbočili po zelené a konečně po krátkém mírném stoupání začali klesat. Počasí má stále stejný charakter, další přeháňka nás zastihla v Mariánské Hoře. Je tam sice přístřešek, ale jak to tady fouká, je jedno, zda jsme pod střechou nebo ne. Je odtud však hezky vidět na rozhlednu na protějším Tanvaldském Špičáku. I tady byla r. 1701 založena osada, kde žili brusiči skla.

Jít domů je ještě brzy, proto v místech, kde zelená odbočuje vlevo, my jdeme vpravo, scházíme do Albrechtic po nefrekventované silnici a kocháme se zdejšími chalupami. V údolí pod námi vidíme pozdně barokní kostel, vybudovaný v letech 1779–1784, převážně ze sbírky mezi obyvateli, kteří si přáli zde mít svůj kostel. Původně byl zasvěcen sv. Vavřinci, ale na přání hraběte Desfours byl zasvěcen řádu nejmenších bratrů - sv. Františku de Paula. V 19. století byly provedeny úpravy, koncem století byla zvýšena hranolová věž. V presbytáři je valená klenba s lunetami, loď má plochý strop. Na klenbě a na stěnách kostela je bohatá pseudobarokní štukatura. R. 1784 byl založen i hřbitov a obecní jednotřídka. Fara byla postavena o 10 let později. Na hřbitově je od r. 1935 Schowankova hrobka, kterou si zde nechal postavit zdejší továrník, výrobce dřevěných hraček.

Stále jsem se cítila bezvadně, vždyť zhruba 14 km není tak moc, stejně jako převýšení cca 400 metrů. Najednou jsem však začala mít pocit, že už nikam nedojdu. Krize mne postihla naštěstí skoro v cíli. Nevím, zda na mne dolehlo nevyspání nebo to neštěstí, které se nahoře stalo, nebo mne zničil neustálý pohled na protější kopec s rozhlednou, kam chce Ota koncem týdne ještě zajít a jehož výška mne od začátku děsila. I Ota se zděsil, co se to se mnou děje. Někdy tvrdím, že už nemohu, ale stále mi to šlape. Teď jsem se sotva šourala. Naštěstí hned u silnice byla hospůdka s penzionem Jako doma, kde točili Černou horu. To mi však v tomto momentě bylo jedno, byla jsem ráda, že si sednu. Při prvním pohledu na jídlo i pití se mi skoro udělalo špatně. Než Ota vypil první pivo, trochu jsem se srovnala, že jsem si nakonec jedno malé také dala.

Najednou zjišťujeme, že náš penzion Permon je asi čtvrtá chalupa. Je mi líp, ale stejně jsem ráda, že už dál nemusím. Navíc začíná pořádný slejvák. Asi své udělala i změna tlaku, která na mne vždy působí. Večer ještě prší, ale má se začít oteplovat, vyjasňovat i vítr uklidňovat. Takže změna počasí výrazná.
Sprcha mi pomohla se trochu vzpamatovat. Večer mi je už dobře. Večeři zapíjím malým pivem, dávám si meduňkovou domácí limonádu - po meduňce by se mělo líp spát. Protože Ota dává ještě další pivo, dávám si červené. Jestli ještě dnes nebudu spát, tak už nevím, co s tím budu dělat. Vím jediné, zítra bude odpočinkový - rozhlednový den. Dnešek přesto hodnotím jako vydařený.

Z Plzně do Jizerských hor - 6. část — Jizerské hory — okružní výlet - Albrechtice v Jiz. horách - Protržená přehrada na mapě