Z Plzně do Jizerských hor — 9. část — Jizerské hory - Jablonecko - málo turistiky, hodně rozhleden a jeden minipivovar

Cestopisy

Penzion u rozhledny Nisanka

Výhled z Nisanky

Rozhledna na Prosečském hřebeni s restaurací

Výhled z Prosečského hřebene

Pivovar Volt

Vodní nádrž Mšeno

V Jablonci nad Nisou - to bohužel není rozhledna

Z města vidíme na kopci rozhlednu Petřín

Rozhledna Petřín se zavřenou restaurací

Pohled z vyhlídky pod vodojemem v Dobré VOdě

Vodojem Dobrá Voda

Pohled od vodojemu

Výhled z vodojemu Dobrá Voda

Skalní vyhlídka Dobrá Voda

Dětské hřiště v Milířích cestou k rozhledně

Rozestavěná rozhledna Císařský kámen

Pohled ze staveniště

Hřbitovní kaple v Milířích

Pohled od kaple

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (23 fotografií)

Sobota 6. 10. 2018

Po včerejším zničujícím výletu mne ráno mne bolelo vše, nejen kolena a natažená šlacha, ale od hůlek i ruce a ramena. Naštěstí nás nečeká dnes nic náročného. Je krásně, ani ráno nemrzlo, tak snad to vydrží. Tentokrát předpověď neznáme.

Rychle balíme a hned po snídani odjíždíme za dalšími zážitky. Všude se však něco opravuje, uzavírá, takže do Smržovky musíme přes Tanvald. Z krásného a tichého místa do víru téměř velkoměsta - když to beru podle množství aut, obchoďáků a lidí. Když už jsme tady, Ota zkusil štěstí, zda náhodou nebude otevřené infocentrum. Stále mu chybí nějaké pohlednice rozhleden. Já chtěla mezitím koupit kousek chleba, ale davy v nedalekém obchodním centru mne odradily. Snad s chlebem vydržíme do pondělí. Chci hlavně ještě trochu klidu. Ota jednu pohlednici sehnal a k tomu spoustu povídání o zdejších rozhlednách. Tak aspoň on je spokojený.

Pokračujeme do Smržovky, jenže z jiného než plánovaného směru - od východu, takže jsme na severu obce minuli údajně jeden z nejkrásnějších železničních viaduktů z let 1893 - 1894. To jsme samozřejmě zjistili, až když jsme z města vyjeli. Musíme to přežít, zpátky se nevracíme.

Odbočujeme na rozhlednu Nisanka, která je nyní otevřena jen o víkendech. Nechá se dojet až těsně k ní. Informace o tom, co lze vidět, nikde nejsou, ale už se v tom docela dobře orientujeme. Vidíme řadu míst, kde jsme během minulých dnů byli. Stromy se už začínají pěkně zabarvovat, o to jsou výhledy hezčí.

Přejíždíme k dalším rozhlednám do Jablonce nad Nisou. Při cestě na okraji města - na břehu vodní nádrže Mšeno je pivovar Volt. Podle informací na internetu mají mít otevřeno od 12 hodin. To samé píšou na vstupu do areálu od vody. Na dveřích pivovaru však mají již ceduli s otevírací dobou až od 14 hodin. Dokonce včera a dnes tam mají Bierfest. Zahrada pivovaru je však už otevřená. Na stolku Ota našel nové tácky. Nabídka piv nás láká - zvažujeme se zde po 14. hodině ještě zastavit.

Zatím jedeme k nově zrekonstruované rozhledně na Prosečském hřebeni. Je to kamenná rozhledna těsně vedle restaurace. Výhledy jsou daleké, i když dnes lehce zamlžené. Něco ještě poznáváme, ale ty vzdálené hřebeny už neznáme. Naštěstí zde jsou mladí z nedalekého okolí, kteří nás o některých kopcích informují. I o tom, že dole je vidět věznice, odkud propouštěli Kájínka. Sousední fotbalové hřiště bylo prý plné novinářů.

Ota navrhuje krátkou zastávku v centru. Moc se mi do města nechce, ale chápu, že furt běhat po horách nemůžeme, zvlášť když sotva lezu. Ota si skočil opět pro další prospekty do infocentra a pak jsme to pěšky přes centrum prošli k pivovaru. Zrovna otevírali. Já si dala na chuť třetinku pšeničné IPY, Ota si koupil jedenáctku v petce, novou osmáctku natočenou neměli a ani ji prý nemají do čeho dát. Tak si Ota koupil točenou a tvrdil, že na rozhlednu Petřín nad městem půjde pěšky. Jenže když viděl ten kopec, zavrhl to dokonce on. Asi toho po včerejšku má taky dost. Odjet jsme ještě nemohli, tak jsme zašli na pozdní oběd. Tím, že jsme se tak moc nehýbali, tak jsme dřív ani hlad neměli. Takže to takhle vyšlo dobře. Najíme se, Ota „vystřízlivý“ a bude moct sednout za volant.

Nacpali jsme se tak, že jsme to stejně museli ještě trochu rozchodit. Pak jsme popojeli kousek vzhůru k rozhledně Petřín. Víme, že je uzavřená, vč. přilehlé restaurace, ale zajet jsme tam stejně museli. Navíc to máme skoro při cestě. Je škoda, že není otevřená, mohlo by z ní být vidět pěkně na všechny strany. Takhle nám musela vystačit vyhlídka před hotelem, odkud je vidět město i kopce severozápadním směrem, takže vlastně nám známé kopce. Dokonce je tam mramorová deska s rytinou panorama a s popisem.

Jedeme jen kousek dál na jih do Dobré Vody, kde je udělaná vyhlídka na nově opraveném vodojemu a v jeho blízkosti ještě skalní vyhlídka. Zaparkovat se musí o kousek dál, kde se silnice rozšiřuje a odkud je také úžasný výhled na město. Sice koukáme téměř stále stejným směrem, ale nám to nevadí. Máme radost, že už řadu kopců i rozhleden umíme pojmenovat.

Je už skoro pět hodin a tak jsme se rozhodli najít někde blízko místo na spaní. Nesmí to být daleko, protože nedaleko je další rozhledna. Zajet k ní se nedá a dnes se nám tam už nechce. Zkoušíme to blízko chat u lesa v osadě Milíře. Jedna louka byla pěkně rozrytá od divočáků, tak jsme si netroufli zajet víc do lesa a zůstáváme stát na jeho okraji u jedné chaty, dnes zjevně opuštěné. Auto jsme tam nechali a šli se projít po vsi. Naštěstí jsme šli na druhou stranu, než kde byl kiosek, takže jsme se i trochu prošli a konečně snad i ten oběd trochu strávili. Vesnice není veliká, jdeme tedy ještě na druhou stranu. Na jejím konci, u parkoviště pod rozhlednou Ota objevil kiosek, kde točili Svijany a dokonce i jejich svatováclavský speciál Dux. Byl trochu tmavší, snad i víc hořký a prý lepší. Já si dala grog. Už se zase ochlazuje, sedět venku v zimě u studeného piva prostě nemůžu.

Když jsme se vrátili k autu, byla skoro tma. Opodál stálo auto, to nám však nevadilo. Až když na nás z dálky halekali, co tam děláme, uvědomili jsme si, že na druhém konci louky byl posed. Asi se chystají na divočáky. Honem jsme naskočili do auta a přejeli na malé parkoviště u silnice téměř naproti místu, kde jsme chtěli původně přespat. Ten kousek musel Ota dát i se dvěma pivy. Lepší, než být zastřeleni. Snad tu v noci provoz velký nebude. Dál jet jsme si přece jen netroufli.

Neděle 7. 10. 2018

Večer bylo 13 stupňů, v noci jsme to zadýchali, že nám bylo dokonce horko. Vyvětrali jsme a dveře ani nedovřeli. Bylo to rychlejší než měnit peřiny za lehčí přikrývky. Až ve 4 hodiny ráno jsme zavírali. Spalo se tedy bezvadně, ani auta jsme neslyšeli. Vstávali jsme až v půl deváté. Přejeli jsme na parkoviště u včerejšího kiosku - pod rozhlednu, kde jsme si udělali snídani. Dokonce i sluníčko už tam svítilo.

Celí zvědaví jdeme na rozhlednu Císařský kámen. Z různých pramenů mám i různé informace: že je zavřená, že je v dezolátním stavu, že se staví a že je otevřená. Nevíme tedy, co nás čeká. Z parkoviště je to 0,5 km. Asi v polovině cesty je zajímavý dětský areál. Cesta dál na rozhlednu je uzavřená. Pokud ji staví, chápeme, že je vstup na staveniště zakázán, ale proč uzavřou i turistickou trasu, která přes rozhlednu vede až do Vesce? Tam sice nechceme, ale jsme zvědaví, co se nahoře děje. Jdeme se tam podívat. Skutečně se staví – už mají základy. Tak holt musíme počkat až ji postaví.

Původně jsme zde chtěli ještě projít 5 km dlouhou naučnou stezku Mojžíšův pramen - Císařský kámen, na kterou by nás odtud měla dovést zelená trasa. Jenže ta pokračuje z vrcholu prudce dolů. To nás, dokonce oba dva odrazuje od další aktivity. Nějak těch kopečků máme asi dost. Chvilku jsme se zdrželi u dětského hřiště a vyrážíme již pomalu na jih, či spíše jihozápad. Tím opouštíme nádherné Jizerské hory, které se nám předvedli snad za každého počasí. V Libereckém okresu se však ještě nějaký čas zdržíme.

GPS souřadnice:

uložit .gpx soubor (50.722, 15.170)

Poslední aktualizace: 9.3.2019

Vyhledání vlakového spojení na výlet