Úterý 3. července 2018
I když jsme
včera šli spát dlouho, vstáváme nezvykle brzy - už po 7. hodině. Postupně se otepluje, ale peřina je zatím to nejvhodnější. Zatím pod ní horko není.
Je fajn, že jsme se vzbudili včas, snad zvládneme být v 9 na prohlídce
oseckého kostela s klášterem. Tady však snídat nechceme. Přejíždíme přes hlavní silnici kamsi podle hradby kláštera. Prostředí nic moc, ale nejsme tu tak nápadní jako u Mlýnského náhonu. Aspoň jsme si to mysleli. Ještě než jsme připravili snídani, tak zjišťujeme, že touto cestou chodí místní venčit psy. Děláme že tu vůbec nejsme a pokračujeme se snídaní. Ale stíháme. Před devátou jsme už v klášterním areálu. Večer jsme si ho prohlédli za šera, dnes to máme sluníčkem nasvícené.
Jsme jediní, takže máme soukromou prohlídku. Je to nádherné baroko i uvnitř. Menší část je zrestaurovaná, ale tu větší to teprve čeká.
V 10 hodin opouštíme klášter a k naší velké radosti zjišťujeme, že jsou otevřené toalety u klášterního pivovaru. Potřebujeme doplnit zásoby vody, jinak bychom se večer už ani nemohli umýt. Tankujeme asi 25 litrů a zase chvíli vydržíme. Víc se tu už nezdržujeme a opouštíme město.
V Ledvici je otevřená rozhledna ČEZu, je nutno se však předem objednat. To jsme sice věděli, ale nebyli jsme schopni odhadnout, kdy bychom tam mohli dorazit. Zkoušíme rezervaci ještě na dnešek, ale mají plno a nejen na dnešek. Ještě na další dny. Netušili jsme, že bude tak velký zájem. Takže tentokrát máme trochu času navíc.
Točíme to k jihu - odjíždíme do
Mostu. Ota se chce zajít podívat ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který kvůli těžbě uhlí r. 1975 přesunuli o 841,1 metru. Nezná to tady. Já zde byla asi před 25 lety, teď je okolí daleko upravenější. Navíc je přístupná věž a kostel s průvodcem i s promítáním filmu o stěhování kostela. Takže snadno využijeme získaný volný čas. Dívám se na film, ale stejně stále nemohu pochopit, jak je něco takového vůbec možné.
Když jsme opouštěli kostel, shodli jsme se na tom, že máme hlad. Chystáme se na
rozhlednu Hněvín, bývalý hrad, kde je i pension s restaurací. Najíme se tam. Autem se samozřejmě nechá dojet až nahoru. Celý areál je moc hezký, výhledy daleké. Když jsem však viděla, že oběd na jednoho vyjde na 300,- Kč a víc, hlad nás přešel. Koupili jsme si nanuka a přesvědčili se, že hlad už nemáme.
Bylo nám však horko. Zajeli jsme se ještě vykoupat k zatopenému lomu - nyní
jezeru Matylda. Je to nejen příjemné osvěžení, ale i řádná očista. V této zimě to s hygienou moc nepřeháníme. Ještě že přes den je hezky. Na koupališti má být i občerstvení, my jsme však parkovali kousek dál na neplaceném parkovišti. K vodě to bylo kousek, občerstvení jsme však nikde neviděli. Už jsme však domluveni, že na jídlo zajedeme do
minipivovaru Mostecký Kahan, kde je restaurace i pivnice. Tam by to mělo vyjít.
Ještě však dřív jsme způsobili trochu zmatků při parkování. Kousek od pivovaru je parkoviště, je oplocené, ale závora byla zvednutá, tak tam Ota zajel. Zaparkoval, chtěl jít zaplatit, ale paní v budce u závory se pěkně bavila. Tato stání mají zdejší lidé předplacené, takže to není parkoviště pro veřejnost. Nasměrovala nás na to správné, kde se parkuje zdarma a pochopila, že máme už takový hlad, že hlady žádné cedule nevidíme, že jsme viděli jen tu restauraci. Výborně jsme se najedli za výrazně nižší peníz a ještě ochutnali Summer Ale a polotmavý Zdař Bůh. Hlavně tedy já, ale Ota mi trochu pomohl. Přikoupil ještě tři Petky a já řádně přejedená se přemísťuji do auta. Doufám, že další rozhledna není na kopci a není vysoká.
Mé přání se mi splnilo. K
rozhledně Maják nad Strupčicemi se nechá vyjet až na kopec. Pak už se jde jen kousek po rovině k nízké, dřevěné, ale skutečně zajímavé rozhledně. Zajímavé jsou i panoramatické obrázky, které byly vyfoceny ještě před tím, než se zde začalo těžit uhlí. Vidíte na nich to, co zaniklo, ale i to, co v dálce zůstalo.
U
rozhledny Stříbrník to vypadá všechno špatně. Má být otevřena do 18 hodin. Až tam dorazíme, bude už určitě zavřená, navíc se jde asi 0,5 km do prudkého kopce. Ale nevzdáváme to. Aspoň se podíváme, jak vypadá. Po 18. hodině vystupujeme z auta a šlapeme do kopce. Tentokrát je stále ještě horko. Ani nespěchám, vím, že to nemá cenu. Dřevěná rozhledna je součástí chaty. Podle stávajících informací na chatě má být rozhledna otevřena už jen o víkendu a svátcích. Je tam však spousta lidí, patrně kamarádky personálu i s dětmi a vypadá to, že tam někde budou spát. Společně kritizujeme majitele, že tuto informaci na web ještě nedal. Prý tam dnes bylo lidí docela dost, kteří chtěli na rozhlednu. Najednou přišla servírka, či jakou funkci tam má a nabízí nám, že nás nahoru klidně pustí. Že to problém není. A to ani nechtěla, abychom zaplatili vstupné. Tak to se nám skutečně povedlo. I tentokrát byly výhledy pěkné. Prostě máme štěstí.
To je naše poslední dnešní cestovatelská akce. Jedeme do
Loun, kde jsou dokonce tři pivovary. Tak uvidíme, kde zaparkujeme a co zvládneme.
Pivovary jsou poměrně blízko u sebe. Nejdřív je objíždíme autem, abychom zjistili, kde přesně jsou a jak to kde vypadá s možností přespání. Nakonec parkujeme na prašné cestě u
pivovaru Zichovec, který je poměrně na okraji města. Blízko je mini zoo a také zdejší rarita - největší jízdní kolo. Není to sice ideální místo, ale snad to tu půjde. Teď večer je tu klid.
Jdeme do toho z našeho pohledu nejvzdálenějšího pivovaru - do
pivovaru Zloun, který je v pivovarské restauraci Na Letňáku. Je tu větší venkovní posezení, je skoro půl osmé a my hledáme místo ve stínu, kupodivu stále je horko. Já začínám jemně perlivou vodou, podle mne je na žízeň nejlepší. V nabídce mají 6 druhů piv, mají k nim i zpracované povídání, z čeho je vyrobené, jak chutná, jaká je hořkost. Ota dává světlou jedenáctku a patnáctku ALE. Chutná mu, ale končí a měníme lokál. Když chceme navštívit všechny pivovary, nemůžeme tu vše ochutnat.
O dva bloky blíž k autu je
minipivovar Lounský žejdlík, který točí v restauraci s názvem Minipivovar Domov. Moc ty názvy nechápeme, ale je nám to skoro jedno. Já zkouším Sommer Ale desítku, Ota světlou jedenáctku a tmavou třináctku. I tato piva nám chutnají. Ota odvolává své tvrzení, že lounská piva za moc nestojí. Proto poslední zde vyrábění pivo speciál patnáctku kupujeme s sebou. Tady i vaří, uvědomujeme si, že jsme vlastně nevečeřeli, ale po pozdním obědě na jídlo nemáme ani pomyšlení.
Abychom zvládli prohlédnout všechny pivovary, musíme ještě dojít do
pivovaru Zichovec, kde zavírají v deset, takže za necelých půl hodiny. Já zůstávám věrna svrchně kvašeným pivům a dávám ALE Mosaic 12, Ota dává další světlou jedenáctku a končí patnáctkou polotmavým Magorem. Spěchali jsme však zbytečně, je zde dost lidí a v deset se nezavírá. Překvapivě i tady nám piva chutnají. Abychom to řádně završili, kupujeme lahvičku 0,33 l piva dvacítky, které zrálo v sudech po whisce Laphroiag. Tuhle whisku známe, pivo ne, takže neodoláme. Ale vezmeme si ji domů, kde si ji v klidu vychutnáme. Nečekáme, až budou zavírat a jdeme spát. Dnešek mi dal docela zabrat. Možná je to i změnou počasí, do večera je teplo. Je mi jasné, že dnes pod peřinou spát nebudu. Snad nebude pro změnu horko. Tady bychom neradi nechávali pootevřené dveře auta.
Středa 4. července 2018
Nakonec horko nebylo, naopak k ráno jsem vytahovala opět peřinu. Ale spalo se dobře, ani jsme ráno neslyšeli okolo projíždějící auta. Až když jsme se vzbudili, jsme zjistili, že je tu docela provoz. Jen jsme se přesunuli na přední sedadla a rychle odjeli se někam nasnídat. Zkusili jsme hned ten první výjezd ven z města – okolo ZOO z druhé strany (ulice 5. května). Jeli jsme tak max. 0,5 km. Asfaltka se změnila v panelovou cestu a jen o kousek dál byla odbočka ke střelnici. Tady by to na spaní bylo lepší, víc soukromí. Jenže to jsme o tom neměli tušení a včera nebylo moc času něco hledat.
Jen kousek jsme se vrátili do Kauflandu doplnit zásoby pečiva. Jsou před námi dva svátky a víkend, tak ať máme co jíst. Plán naší trasy plníme bezvadně, časově to vychází dobře, nemusíme tedy nikam pospíchat. Je to fajn, vypadá to na pěkný pařák a po včerejšku si dám ráda poklidnější den.
Míříme
do Chrastína k rozhledně Stradonka. Nejlepší cesta se nám zdá přes Stradonice – vypadá to, že by to mohlo být průjezdné. Je tam řada chat, tak se tam nějak musí dostat. Musí, protože jim nic jiného nezbývá. Ale cesta je to hrozná. Je to lesní cesta do kopce, samý výmol. Naštěstí to není daleko, tak to nevzdáváme. Z Chrastína je to ještě pěšky zhruba 1,5 km po žluté skoro po rovině. Rozhledna je postavena na Kelty vybudovaných valech okolo bývalého hradiště. Jsou tu zajímavé sluneční hodiny. Z dřevěné nízké, ale bytelné rozhledny je vidět daleko, zdá se však, že proti předcházejícím dnům jsou obzory lehce zamlžené.
Naštěstí se nemusíme vracet po té příšerné „silnici“ a pokračujeme přes Peruc
do obce Líský, nad kterou stojí vysoká stejnojmenná rozhledna. I tady se musí dál pěšky, tentokrát cca 750 m do kopce. Je neskutečné vedro. Jsem ráda, že už jsme u rozhledny, že půjdeme vzhůru, kde to snad bude profukovat. Tak jsem se nahoru těšila, že jsem ji zapomněla vyfotit. Snad nezapomenu při zpáteční cestě. Nahoře to profukuje jen slabounce, ale je tam příjemněji než dole. Pak už jen rychle mizíme do stínu lesa, samozřejmě bez fotky rozhledny. Co se dá dělat. Rozhledna je však podobná
rozhledně Vlčí hora – taky je to úzký telekomunikační stožár, okolo kterého se vine schodiště. Jen stožár je nižší. Špička je sice také červenobíle pruhovaná, ale jen kousek a už to není tak hezké.
Poslední rozhledna, kterou dnes chceme navštívit, je
na Mackově hoře. Cestou ve stínu lesa obědváme. Máme docela čas, tak konečně nemusíme pospíchat. K rozhledně se nechá vyjet. I na kopci je bezvětří, je tu až nesnesitelné horko. Inu je léto, co bychom chtěli. Ale jsou to hrozné teplotní výkyvy. Tahle rozhledna je podobná té předcházející, jen nemá pruhovanou špičku a vyhlídková plošina je trochu širší. Vstup na ni je tentokrát zpoplatněn. Okolo je docela rovina, výhledy již nejsou tak daleké. Chvíli si ve stínu povídáme s pánem u pokladny a pak odhodlaně vyrážíme do rozpáleného auta.
Shodli jsme se na tom, že nejlepší by bylo se někam zajít vykoupat. Na trase máme Bucký rybník, který je označen jako vhodný ke koupání. Pár lidí se tam koupe, ale voda se mi nezdá nejčistší. Takže velké osvěžení se nekoná, jen jsme spláchli pot dnešního dne. Najednou máme spoustu času a o jiné možnosti koupání v blízkosti nevíme.
Podle plánu tedy pokračujeme do
Mutějovic, kde je pivovar a kde někde bychom chtěli přespat. Sleduji trasu, najednou v mapě zahlédnu, že
v Řevničově je minipivovar Máša. Jak nám to mohlo uniknout. Zajíždíme k němu. Nikde není žádná reklama, žádná hospůdka, jen na vratech minicedulka, ze které zjišťujeme, že jsme tu správně. Na zazvonění přišel otevřít sympatický pán a hned nás zval dovnitř. Měl vařeno asi šest druhů piv, koupili jsme čtyři, Ota získal i tácky a spoustu informací a spokojeně odjíždíme.
V
Mutějovicích parkujeme hned proti pivovaru - u kostela, pod košatými lípami. Trochu jsme se natočili, aby boční vchod byl maskovaný částečně kostelem a částečně pravděpodobně bývalou hřbitovní zdi. Usnesli jsme se, že zde klidně můžeme zůstat přes noc a také si připravit studenou večeři. Je to šikovné místo ve stínu. Jsme ale žíznivý, jdeme otestovat zdejší pivo. Tedy hlavně Ota. Já si dala dvě velké jejich limonády, Ota světlou desítku a dvanáctku. A vydal krásné prohlášení: "I v chmelařské oblasti umí vařit pivo".
Lehce osvěženi jsme si šli připravit večeři. Už včera jsem chtěla udělat šopský salát, ale po obědě v 16 hodin jsme už nevečeřeli. Zeleninu v tom horku chtělo sníst. Stojím z boku u dveří a snažím se nenápadně chystat večeři. Najednou ztuhnu. Ve skříni jsme v poměrně vysoké krabičce měli poslední dvě vejce. Najednou je krabička prázdná. Pravděpodobně při jízdě přes výmoly ze Stradonic do
Chrastína vejce musela vyskočit. Moc to nechápu, ale vidím, že tu nejsou. Co zbývá jiného, než vystěhovat (tentokrát již nápadně) věci ze skříně i z pod postele a pustit se do gruntování. Pod postelí je mezera, že se tam tak tak vejdu, ale Ota mne tam musí zastrčit, abych se dostala co nejdál. Čistím spodek auta, kde je pochopitelně koberec. Ota mi vylévá špinavou vodu. Po čase usoudím, že by to už mohlo být snad čisté a nechávám se za nohy vytáhnout. Pokud nás někdo pozoruje, musí se pěkně bavit.
Konečně dodělávám večeři. Abychom se trochu rozhýbali, jdeme se projít po městě. Jsou tu převážně opukové domy, některé jsou nahozené, některým se částečně vrací původní podoba. Některé domy jsou skutečně moc hezké. Zašli jsme se ještě podívat k asi 1,2 km vzdálenému
Čertovu kameni a po 20. hodině jsme se vrátili do pivovaru. Celý areál vypadá moc hezky. Odpoledne jsme zde byli skoro sami, teď jsme se na terasu už nevešli, museli jsme sedět na dvoře. Mělo to jedinou malou chybku, na terase jsou nosné sloupy, v některých mají zabudované zásuvky. Potřebuji opět nabít baterku do foťáku. Tak jsem tam nabíječku vnutila místním karbaníkům. Jen si ze mne dělali legraci, zda je to nebude fotit, nahrávat nebo odposlouchávat. Ale jinak dobrý. Tentokrát jsem si dala také pivo, ale do desíti jsme nevydrželi. To horko nás docela umořilo. A na zítra plánujeme zase výlet. Ale o tom až
v dalším díle.
Poslední aktualizace: 15.11.2018
Z Plzně na festival Skotsko v Kostelíku trochu oklikou - přes severní část Krušných hor a také přes rozhledny a minipivovary – 3. část na mapě
Diskuse a komentáře k Z Plzně na festival Skotsko v Kostelíku trochu oklikou - přes severní část Krušných hor a také přes rozhledny a minipivovary – 3. část
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!