Z Plzně přes Belgii do Skotska - 3. část - skotská
Pondělí 11.7.2011
Opouštíme Anglii a jsme ve Skotsku. Pomyslnou hranici přejíždíme v průsmyku Carter Bar (418 m), kde je i místo dalekého rozhledu. Skutečně je na co koukat. A také je tu pěkná zima a fouká ledový vítr. Takhle nás vítá Skotsko. Je to zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, jak se zde dřív bojovalo. Jedna z posledních velkých anglickoskotských bitev zde byla v roce 1575.
Takže se trochu porozhlédnout a pokračovat do prvého skotského města Jedburgh. Přesně jsme netušili, co nás tam čeká, jen dle mapy to vypadalo na něco zajímavého. Hned z hlavní silnice jsme viděli velkou zříceninu. I když už není možno se podívat dovnitř, aspoň jsme si to vše v klidu prošli - zříceninu opatství, město i hrad. Je však vidět nápadný rozdíl mezi bohatou Anglií a chudým Skotskem.
Na plánku ve městě jsme zjistili, že téměř ještě ve městě při silnici A68 je kemp. Tak to je příjemné překvapení. Našli jsme ho snadno a za 19 liber to bereme. Jen se správce omlouvá, že nemá již takové místo, abychom se mohli připojit na elektriku. Tak to je to poslední, co nám vadí. A hned se setkáváme s jakousi nevraživostí mezi Anglií a Skotskem. Na otázku, zda je v ceně i teplá voda, se dozvídáme: „Samozřejmě, tady jste ve Skotsku“.
Vařím teplou večeři, užíváme si teplé sprchy a také skotské zimy. Kemp je od silnice oddělen potokem a vzrostlými stromy, které veškerý hluk z hlavní silnice úspěšně tlumí. Máme ujeto 2619 mil a my spokojeně usínáme. Máme ujeto 2619 km.
Úterý 12.7.2011
Ráno využíváme výhod kempu. Pořádně v teplé vodě umyjeme těch našich pár kousků nádobí, něco málo potřebného přepereme a po vydatné snídani odjíždíme. Na plánu máme prohlídku Edinburghu, odpoledne vyzvedneme na letišti mého syna Standu s Janinou a večer už musíme být v Aberdeenu u Otovo syna Ondry. Je to docela dálka. Tak snad to vše zvládneme.
Jako vždycky cestou koukám do mapy, co kde je na trase zajímavého, ale nějaké velké zdržení si již nemůžeme dovolit. Jen mne zaujme, že zde ve Skotsku je Waterloo Monument, a dokonce nedaleko naší trasy. Ota hned rozhodne, tohle musíme vidět. A povedlo se, viděli jsme a zdržení netrvalo ani celou hodinku.
A už pokračujeme skutečně do Edinburghu. Žádnou další zastávku jsme si nepovolili. Zaparkovali jsme u nádraží, nedaleko starého i nového centra. Do hradu jsme nešli, spíš mne mrzí, že jsme nestačili dojít k paláci Holyroodského opatství a k ruinám bývalého kláštera. Naštěstí jsme to aspoň zahlédli z kopce Calton Hill. Zase to nebylo až tak daleko, ale už jsme za celý den běhání byli docela ušoupaní. A ještě nás čekaly minimálně 3 hodiny jízdy do Aberdeenu.
Vracíme se zpátky k autu, trošku jsme si zašli a Ota začíná být nervozní, abychom to vše stačili. Letiště je za městem, ale naštěstí směrem, kterým budeme pokračovat dál na sever. Jen s malou oklikou jsme najeli na A8 a ta nás už dovedla k letišti. Ještě jsme se nerozkoukali, kde bychom mohli zastavit a už jsme v placeném prostoru. Takže jen za průjezd jsme zaplatili 1 libru. Naštěstí hned po opuštění placeného prostoru je místečko akorát pro nás. Snad nás tu chvíli nechají a snad letadlo nebude mít zpoždění.
Stáli jsme u perfektního orientačního bodu, akorát u nás ústil tunel, kterým se vycházelo z letištní haly. A vyšlo to bezvadně, když si děti vyzvedávali zavazadla, dostali ode mne SMS, kde parkujeme. Za chvilku byli u nás a už jsme odjížděli. Jen Standa měl nějaké nemístné připomínky k našemu úložnému/spacímu prostoru. Drze to přirovnal k cikánskému ležení. Až později pochopil, jaký to má smysl a jak je to praktické.
Když už jsme spokojeně ujížděli k Aberdeenu, tak přišla SMS od Ondry, že musí do práce na noční, kdy přijedeme. Chodí na brigády, aby si něco přivydělal. Tady se musím pochválit, jak jsem měla perfektně připravenou trasu až k Ondrovi, tedy vč. průjezdu městem. Navigaci jsme neměli, museli jsme spoléhat na moje mapky a poznmky. Díky tomu jsme nemuseli nic hledat, nezabloudili jsme a zastavili přímo před domem, ve kterém Ondra bydlí. I když to byla trochu náhoda. Domy zde nemají čísla, jsou očíslované byty a Ondra poslal souřadnice, kde je obrovské parkoviště. Takže vše dobře dopadlo, ještě jsme si skoro hodinku s Ondrou popovídali. Pak Ondra šel do práce a my se chystali spát. Bylo sice devět hodin, silně se ochladilo, ale je stále světlo. V této době zde noc trvá jen krátce.
Ujeto máme 2925 km.
Středa 13.7.2011
Když přišel Ondra z práce, jsme už vzhůru a snídáme. Dlouho ho nezdržujeme. Sotva kouká. Promoce je až v pátek, tak na dva dny odjíždíme. Doufali jsme, že bude mít trochu čas a bude s námi moci někam vyjet, ale bohužel. Stan a spacák jsme mu vezli zbytečně. Ani Markétka nemá čas.
Prohlídku města zatím vypouštíme a rovnou odjíždíme na sever. Tentokrát to je v režii Standy. Zjistil, že na východním pobřeží na útesech v Cruden Bay je zajímavá zřícenina Slains. Je sice zima, ale svítí sluníčko. Jedeme při pobřeží po A90 a dál při pobřeží po A 975. V obci jsme sice nenašli žádnou směrovku, ale všimli jsme si ulice Castle Road, tak to zkusíme. U kostela jsme zaparkovali a pokračovali dál pěšky k moři. Našli jsme to, nebylo to daleko. A rozhodně to za to stálo. Ani jsem se Standy neptala, jak se o tom dozvěděl.
Pokochali jsme se zříceninou i nádhernými útesy. Ale už bylo nutno opustit moře a vydat se do vnitrozemí. Každopádně jsme ten den chtěli ještě stačit prohlídku destilérky Glenfiddich v městečku Dufftown.
Ale ještě jsme skoro na trase měli hrad Fyvie. Patří mezi nejvýznamnější skotské hrady, tak proč se tam nezajet podívat. Projeli jsme obcí Cruden Bay a nejkratší cestou se dostali na hlavní A90, odbočili vpravo do Elonu (A920) a po B9005 se dostali až do Fyvie. Po průjezdu městem jsme se dostali až ke vchodu do zámeckého parku. Sice tam není zákaz vjezdu, ale park vypadal pěkně a tak jsme vyrazili pěšky. Udělali jsme dobře. Byla to velice příjemná procházka z části i okolo jezera. Do zámku jsme nešli, ani jsme to neměli v plánu - tolik času nebylo. Stačilo nám si to hezky všechno obejít. A za necelou hodinku jsme byli spokojeni už zpátky u auta.
Něco jsme pojedli a vyrazili do destilérky. S výjimkou Jany jsme se už těšili. Té whiska zatím nic moc neříká. Vrátili jsme se zpátky do Fyvie a vyrazili na jih na silnici A920 a po té rovnou do Dufftownu.
Věděli jsme, že prohlídka v této palírně je zdarma. Netušili jsme však, že zdarma je i ochutnávka tří vzorků. Exkurze byla velice zajímavá, whiska známé značky vynikající a tak jsme samozřejmě neodolali a lahvinku si zakoupili. Budeme mít doma při čem si zavzpomínat. Závěr dne se tedy skutečně povedl.
A teď už jen, kde se uložit. Musíme najít takové místo, aby se tam nechal postavit i stan a hlavně, aby to nebylo daleko. Vzorky whisky sice byli malé, ale přece jen jsme nechtěli riskovat. Nejdřív jsme se šli podívat ke hradu Balvenie, který jsme viděli hned z parkoviště. Bylo již zavřeno, kromě venkovních zdí jsme nic moc neviděli, ale hlavně zde nebylo nikde místo, kde bychom mohli zůstat.
Po zkoumání mapy jsme zjistili, že nedaleko na jihu – při silnici A941 je hrad Auchindoun. Tak to zkusíme. Ze silnice odbočuje prašná cesta. Je vidět, že se po ní jezdí. Kvalita je sice hodně pochybná, ale jak Ota tvrdí, naše americké vozidlo musí vydržet vše. Cesta se rozdvojuje, už hodně váhavě se dáváme po té levé, která vypadá o něco lépe. Za lesíkem vidíme nejdřív nějaký statek, ale pak na kopci zahlédneme i zříceninu. Dokonce se tu nechá postavit i stan, jen jestli to nebude vadit lidem ze statku. Ale ti se chystají k odjezdu a zjevně jim tu nevadíme.
Na večeři je ještě brzy a tak vyrážíme ke zřícenině. Objekt je volně přístupný, takže toho patřičně využijeme a všechno prolezeme. Výhledy na okolní kopce jsou úžasné. A pak už jen klid. Nikde ani živáčka – tedy když nepočítám ovce, které se nedaleko pasou. Mladí si staví stan, chystáme večeři a užíváme si prvního společného večera ve skotské přírodě. Bohužel ne dlouho. Se zapadajícím sluníčkem se rychle ochlazuje a tak jdeme brzy spát. Máme ujeto 3100 km.
Čtvrtek 14.7.2011
Ráno se probouzíme do nádherného dne. Sluníčko svítí a dokonce i hřeje, nefouká to. Konečně nádherný letní den. Mladí už nemohou dospat a tak snídáme na naše poměry poměrně brzy. A v půl 8 už opouštíme naše nádherné místečko.
Na dnešní den Standa naplánoval výlet do národního parku Cairngorms, do jeho severovýchodní části, kterou máme momentálně nejblíž.
Výchozím místem je parkoviště v Glenlivet u další stejnojmenné destilérky. Tentokrát jsme Janu už jen trochu zlobili, že přece nemůžeme jen tak tam zaparkovat a nejít se podívat dovnitř. Ale protože nás zná, tak si toho ani nevšímala. Bylo jí jasné, že v tomto krásném počasí určitě všichni raději půjdeme do přírody.
Kromě svačiny jsme přibalili i bundy a pláštěnky, tady nikdo neví, jak bude za chvíli. Vybrali jsme si žlutou okružní trasu, která nás měla dovést na zde nejvyšší bod Carn Daimh (569 m). Cesta rozhodně není značená tak, jak jsme u nás zvyklí, jen šipka udává směr a když další přehlédnete, máte smůlu. Proto je lepší pořídit si mapu a občas se do ní podívat. Je tu ale nádherně. Krajina je zcela jiná, než na jakou jsme zvyklí z domova a tak se jen kocháme, jdeme přes vřesoviště, po pastvinách, pomalu stoupáme a jsme maximálně nadšeni. Dokonce i houby jsme našli. Až u cíle naší cesty nás čeká prudší stoupání. Ale to už sluníčko téměř zmizelo za mraky, takže nám aspoň není horko. Ještě že máme ty bundy, nahoře se nám hodily. Pěkně to tam profukuje, ale ty rozhledy na všechny strany jsou nádherné.
Po svačině jsme se rozdělili. Mladí prohlásili, že si to trochu protáhnou a tak vyrazili ještě na druhou stranu, my se kousek vrátili a pokračujeme po okružní žluté trase zpátky a doufáme, že se dnes ještě sejdeme. Zpočátku to vypadá dobře, ale pak najednou dojdeme na křižovatku a šipka nikde. Asi jsme jednu přehlédli. Naštěstí Ota má dobré orientační schopnosti, vybere směr a vyrazí. Mně nezbývá nic jiného, než mu věřit. Když se před námi otevře údolí, náhle ucítíme již známou vůni, která se šíří v okolí palíren. Tak se snad blížíme k té naší. Po chvíli zahlédneme i naší šipku a tak konečně opouštíme silnici, abychom pokračovali po příjemnější travnaté cestě.
Již téměř v obci náhle vidíme zbytky hradu Blairfindy, tentokrát oploceného, nepřístupného. A už jen kousek a jsme u auta. Standa s Janinou přichází asi půlhodiny po nás, ale celý zničení. Nevybrali si dobrou cestu, bylo to místy poměrně neschůdné.
Ale jinak vše vychází podle plánu. Vracíme se k Ondrovi (ujeto máme 3242 km), ještě něco nakoupit k večeři – prohlásila jsem, že něco přivezeme a o večeři se postarám. Postarala jsem se, nakoupila jsem a přenechala to mladým – já zmizela do koupelny, trochu se před promocí zcivilizovat. Jen jsem stačila udělat speciálně pro Ondru předkrm – smaženici. Tak tohle nečekal, bylo to pro něj příjemné překvápko.
Po společné večeři jsme všichni vyrazili ještě do města na pivo. Původní plán zajít do malého pivovárku nevyšel. Bylo tam narváno. Na druhý pokus jsme skončili v kostele – tedy v kostele upraveném na pivnici. Byl to docela zážitek, příjemné prostředí, k poslechu hrála hudba. Jen to pivo nebylo nic moc. Vydrželi jsme si povídat až skoro do půlnoci, jen chudák Janina už tam skoro usínala.
Pátek 15.7.2011
Dnes nás čeká promoce, tedy mne a Otu. Mladí mají celý den na prohlídku Aberdeenu. Ondra nemá čas nám dělat průvodce a tak po snídani všichni opouštíme byt. Tentokrát autem. Do promoce jsou asi 3 hodiny a kdybychom se vraceli domů dát se do gala, tak už bychom toho moc neviděli.
Jen je otázka, kde zaparkujeme, ani to nám Ondra neporadil. Nakonec jsme objevili blízko školy obchodní centrum s parkovištěm. Sice píšou, že parkování je povoleno jen tři hodiny, ale kamery nikde nevidíme, tak to riskneme. Ostatně nikde nic lepšího jsme nenašli.
Ještě společně jsme vyrazili do nedalekého infocentra a pak už se rozdělujeme. Sejdeme se až večer u Ondry. Moc jsme toho z Aberdeenu neviděli, protože jsme pořád koukali na hodinky, abychom to vše časově zvládli. Nakonec jsme zjistili, že Ondrova škola tvoří jeden celek s galerií, kam je vstup volný. Šli jsme tedy do galerie a moc se nám tam líbilo. Sama budova je pěkná, byly tam výstavy obrazů známých malířů, porcelánu, fotografií ze Skotska, prací studentů, bylo možno nahlédnout i do studijní knihovny.
Když jsme se šli převléknout do auta, už se Ondra po nás sháněl, zda to stíháme. Chudák byl taky celý nervozní Ale nakonec jsme se včas sešli u vchodu ještě před promocí. Ondra už měl na sobě slavnostní talár, jehož půjčení jim zařídila škola. Slušelo mu to, jen nějak s čepicí si nevěděl rady.
Dostali jsme na starost Markétku a už jsme vyrazili do divadla, kde byla promoce.
Když jsme dostali program, resp. seznam studentů, tak jsme se zděsili. Podle počtu to vypadá, že to bude snad celé odpoledne. Uvidíme. Trošku jsme si prohlédly budovu divadla a už to vše začalo. Za zvuku skotské muziky (hráli Skotové v krojích na skotské dudy) nastoupili páni profesoři v různobarevných talárech – pravděpodobně podle jejich hodnosti. Projev příliš dlouhý nebyl, což jsme uvítali, protože jsme mu stejně nerozuměli. Do této doby to vše působilo hodně slavnostně. Ale tím veškerá důstojnost skončila. Rychlost, s jakou studenti obdrželi gratulace s diplomem, se skutečně nechá srovnávat s během na krátkou vzdálenost. Moc nepřeháním, když řeknu, že se studenti na jevišti skoro ani nezastavili. Také proto byl již za hodinu konec. Opět za zvuku skotských dud profesorský sbor odešel. I my jsme mířili ven, abychom se sešli s Ondrou. Naštěstí je veliký, skoro o hlavu převyšoval ostatní chlapce a tak jsme ho hned zahlédli – ta radost, že to má vše za sebou a že nás vidí, ta je vidět i na fotce. Byl rád, že tam jsme s ním, protože všichni tam měli řadu příbuzných a on by tam byl jinak skoro sám.
Nevím, zda je to všeobecná tradice nebo jen skotská, ale museli jsme s nimi do blízkého parku, kde studenti vyhazovali do výšky jejich vypůjčené čepice. A pak už honem odevzdat talár a převléct se do civilu. Škola ještě připravila malé občerstvení – každý jsme dostali sklenku vína nebo džůsu a bylo po slávě.
Až teď jsme si uvědomili, že jsme vlastně celý den nejedli. Zašli jsme tedy do jedné nedaleké restaurace to ještě trošku oslavit, ale také se vlastně i rozloučit. Ondra zůstává ve Skotsku, snad přijede na vánoce. Dala jsem si zapečené těstoviny s lososem a modrým sýrem a musím říct, že jsem si moc pochutnala. Chlapi si dali steak, Markétka salát.
Dlouho jsme to už neprotahovali. Ondru čekala opět noční, tak si chtěl ještě trochu zdřímnout a my už plánovali odjezd z Aberdennu. Jen trochu překvapení nás čekalo u auta. Cedulka, kdy jsme přijeli a kdy jsme tam ještě parkovali, a protože jsme přetáhli povolený 3hodinový limit, musíme zaplatit pokutu 40 liber. Pokud to zvládneme tuším asi do 10 dnů, máme zaplatit jen polovinu. To bylo docela příjemné zjištění, protože kdybychom parkovali někde na placeném parkovišti, asi bychom o moc méně za 8 hodin parkování také nezaplatili.
Raději jsme to vyřešili hned u Ondry a zaplatili po internetu, převlékli se do cestovního, posbírali všechny naše svršky a děti, které samozřejmě na nás už u domu čekali a odjeli.
Ráno jsme se chtěli jet podívat na Dunnottar Castle. Je to skoro 30 km, tak se někde cestou snad vyspíme.
Vyrážíme při pobřeží k jihu a odbočujeme po úzké lesní silnici na Dunnottar Church. Silnice nás dovede doslova k lesnímu parkovišti. Kdyby tam nebyla značka parkoviště, snad bychom si ani netroufli zde zaparkovat. Ujeto mme 3287 km.
Protože bylo ještě málo hodin, tak jsme vyrazili na procházku. Původně jsme mysleli, že dojdeme k tomu kostelu, ale nějak se to zvrtlo. Najednou jsme objevili skutečně záhadnou stavbu s názvem Shell house, pak další zajímavou stavbu na potoce. Nakonec jsme na kostel (bohužel) zapomněli, objevili další oplocenou stavbu a tak nějak chodili po Woods of Dunnottar skoro až do setmění.
Kousek nad parkovištěm byla malá louka, akorát na postavení stanu. Takže spaní ideálně vyřešeno a za chvíli jsme už byli každý ve své „ložnici“.
Ještě jsem tvrdě neusnula, když mne najednou vzbudí přijíždějící auto s majákem. Doslova mne to vyděsilo. Kouknu z okénka – je to Policie. Ještě jsem nestačila Otu vzbudit, když maják vypnuli, ani nezastavili, otočili se a odjeli. No to jsem si oddechla. Ale proč tam přijeli, to se už nedozvíme.
Sobota 16.7.2011
V noci pršelo a ráno to vypadá tak, že znovu začne každou chvilku. Mladí rychle skládají mokrý stan a my chystáme snídani. Všichni jsme to tak tak stačili. Jíme už v dešti – v autě. Protože jsme nedaleko Dunnottar Castle, tak už tam zajedeme, i když s prohlídkou to v tomto počasí nevidíme dobře.
Nevracíme se na hlavní silnici a k hradu jedeme přímo, tedy to si myslíme. Jenže jsme narazili na křižovatku, samozřejmě bez ukazatele. Volíme cestu vlevo. Na kopečku nedaleko silnice vidíme zajímavou stavbu. Sice prší, ale je to kousek a my jsme zvědaví. Vypadá to trochu jako altán, ale bez střechy. Nakonec zjišťujeme, že je to památník padlým v 1. světové válce. Byl odhalen 20. května 1923. Po 2. světové válce byly na památník zapsány i jména padlých v této druhé válce.
Cesta vede dále k moři, možná ke hradu, ale myslíme si, že jinde vede cesta přímější. Vracíme se kousek po silnici zpátky. Po chvilce dojedeme již na to správné parkoviště. Tentokrát Jana s námi odmítá do deště vyrazit. Do Skotska přiletěla s antibiotiky v kapse – má zánět močových cest, tak to nechce moc pokoušet. Určitě je to rozumnější. Je pravda, že zřícenina je nádherná, cesta vede přes údolíčko, přece jen jsme něco zdálky z hradu zahlédli. Pokladna je hned na kraji, takže bohužel ani na nádvoří se nemůžeme jít podívat. Dovnitř nechceme, protože chodit ve vydatném dešti po mokrých kamenech se nám opravdu nechce.
Trochu váháme, na kolik změnit plán. Chtěli jsme si udělat další výlet v národním parku Cairngorms. Zjišťujeme, že přímo na trase je Crathes Castle. Takže v případě vytrvalého deště máme kam jít.
Za půl hodiny parkujeme u odbočky k zámku. Už téměř neprší, ale stále je zataženo. Tak se tam aspoň zajdeme podívat. K zámku vede cesta hezky upraveným lesoparkem, na jeho začátku je jezírko. Největší šok zažíváme, když nám průvodce v zámku nabízí povídání v češtině. Jenže to jsme ještě netušili, že vstupenku si musíme koupit u vchodu do zahrad. Stála 11,5 libry a byla společná pro zámek i zahrady. A ty jsou veliké. Určitě bychom zde zvládli být až do večera, a to se nám právě nechtělo. A za tuhle cenu vše jen proběhnout , to by bylo škoda.
Prošli jsme si park, obešli zámek a vydali se k autu. I to za to stláo. Cestou jsme usušili poncha. Zdá se, že sluníčko prorazí přes mraky a my se začínáme těšit do národního parku. Trochu jsme něco pojedli a vyrážíme.
Vybrali jsme si oblast Mur of Dinnet – je to oblast jezer – Loch Kinord a Loch Davan. Takže po A93 a odbočujeme na B9119 a povedlo se, dostali jsme se na parkoviště k Visitor Centru. Počasí je sice nejisté, ale snad to zvládneme. Každopádně se oteplilo a nefouká to. Získali jsme mapku, máme na vybranou čtyři trasy – od 1,3 do 6 km, které se nechají ještě trochu prokombinovat. Vybrali jsme si modrou, ale z té jsme si ještě udělali okliku po žluté. Bohužel další okliku po fialové, příp. další červený okruh už jsme vzdali. Zpočátku nepršelo, pak mrholilo, ale když jsme se vraceli, tak už zase vytrvale pršelo. Ale naštěstí stále bylo teplo, že jsme se spíš zpotili.
Kdybychom nemuseli stavět stan, asi bychom tu zůstali přes noc. Takhle jsme něco šikovného ještě museli najít. Je fajn, že se i v národních parcích může spát prakticky všude, jen se nesmí rozdělávat oheň. Trochu horší je najít místo, kde se nechá zaparkovat i postavit stan, Ale měli jsme štěstí. Druhý den jsme chtěli trochu do vnitrozemí národního parku Cairngorms, tak jsme popojeli po A93 a odbočili po užší silnici Pass of Ballater (B972), která byla vlastně i zkratkou na naší hlavní trase. A tam u potoka místo pro nás jako stvořené . Hned za potokem přírodní parkoviště a těsně vedle krásné místo na stan. Na jedné straně potok, na druhé skály. Skoro jsme nic hezčího nemohli najít. A ujeto celkem 3386 km.
Na chvilku zase déšť trochu přestával, tak mladí šli rychle postavit stan a my jsme vybudovali u stromu z celt přístřešek, aby bylo kde uvařit a kde se najíst. Včera jsem koupila polotovar – předsmažené plněné kuřecí závitky se sýrem a špenátem, k tomu jsem uvařila brambory a po vlhkém dni byla vynikající večeře. Všichni si ji pochvalovali, dokonce i Janina, která upřednostňuje zeleninu, chválou nešetřila.
Protože se opět rozpršelo, vystrčili jsme nádobí na déšť a děj se vůle boží. Ale ještě před tím jsme se stačili v potoce trochu opláchnout. Je to přece jen lepší, než ta naše přenosná koupelna. No aspoň trochu nás mělo počasí rádo.
Neděle 17.7.2011
V noci ještě občas sprchlo, ale ráno mezi mraky vykukuje sluníčko. Snad to vydrží aspoň takhle. Snažíme se dosušit včerejší mokré svršky, proto se snídaní nepospícháme. Včerejší nádobí se pěkně v dešti odmočilo, takže ráno už to byla legrace to domýt.
Příjemně překvapeni nádhernou krajinou Cairngormského národního parku, plánujeme ještě jeden společný výlet. Tentokrát při řece River Gairn k jezeru Loch Builg. Není to odtud ani příliš daleko. Odjíždíme poměrně dlouho, ale všechno máme suché. Nemusíme se vracet, pokračujeme až na A93 a po chvíli z ní odbočíme na sever po A939 a pak po B976 zpátky na jih směr Balmoral. Ale až tam se dnes nechystáme. Končíme u Braenaloin, což je asi jne jeden velký statek. U silnice je ale malé odpočívadlo, tak tam parkujeme. Začneme tím, že se pořádně najíme a vyrážíme na poměrně dlouhý výlet do opět nejistého počasí. A doufáme, že bude snad aspoň o trochu líp.
Sice jsme nedošli až k jezeru, ale hlavním důvodem bylo to, že jsme neměli přesnou mapu této oblasti a nevěděli jsme, jak jsme daleko. Ale protože jsme se nechtěli vrátit k autu za tmy, tak jsme to raději otočili. Ale cesta byla nádherná. Ušli jsme asi 25 km poměrně pohodlným terénem, podle meandrující řeky, přes vřesoviště, přes Pastviny plné ovcí s nádhernými výhledy na okolní různobarevné kopce. A co je zde krásné, tak jsou to oblasti naprosto bez lidí, kdy si opravdu užíváte nádherného klidu. Tedy až na Otu, který si asi uprostřed trasy vzpomněl, že neví, zda zamkl zadní dveře u tranzitu. Ale uklidňovalo nás to, že parkujeme ve zcela odlehlé části a že se zde snad ani nekrade. Navíc doklady a peníze jsme měli u sebe, tak to snad dobře dopadne.
Počasí nakonec bylo docela slušné, občas sprchlo, ale mezitím na nás vykouklo i sluníčko, takže jsme se k autu vrátili usušeni. A hlavně spokojení, že se nám auto neztratilo. Možná i proto, že bylo perfektně zamčené. Otovo starosti byly zbytečné. Zase se zatahuje, ženou se sem černé mraky. Ale to my už odjíždíme.
Pokračujeme až k Balmoralu. Na prohlídku chceme jít zítra, proto se po A 93 vracíme nakonec až k místu, které jsme ráno opustili. Terén je tu dost kopcovitý a nic jiného jsme nenašli. A tady se nám osvědčila i přírodní koupel, na kterou jsme se docela těšili. Máme ujeto už 3424 km.
K večeři už dáme jen rizoto, ale na rozloučenou otvíráme lahev vína, mám s sebou i slané krekry. To Standa docela koukal, co vše se u nás v autě najde a o čem neměl vůbec tušení. Zítra se naše cesty rozdělí a už budeme spát každý jinde. My budeme směřovat k jihu, mladí chtějí ještě zůstat ve Skotsku a poletí domů zase z Edinburgu. Naštěstí neprší, tak můžeme chvilku posedět. Na zimu jsme připraveni, ta nám nevadí. Horší je to s muchničkami, které se tu najednou dnes snad vylíhli. Ale byli jsme na to upozorněni, takže i připraveni. Alespoň na obličej jsme si opatřili moskytiery – úplně to stačilo. Jinak bychom museli jít spát.
Ale stejně jsme dlouho nevydrželi. Druhou láhev vína jsme už zavrhli, nějak na nás padla únava.
Pondělí 18.7.2011
Naštěstí je opět poměrně slušné počasí, je jen trochu zataženo, neprší. Mladí poctivě přebalují batohy, nechávají nám jen to, co si nakoupili a co chtějí odvézt domů. Standa si navíc přibaluje elektrikářskou izolační pásku. Nechá se s ní leccos opravit. A jeho pohorky začínají jevit známky stárnutí, tak pro nejhorší případ.
Po snídani vyrážíme opět směrem na Balmoral, jedno ze sídel královny Elizabety. Měli jsme štěstí, že tam ještě královna nebyla a že jsme se tam mohli podívat my. Předem jsme vůbec netušili, jak to dopadne. Je to obrovský prostor, parky, zahrady, lesy a uprostřed toho nádherný zámek. Klidně by se tam dalo procházet skoro celý den. Ale dvě hodiny nám taky stačili.
A to byla vlastně naše poslední společná akce. Děti nás poprosili, abychom je dovezli co nejvíc do národního parku, takže po hlavní do Braemaru, ale pak jsme odbočili na západ podle řeky Dee do Inverey a ještě dál do oblasti na mapě označené Muir – z našeho pohledu na konec světa, ale nádherný. Tady bylo již jen parkoviště, tábořiště, toalety bez vody, jen s desinfekcí na ruce a spousta hub.
Tak tady nás děti opustili. Jana měla snad batoh věší než je sama, těžký, jak to chudák holka může nosit. Ale budiž útěchou, že už jim to bude jen ubývat, jak budou ujídat zásoby. I vody pro začátek mají dost, i když počítají s tím, že voda v potocích je pitná. A těch je tam spousta.
Ještě jsme se společně zašli podívat na nádhernou soutěsku, kterou zde ve skalách řeka Dee vytváří. Z původní šíře cca 7 metrů se zužuje na jeden metr, aby se vešla mezi skály. Úžasné kotle, vymleté dutiny, rachot hučící vody. Jen tam nespadnout.
Popřáli jsme si šťastnou cestu, děti vyrazili podle řeky Glen Lui na sever do hor a my po silnici zpátky do Braemaru a pak dál na jih. Pocit to byl zvláštní, když takhle v cizině opouštíte děti (i když dospělý) a víte, jaká je čeká samota a pustina. Útěchou nám bylo, že kdyby cokoli potřebovali, mají telefon na Ondru a Markétku a ti by jim nějakou pomoc již sehnali.
Dlouho jsme ale nesmutnili, protože krajina, kterou jsme projížděli byla úplně nádherná. Dokonce jsme projížděli i lyžařským centrem Glenshee. Parkoviště je v 650 m n.m. - je to vlastně nejvýše položená silnice ve Velké Británii. Nejvyšší vrchol Cairnwell je ve výšce 933 m a i v létě je dostupný sedačkovou lanovkou. To jsme ale netušili, ani jsme ji neviděli, jen Ota – vášnivý lyžař se už viděl na zdejší sjezdovce.
Ale nezastavovali jsme, jen jsme se kochali a pokračovali dál na jih. Chtěli jsme dorazit až do Falkirku, kde má být pro změnu technická zajímavost – lodní výtah. Ale ještě jsme se cestou zastavili ve Stirlingu, kde dle mapy má být zřícenina hradu a další skotské historické zajímavosti. Je to na trase a už dlouho jedeme, tak ať máme taky trochu pohybu.
Po 1,5 hodinové příjemné procházce plné dalších dojmů jsme zpátky u auta a už míříme směr Falkirk. Na křižovatce M80 a M9 je velké parkoviště s benzinkou a servisem. To se nám hodí. Potřebujeme doplnit pitnou vodu. Máme téměř vše prázdné. Našli jsme si skrytý koutek, kde jsme si udělali večeři – smaženici. Už jsme se na ni těšili. Houby nám v autě krásně voněly.
A teď už jen najít nějaké šikovné místo na spaní. Cestou to bude asi problém, tak uvidíme až přímo u The Falkirk Wheel – u vodního výtahu. Přijeli jsme od severu a objevili veliké neplacené parkoviště v Millennium Wheel Drive, prakticky stranou města. Místo se nám zalíbilo, zaparkovali jsme a šli se podívat, jak je to daleko k výtahu, jak mají otevřeno, prostě se trochu před spaním ještě projít. Bylo to skvělý, bylo to kousek a otevírají až v 10 hodin. Takže času ráno budeme mít hodně a aspoň ráno na parkovišti bude dlouho klid. Máme ujeto 3645 km a spokojeně uléháme. Vypadá to, že tu skutečně bude pohodička.
Úterý 19.7.2011
Pohodička nebyla. Už jsme dávno spali, když na parkoviště dorazily dvě auta s omladinou a udělali si tam mejdan. Nevím, kolik bylo hodin, když mne kravál vzbudil, ale přiznám se, že jsem se chvíli i bála. Ale naštěstí si všímali jen sami sebe a naše auto je zjevně nezajímalo. A naštěstí pak už brzy odjeli. Otu to ni nevzbudilo a tak jsem zase spokojeně usnula. Ne však asi na dlouho. Najednou mne probudil proud světla, kterým nám kdosi svítil do auta. Policie. Honem budím Otu a otevíráme a děsím se, co se bude dít.
Naštěstí se skoro nedělo vůbec nic. Když zjistili, že tam přespáváme a ráno chceme jít na Falkirk Wheel, tak nechtěli vidět ani doklady. A my konečně usnuli a spali až do rána, a to docela dlouho. Ale v 10 jsme už čekali až otevřou a zvědavě vše prohlíželi. Byl to hezký zážitek, ale musím přiznat, že jsem čekala, že se projedeme někam dál. Nějak rychle ta hodinu utekla.
Chvilku jsme ještě pozorovali, když se zvedala další loď, ale už jsme přemýšleli na návrat. Na dojezd do Dovru je zatím času dost, ale chceme se ještě někde zastavit, něco vidět a nechceme do přístavu přijet na poslední chvíli. Vlastně jsme ani Dover pořádně neviděli.
Vyrazili jsme redy dál k jihu. Chtěli jsme objet Glasgow, ale to se nám nějak nepovedlo. Asi jsme přehlídli odbočku a už jsme se hrnuli do města. A otočit jsme se nemohli. Se zdržením se musíme smířit. Ale nakonec to nebylo tak zlé. Město nebylo ucpané, provoz byl plynulý, ve městě jsme zahlédli nádherné stavby – katedrálu, galerii, muzeum, a protože se Otovi podařilo držet dobrý směr, tak jsme se poměrně rychle zase z města dostali. Jen nechápu, jak to dělá, že téměř vždy chytí správný směr.
Cestou poprchává, a tak na trase zatím neřešíme žádnou zastávku. Jen doufáme, že přestane, až dojedeme na anglickoskotské hranice do městečka Gretna Green, které je známé hlavně tím, že tam řada lidí z celého světa uzavírá sňatek. My sice nehodláme sňatek uzavřít, ale chceme se podívat, co je na tom místě tak zajímavého.
Městečko je to hezké, plné obchodů. Dlouho jsme se nezdrželi. Také proto, že se opět schylovalo k dešti. Tak tak jsme stačili dojít k autu. Ale je znát, že už se blížíme k jihu. Konečně je zde tepleji. Takže hurá do Anglie – třeba se ještě ohřejeme.
A tím také končí třetí - skotská část cestopisu a chystá se čtvrtá - závěrečná.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Aberdeenshire
Půjčovna autPříspěvky z okolí Z Plzně přes Belgii do Skotska - 3. část - skotská
