Z Plzně přes Blovicko, Nepomucko na Sušicko – 7. den – Kotouň a Oselce - výlet okolo Bukového vrchu přes 3 kapličky

V noci byl klid, teplota stejná jako předcházející dny, už si zvykáme. Když vstáváme, svítí sluníčko, ale je změna - fouká chladnější větřík. Na odpoledne a noc hlásí déšť.

Po snídaní přejíždíme do Kotouně ke kostelu Narození Panny Marie, který byl postaven v letech 1703–05 na místě vyhořelého kostelíka z r. 1475. Ve sklepních prostorech je kostnice. V horním rohu hřbitova stojí nízká barokní zvonice z r. 1696.

Tady necháváme auto a vyrážíme na zhruba 8 km dlouhý výlet přes 3 kapličky. Prohlídku kostela a jeho okolí necháváme na odpoledne, až se vrátíme. Ať jsme raději zpátky, kdyby chtělo pršet.

Jedna část je po značené turistické trase, druhá po cestách neznačených. Chceme tedy vyrazit po těch neznačených. Obcházíme kostel a zjišťujeme, že hned za ním cesta končí na louce s vysokou trávou. Tudy tedy cesta nevede. Budeme se tedy držet značek a uvidíme, kudy se vrátíme. Mám ráda okruhy, tak doufám, že nebudeme muset jít zpátky po stejné cestě.

Po místní komunikaci jdeme k rozcestí Kotouň. Zprava přichází zelená, když to vyjde, tak tudy přijdeme. Cesta vypadá dobře. My po zelené pokračujeme směr Oselce. Po 500 metrech míjíme kapličku u léčivého pramene Kloubovky. Už jsme o něm slyšeli samou chválu, jak je dobrý a zázračný. U pramene je i návod, jak ho používat. Zatím ho jen ochutnáváme, už však víme, že si pro něj zajdeme s kanystrem.

Od severu přicházíme do obce Oselce. Jak vycházíme z lesa, otevírají se nám výhledy východním směrem. Tady míjíme kapličku se zvoničkou z r. 1853. Procházíme hezky upravenou vesničkou. Na jižním okraji je barokní zámek. Na místě tvrze byl postaven r. 1680 a v letech 1707 - 1737 přestavěn do dnešní podoby. Dvoupatrová budova má jednoduchou architekturu s malou věžičkou a arkádou. V této době byla vestavěna i zámecká kaple s nástropní freskou. V 90. letech 20. století byl zámek oblíbeným cílem řady spisovatelů a skladatelů. Jezdil sem např. J. Vrchlický, J. V. Sládek, Oskar Nedbal, Josef Suk, J. S. Machar, Václav Tallich, Adolf Hofmeister. Po válce bylo v zámku učiliště, vše původní bylo zničeno, jen kaple se jako zázrakem zachovala. Tehdejší ředitel ocenil její výzdobu a do kaple nechal uložit prostředky civilní obrany, hlavně masky. Kapli se tak vyhnuly stavební úpravy a protože se tam prakticky chodilo snad jen 2x do roka, výzdoba se dochovala. I dnes je v zámku střední a základní škola. U zámku je anglický park.

Prakticky naproti nás šipka směřuje k otevřenému okénku v hospůdce s hezkým názvem Obecní šenk V Podzámčí. Podle vyvěšeného štítu a slunečníku se zdá, že zde točí Bernarda a Dudáka, pak tedy možná i Klostermanna. Ota se těšil zbytečně. Točí jen Gambrinus, v lahvi nabízí Prazdroj. Ten mu stačí, já volím nanuka.

Pokračujeme po zelené západním směrem k naší třetí kapličce - ke kapličce Sv. Markéty. Cestou se otevírají nádherné výhledy na Šumavu, vidíme typický vrch Boubín. Jsme jen kousek za vsí, ale i tady u kapličky značená cesta mizí ve vysoké trávě. A to je u ní i lavička s hezkými výhledy. Barokní kaple na Markétině vrchu (662 m n.m.) byla postavena r. 1691. Vchod do kaple zdobí kamenný portál s nápisem a erbem.

Teď začíná to pravé dobrodružství. Scházíme k silnici. Zelené značky na stromech vidíme, cestu ne. Ze silnice chceme odbočit vpravo po neznačené cestě. Jsou dvě možnosti. První cesta je zarostlá, druhá vypadá podobně, navíc má špatný směr. Konečně si všimneme, že hezká lesní cesta pokračuje za zde složenými kládami.

Ota jde samozřejmě první. Když se mi zdá, že se cesta ztrácí, kontroluji ji na tabletu. Samozřejmě jsme zase jinde. Dozvídám se, že jiná cesta nikde nebyla. Vydáváme se tedy nízkým lesem směrem, kudy bychom měli jít. Až na hranici s vysokým lesem konečně přicházíme na slušnou cestu. To už vím, že musíme odbočit vpravo po rovné cestě. Jásáme, už ji máme. Les je protkaný řadou na mapě čárkovaných cest, ve skutečnosti jich tam tolik není. Zpravidla to bývá naopak. Na první křižovatce cest vede vpravo široká cesta do Oselců. Tam znova nechceme. Naším směrem - rovně vede travnatá, ale nízce zarostlá cesta. Po chvíli se však mění v úžasnou kamenitou. To jsem ještě neviděla. Je tu velké množství kamenů, ale jsou porostlé mechem. Vypadá to hezky, ne však jako cesta. Moc dobře se po ní nejde. Přesto pokračujeme. Modrá ťopka na tabletu mi ukazuje, že jdeme dobře. Jsme napjati, kam dojdeme. Ale to už Ota volá, vidím cestu. Konečně jsme došli na širokou pohodlnou cestu, na které jsme objevili kamennou desku s nápisem již hodně nečitelným. Při velké snaze je vidět, že cesta byla postavena v letech 1933 – 1936. Její název se nám rozluštit nepodařilo. První písmena jsou skutečně nečitelná – je vidět jen konec a snad první písmeno V.torova cesta. Ať guglím, jak guglím, nic jsem nevyguglila. Nejsme ani kilometr od místa, kde jsme na dnešek spali. Po této pohodlné cestě jsme došli na rozcestí se zelenou trasou a po ní odbočili do Kotouně a k autu. Ušli jsme 8 km s převýšením jen 185 m. Nakonec tedy vše dopadlo perfektně.

Prohlédli jsme si kostel. V zamřížovaných okénkách je vidět kostnice. Na travnatém parkovišti u kostela jsme si udělali oběd a přejeli jsme na parkoviště ke Kloubovce. Vzali jsme několik prázdných nádob a jdeme pro vodu. Samozřejmě jsem si hned dala obklad. Ale jeden obklad asi nestačí. Koleno bolí dál. Venku se honí mraky, ale zatím to jen straší.

Přemýšlíme, kam dál. Měla jsem naplánováno pokračování směr Blatná, ale změna je život. Zatoužili jsme po sušickém chlebu, tyčinkách i dalším pečivu, které jsme v Plzni kupovali. Jenže už to u nás neprodávají.

Směřujeme tedy na Šumavu. Cílem jsou Čepice, kde je nový minipivovar, třeba se nám podaří pivo ochutnat. Tam je i kemp.

Vychází všechno. V pivovaře kupujeme dvanáctku v petce a přejíždíme do nedalekého kempu. Není oficiálně ještě otevřený, ale nechá se tam vjet. Zaparkovali jsme u jediného stolku s lavičkami, na mytí vyzkoušeli Otavu. Až nás to překvapilo, že tak ledová není. Ota si dokonce do ní lehl. Já tolik odvahy neměla, ale i tak to bylo fajn.

I když je zavřeno, funguje tu wifina - na hodinu zdarma. To mi stačí, abych zjistila, že má v noci pršet, dopoledne má být slušně, odpoledne zase pršet. Uvidíme, co nám přinese skutečnost.

Než jsme se najedli, začalo se to zatahovat a zvedat silný vítr. Bylo nám jasné, že za chvíli leje. Ačkoli Ota nadšen nebyl, přesvědčila jsem ho, aby zajel bokem k zastřešenému krbu. Z auta v noci vylézáme bočními dveřmi a představa, že polezu rovnou do slejváku, mne tedy vůbec nelákala. Z obce jsme však pěkně vidět. Snad nám nikdo nepřijde vynadat. Nakonec sedíme stejně v autě. Venku se ochladilo a nepříjemně tam fouká.

Po půlhodině se to venku všechno uklidnilo a my jsme se shodli na tom, že se nám tam vůbec nelíbí. Vracíme se na naše původní místo a necháváme vše osudu. Ono to nějak dopadne. Tady si připadáme daleko líp.

Po 9. hodině za drobného deště jdeme spát. Je však mimořádné teplo.