Z Tesáku přes Jehelník a Javorník do Chvalčova

Je sobota na konci června a já se chystám na další výšlap do kopců. Před dvěma týdny jsem podnikl túru po Bílých Karpatech z lomu Rasová přes Zuvačov a Modrou vodu do Komně a stalo se, že mne od operace koleno poprvé nezlobilo a já už jej další dny nemusel ledovat.

Dnes se chystám do podstatně strmějších Hostýnských vrchů a hlavním cílem mého dnešního výletu bude pokus najít dvě neznámé skály v prudkém svahu pod Javorníkem.

Ze Zlína odjezd klasicky před sedmou ranní a výstup na Tesáku, kde prozatím žádná změna – vyhořelá chata dosud neobnovena a nahradil ji prozatimní kiosek. Okolo restaurace Čerňavy jsem pokračoval po žluté značce k rozcestí pod Čerňavou a brzy si začal nadávat do pitomců!

Já tudy už nešel léta, protože k tomuto přesunu používám lesni asfaltku vedoucí kousek pod hřebenem, jenže mne zlákalo odlesnění trasy nabízející výhledy na okolní krajinu, před nedávnem těžce postižené expanzí kůrovce. Dobrou zprávou je, že se ty nebohé kopečky i s drasticky „vyholenou“ Čerňavou (ještě vloni vypadala jak po útoku šíleného vojenského holiče!) znovu zazelenaly novou výsadbou. Horší je to s chodníkem pod mými nohami vedoucím hrbolatým a blátivým terénem. I když už se neskrývá ve hvozdu a celý den na něj svítí slunce, v nesčetných úžlabinách je stále nutno přeskakovat prameniště a menší močály, jejichž přechod je „vylepšen“ jen na zemi volně pohozenými klacíky.

Ale nic netrvá věčně (stejně jako láska k jedné slečně) a já nakonec stanul na kýženém rozcestí pod Čerňavou.

 

 

Nejkratší cesta z Tesáku k rozhledně vystavěné na nejvyšším bodu Hostýnských vrchů - na Kelčském Javorníku (865 m), vede po žluté tur.trase přes o pouhých 21 metrů nižší vrchol Čerňavy a z ní chodník zase prudce klesá do sedla pod Jehelníkem. V půli klesání trasu přitom protíná okružní lesní silnička, vedoucí kol dokola ve svazích Čerňavy téměř po vrstevnici.

Za ty roky, co sem jezdím, jsem si části této komunikace velmi oblíbil, neboť ve stráních hory je rozhozeno množství malebných pískovcových skal a to bych ani nebyl já, abych je postupně všechny neprozkoumal. Rád jsem pak od křižovatky asfaltek mířil do kopce k blízkému Orlímu hnízdu (dnes PP) anebo po silničce vedoucí do Rajnochovic po půl kilometrovém sestupu k dolině Rosošného potoka rád ztratil 50 výškových metrů, abych zde mohl pod bočním hřebenem obdivovat pozoruhodný útvar Hlava a další zajímavé skalní výchozy.

Za údolím Rosošného potoka ze silničky do Rajnochovic vlevo odbočuje již zmíněná okružní asfaltka a v první své části protíná území PR Čerňava s karpatskou jedlobučinou, jejíž některé stromy dosahují stáří bezmála 300 let.

 

 

Směrem k západu jsem tudy po „okružce“ šel snad jen dvakrát, zato nepočítaně využil její část, která od rozcestí pod Čerňavou rovněž nejprve zamíří k západu, aby se poté mnoha zákruty proplétala pod skalnatými svahy Čerňavy již severním směrem k dalšímu interesantnímu kopci jménem Smrdutá (750 m). Nachází se na něm stejnojmenná přírodní rezervace s pseudokrasovou jeskyní a velká množina skalních útvarů, jimž bezkonkurečně dominuje pitoreskní Hlava.

 

A právě tudy, abych trochu pošetřil koleno, jsem se dnes vydal i já.

 

 

Nejprve mi bylo souzeno minout úseky s vyrubanými svahy, odkud se otvíraly nové nečekané výhledy k rekreačnímu areálu na Tesáku anebo k temeni Čerňavy. Pak už zpevněná lesní cesta procházela zachovalou bučinou a většinou tohoto druhu stromu byl pokryt i vrcholový svah Smrduté. Tentokrát jsem návštěvu „Hlavy“ a dalších skal na jejím temeni vynechal a po krátkém odpočinku a svačině, kdy kolem přešli pouzí dva turisté, se jim vydal pomalu v patách.

 

 

Za Smrdutou se okružní cesta (doprovázená již zelenou tur.značkou) stočila nejprve k severovýchodu, poté k východu a vyběhla z lesa na další rozsáhlý odlesněný úsek svahu. Ohromná paseka nabídla skvělý panoramatický výhled směrem k půlnoci.

Přímo naproti na obzoru vystupoval Kelčský Javorník s věží rozhledny a nevzhlednou telekomunikační věží, před jehož masív předstupoval vrchol Jehelníku (850 m). Vlevo se táhl od Javorníku (803 m) až téměř ke Chvalčovu dlouhý, kvůli řádění kůrovce také notně „očesaný“ hřeben. Úplně vlevo vystupovala kupa sv.Hostýna s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a stožárem větrné elektrárny. Mezi Javorníkem a sv.Hostýnem se otvíral průhled na oblast Kelčské pahorkatiny, která při tomto převýšení při pohledu shora působila jako placka.

Při kochání se výhledy okolo mne prošla drobná osamělá turistka s báglem na zádech a na očích s brýlemi. Sice jsme se pozdravili, ale mne až po chvilce docvaklo, kdo mne to právě minul.

„Haló, paní – nejste vy nahodou ta Alena z Brna, autorka „TOULEK?“

Poutnice se otočila, s úsměvem přikývla a já se k ní vrátil a hodili jsme spolu kratší řeč. Ve skutečnosti na rozdíl ode mne příliš ukecaná nebyla, takže jsem se od ní dozvěděl jen, že tentokrát dělá kratší přechod Hostýnek a že dnes spala na Kelčském Javorníku, kde to od rána dost fouká. Já ji zase složil poklonu za její stránky na webu, v nichž širší veřejnost seznamuje se svými cestami u nás i v zahraničí... a o co kratší je text o jednotlivých výletech, o to víc je v nich vloženo nádherných obrázků (některých pořízených i z dronu), neboť paní Alena je vynikající fotografka!

Po rozloučení a vzájemném popřání si šťastné cesty jsem po okružní cestě zamířil k blízkému rozcestníku pod Čerňavou. Ještě než jsem k němu došel, čekal mne mezi „Kelčákem“ a svahem Čerňavy průhled na poslední hřebeny „Hostýnek“ a za nimi se modrající hradbu Veřovických vrchů s kousíčkem bájného Radhoště, přináležícího již do Moravskoslezských Beskyd.

Následoval sestup do sedla pod Jehelníkem a pinožení se k jeho vrcholu, které se skládá z několika rozdílných etap. Ta první v délce asi 300 m je ve znamení prudkého stoupání kroutící se lesní cestou. Následuje spočinek, menší kopec, další dlouhý spočinek procházející okolou dvou drobných dřevěných skulptur a strašně strmé stoupání částečně odlesněným svahem na vlastní kótu (850 m) Jehelníku. Asi už jsem hodně staré béčko, protože mne cestou k vrcholu předběhl běžící chlapík v červené bundě (potkal jsem ho znovu u Javorníku a to už běžel nazpět) a těsně před ním cyklista, tlačící do kopce kolo. Hned na temeni na ně znovu nasedl a pokračoval k blízké rozhledně.

To já se na rozdíl od něj musel napřed trochu vydýchat. Poté jsem si prohlédl mně už dobře známý balvan s pamětní deskou L.Jaroše a odskočil si po hřebeni ke Kelčáku k asi 200 m vzdáleným pitoreskním skalkám. Ty jsem už asi tak před čtyřiceti lety, kdy jsem je viděl poprvé, pokřtil na „Dvojčata.“

Od Jehelníku jsem pokračoval po žluté a zelené značce k rozcestí pod Jehelníkem a odtud už mne po žluté čekala cesta plná výhledů. Hostýnské vrchy byly před časem napadeny kůrovcem naprosto katastrofálně. Po těžbě stromů se většina odlesněných míst naštěstí už zazelenala novou výsadbou, leckde ještě ukrytou pod vysokou trávou a z těchto obřích táhlých pasek se na okolní vyvýšeniny Hostýnských vrchů i protější Kelčskou pahorkatinu otvírají naprosto nečekané výhledy. Ať už od sedélek pod Kozími hřbety anebo v oblasti Javorníku (800 m).

Tady žlutá trasa obcházela ve svahu umístěnou oplocenku pěšinou ve vysoké trávě, no a protože já a klíšťata nejsme zrovna moc velcí kamarádi, pokračoval jsem raději po hřebeni po pohodlné – jen napůl „lesní“ cestě. Jak jsem pak na dálku viděl, z těch davů turistů mířících z Chvalčova k rozhledně na „Kelčáku“ jich moc asi v mapách.cz číst neumí, neboť pohrdli dobrodiním lesní cesty a jak nemyslící stádo ovcí to raději vzali okolo oplocenky!

Když už jsme u těch oplocenek, ty mi bohužel znemožnily i průzkum severního strmého svahu Javorníku s těmi dvěma dosud neznámými skalisky, a tak jsem raději „moudře“ pokračoval dál ku Chvalčovu.

 

 

Za tur.rozcestníkem Krškový (západně od vrchu Javorník) trasa nejprve mírně sestupovala pasekou do lesa, pak přišlo poněkud větší klesání a po několika stovkách metrů následovala prudká levotočivá zatáčka do strmého svahu. Dál jsem pak procházel nad horním okrajem mýtiny a přímo z cesty se mezi stromy otevřel naprosto fenomenální výhled na město Bystřici pod Hostýnem, okolní ohromnou výseč Kelčské pahorkatiny, na vzdálené Oderské vrchy a modravou kulisu Nízkého Jeseníku.

Výhled to byl opravdu skvělý a navíc téměř „letecký“, protože město i krajinu od mých nohou dělilo převýšení dosahující bezmála půl kilometru! Z takovéto výšky připomínala Kelčská pahorkatina nížinu, čemuž se ale nedivím, protože když koukáte do Macochy z jejího horního můstku, také si myslíte, že má propast rovné dno!

 

 

Následoval krkolomný sestup kroutící se lesní cestou svahem, nad nímž obě má kolena v duchu jásala, poté se mi podařilo žlutou trasu ztratit a já ke chvalčovském lomu doklopýtal po jakémsi chodníku, vedoucím pod chatovou osadou. Podoba tohoto „Horního lomu“ s rozeklanými stěnami mne dost uchvátila, ale když jsem se konečně ocitl na jeho dně a chystal se k detailnímu průzkumu, vykráčel zpoza dvou zaparkovaných aut statný vlčák (páníček nikde!) se značně nedůvěřivým pohledem, a tož jsem raději udělal čelem vzad!

 

 

Dnešní už nefunkční a opuštěný kamenolom poskytoval kvalitní kámen, který byl např.využit i na stavbu přehrady Bystřičky mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím. Zdejší horninu tvoří jílovec (lupek) a pískovec. Dle zbrusu nových geologických kritérií je lokalita tvořena chvalčovským souvrstvím, což je nejmladší oligocénní člen předmagurské jednotky flyšového pásma. (Dříve byly tyto jednotky řazeny k soláňskému souvrství račanské jednotky.)

Protože jsme ale turisté, nechal bych geologické slovíčkaření odborníkům. Mne zajímalo především to, že se nad rovným dnem lomu vypínaly krásně členité a místy i rozeklané skalní stěny. Jejich slabší vrstvy tvoří šedé jílovce, místy se tu vyskytuje i slepenec, ale to hlavní je tvořeno výrazně vápnitým pískovcem o mocnosti až několika metrů.

 

Nad lomem se nacházejí dnes už z větší části odtěžené terénní stopy po hradišti a tvrzi. Po ní se tu našla keramika pocházející ze středověku. V kronikách si bohužel o historii tohoto feudálního sídla moc nepočteme, protože jeho majitel zůstal v anonymitě. První a zároveň poslední zmínka o tvrzi je z roku 1555, kdy už byla označována jako pustá.

Podstatnou část terénních pozůstatků zničil kamenolom, jen ve východní části se na temeni kopce zachovalo několik valů se zbytky příkopů. Předchůdce tvrze – hradiště, mohlo plnit předsunutou strážní funkci výše položeného hradiště na Hostýně. Druhotné opevnění označované za tvrz pak mohlo být tím první „týnem“ anebo předsunutým opevněním tvrze, která ve středověku prokazatelně stávala dole v obci.

 

Od lomu jsem sestupoval mezi domy do středu Chvalčova.

 

 

Je velkou obcí s 1600 obyvateli, rozprostírající se v hlubokém údolí Bystřičky. Zástavba Chvalčova plynule navazuje na zástavbu města Bystřice pod Hostýnem, od nějž je oddělena toliko železniční tratí vedoucí z Hulína do Valašského Meziříčí. V análech je ves poprvé vzpomínána LP 1447, kdy spadala pod hrad Obřany. Později se stala součástí bystřického panství. Roku 1951 ke Chvalčovu připojena Chvalčova Lhota. V polovině sedmdesátých let se obec stala místní částí Bystřice pod Hostýnem. Občané tomu nebyli rádi, protože prosperující ves se najednou stala jeho neudržovaným předměstím a z většiny plánů (zbudování obchodů, dětského hřiště, parku, tělocvičny a parkovišť) za tohoto „spojenectví“ sešlo. Chvalčov se stal opět samostatnou obcí roku 1990.

 

 

Nejhodnotnější sakrální pámátkou nacházející se na katastru obce je bazilika Nanebevzetí Panny Marie na sv.Hostýně. Z těch méně známých drobných památek se na ulici Dědina ve svahu nad hlavní silnicí vypíná velmi pěkná kaple, vystavěná počátkem dvacátého století. Dle své podoby byl objekt zasvěcený moravským věrozvěstům inspirován valašskou lidovou architekturou. Před vstupem na malé plošince před kaplí stojí kamenný kříž, na jehož soklu je umístěna pamětní deska Padlým ve II.světové válce.

 

 

Po obhlídce této drobné sakrální památky už jsem seběhl k zastávce „Chvalčov, pošta“ a protože mi odtud bus do Zlína jel už za pouhých 6 minut, vůbec mne nemrzelo, že je protější „Hostinec Pod lipami“ (s příznivými referencemi na mapách.cz) dneska bohužel jak na sviňu zavřený...