Po Měděné stezce Hostýnskými vrchy
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Celodenní výlet • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Podzim se překulil do své druhé půli, dal vale zářivě barevnému babímu létu a nastal nám čas daleko pochmurnější a smutnější. První sobotu po svátku Památky zesnulých vyjíždíme ranním busem nahoru na Tesák. Podmračené nebe už je dnes vskutku "dušičkové," ale s tím jsme počítali a jsme rádi, že aspoň neprší a my můžeme na procházku do přírody. Okolo staré kamenné chaty na Tesáku se to jen hemží mužíčky v zeleném - ne, nehavarovalo tady žádné UFO - dnes má totiž svátek svatý Hubert, patron myslivců a tvorové v zelených kamizolkách tu asi mají nějaké soukromé mecheche... Protože je sychravo a zima jak v ruském dokumentárním filmu, volíme pod svahy Čerňavy rychlejší přesun po lesní asfaltce, než by tomu tak bylo po turistické značce. Tady nás čeká Velké překvapení: silnička odbočující vlevo po úbočí hory směrem ke Smrduté je celá celičká zasněžena opadaným listím z okolních buků a jiných listnáčů. Opatrně vstupujeme na tlustý přírodní koberec barvy mědi a šmatlajíce po vlhkém listí, kopírujeme po vrstevnicové cestě členité svahy Čerňavy a brzy tak unikáme mrazivému větru, který se valí sedlem mezi Tesákem a Čerňavou. Asi po 1 km chůze se po naší pravici vysoko nad cestou objevují první rozeklaná pískovcová skaliska a stěny mrazových srubů. Nad Ostrou zákrutou neodolám, nechám Janu pokračovat dál po silničce a hrnu se do svahu na průzkum velmi malebných skalek. Jejich líce a hlavičky jsou pokryty parukami ze zářivě zelených mechů a tvoří silný kontrast k holým stožárům buků lesních a spadanému listí, které je po včerejším dešti mokré a září do barvy mědi jak vlásky krásky rusovlásky! Po jakési rovnoběžné stezce zvěře se vracím za manželkou, ale brzy ji znovu utíkám vpravo do prudkého svahu, neboť jsem si vzal do hlavy, že rozhodně musím právě teď, v době vegetačního klidu, vidět skalní hradbu Čertova sedla.
Listí je kluzké a kopec mnohem strmější, než je milé průzkumníkovi, který měl včera k večeři domácí uzené a po ní si dal ještě jednou pořádný nášup! Funím do kopčiska opravdu jak to prase divoké a se slibem, že to už nebudu s večerní stravou přehánět, konečně dovrávorám pod spodní skalní polověž. Skála podpírá divoce rozeklanou skalní hradbu, aby se nerozsypala. Její horní konec zase kontroluje jedna z nejbizarnějších skalních věží v Hostýnkách. V sousedství je několik dalších hezkých skalních výchozů a to vše - v zachovalém kousíčku původního horského lesa - tvoří nádhernou oázu klidu a až nadpozemské karpatské krásy! Pak už zpět za ženou, která má naštěstí pro tyto moje "úlety" pochopení... a jelikož je sama vášnivou fotografkou, po dobu mé nepřítomnosti se sama v okolní přírodě určitě nenudila! Společně pokračujeme po táhlé zatáčce ke Smrduté. Silnička se tu prudce lomí vpravo a pokračuje dále po severním úbočí Čerňavy a protíná přírodní rezervaci se zachovalým karpatským pralesem - (tam my ale dnes nejdeme), z ohybu je mezi stromy průhled na vzdálený chrám na Hostýně a kuželový kopec vlevo je Smrdutá, která je nejskalnatějším výběžkem Čerňavy a jejíž kuželovitý vrchol dosahuje výše 750 m.
Kopec si své nelichotivé "páchnoucí" přízvisko vůbec nezaslouží, neboť nabízí množství turistických atrakcí. Za prvé: najdeme tu 56 m dlouhou pseudokrasovou jeskyni, která je po celé délce průlezná a může se stát cílem pro dobrodružněji naladěné jedince. Za druhé: svahy kuželovitého vrcholu jsou posety slepencovými a pískovcovými skalisky a stěnami mrazových srubů, velmi zajímavá je od vrcholu spadající rozeklaná skalní hradba, ukončená překrásnou skalní věží (v Hostýnkách snad nejbizarnější) - Obří hlavou. Za třetí: všechna skaliska jsou obklopena původním karpatským lesem s bohatým porostem i podrostem, takže se nejspíš nebudeme moc divit, že je kopec chráněn jako přírodní rezervace. A to nejlepší na konec, aneb za čtvrté: všechny tyto pozoruhodnosti můžeme pohodlně shlédnout z trasy zeleně značené tur.cesty, která napřed sestupuje mezi stěny mrazových srubů a pak po vrstevnici obtáčí vysoko nad údolím Bystřičky celý skalnatý kopec po směru hodinových ručiček, aby pak pokračovala dále ke Chvalčovu - a po níž se vydáváme i my dva...
Za čím jedeme?
Před odchodem z vrcholku Smrduté se začíná trhat nebe, vychází sluníčko a rozehrává na okolní přírodě takové spektrum barev, že s tím mají karty našich fotoaparátů co dělat, aby se jim to všechno vrylo do paměti! Po průzkumu několika dlouhých, lavicovitých stěn mrazových srubů, vycházíme po obvodu hory na fantastické místo: od vrcholku hory zde hluboko do údolí spadá zarůstající paseka, nad cestou i pod ní se nacházejí další skalní výchozy a veliké balvany a před námi je překrásný bukový les. Spád svahu pod lesní cestou dosahuje téměř velehorských parametrů a následující asi půl kilometrový úsek je snad jedinou "vysokohorskou magistrálou" Hostýnských vrchů! Vlevo propast, na jejímž dně se proti toku říčky Bystřičky mnoha serpentinami prodírá silnice z Bystřice pod Hostýnem nahoru na Tesák, napravo fotogenický svah, přezdobený přírodními zajímavostmi. Samozřejmě nás to nejlepší čeká až na konec - poslední zákruta lesní cesty vpravo prochází pod mohutnými skalními útesy, které stupňovitě dosahují asi 30 metrové výše, v hlubině pod námi vidíme největší kamenné moře či balvanový proud na celém Valašsku a cesta sama prochází přes další ostrůvek horského lesa! Nedá se o tom ani psát, nedá se to dokonale vyfotit, to se musí prostě vidět!! Za zatáčkou skaliska Smrduté končí, příroda se zklidňuje a cesta se uvolněně napřímí. Tady ale končí skalnaté podloží a dál pokračujeme sice stále po koberci z listí, ale cesta je mnohem blátivější. Přicházíme na další "horský" výběžek, zprava shora na tu naši cestu ústí další lesní komunikace, s rozbahněnými kolejemi po lesních mechanismech a zároveň nám přes cestu přebíhá turistická skupina důchodců. Po pozdravu nám mizí za chvilku v dáli... Teda - na to, že jsou minimálně o dvacet let starší, tak mají ještě fyzičku jako hrom, ale trochu to vypadá - (bez urážky, prosím) - jako by je honila "zubatá!"
Krásnými smíšenými lesy s mnoha hezkými lesními zákoutími (a jedním osamělým houbařem) vycházíme na louku Na Jančích. Krásné místo, obklopené lesy, je též přírodní památkou. Chrání se zde původní podhorská louka s četnými prameništi a pak také vzácné rostlinstvo, jehož nejcennějším zástupcem je tu snědek pyrenejský kulatoplodý. (Neptejte se ale mne - botanického analfabeta, jak ten kvítek vypadá... to už si musíte najít sami v Encyklopedii!) Louka je také orchidejová - v období vegetačního růstu bychom tu mohli my muži pozdravit například vstavače mužského. Před vstupem do lesa ještě ohlédnutí zpět na vrch Goralicu a pak už nás čeká klesání po čím dál rozbahněnější cestě k zatopenému Chvalčovskému lomu, který býval zvaný lomem Německým. Zatímco si manželka fotí žabku kuňkalku, která nám znenadání překřížila cestu, já si odskakuju do nitra lomu. Nebyl jsem tu už několik let a jsem zhrozen tím, jak se to tu vše změnilo: nejvyšší pískovcová stěna lomu je téměř neprůhledně zarostena náletovými dřevinami a z kouzelného jezírka na jeho dně zůstalo jen veliká kaluž! Pak už konečně scházíme k silnici a k turistickému rozcestí u říčky Bystřičky a vodních nádrží s pstružími líhněmi. Prvořadým úkolem je zbavit naši obuv nánosů bahna z lesní cesty. Teprve pak pokračujeme podél říčky, jejíž tok je nesčetnými jezy rozporcován jako úhoř, až na okraj Chvalčova - (cestou hezké výhledy na protilehlý Hadí kopec) - k hotelu Říka, odkud nám jede bus zpět do Zlína.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Původní plán naobědvat se v hotelu nevyšel, neboť nás cestou zdrželo fotografování krás pozdně podzimní přírody. A tak jsme kromě požití skromné části svačiny oběd odložili až do návratu do Zlína, kde jsme se stavili v restauraci "U Máců"...
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Zažili jsme jeden z nejkrásnějších výletů v tomto roce a byli svědkem toho, jak z původně "dušičkového dne" dokázalo slunce svým svitem vykouzlit nádherný širokoúhlý úsměv na tváři podzimní přírody!
Ostatní informace
Jak už všichni čtenáři dávno pochopili, "měděnou" stezkou v názvu článku byla míněna cesta (po které jsme kráčeli), která bylapokryta závějemi listí, jehož barva připomínala výše zmiňovaný kov. Ten se ale v Hostýnských vrších nikdy netěžil... (Když nepočítám moje "odskoky", tak vlastní trasa z Tesáku do Chvalčova není delší jak 8 km.)