Z úštěckého jarmarku na Hrádek

Návštěva úštěckého jarmarku se pro naší rodinu už stala pomalu tradicí. Tedy, ne že bych raději vyměnil ticho a klid přírody za ruch jarmarku, ale ten úštěcký má úplně jinou atmosféru, než ty ostatní. Plno stánků s nejrůznějšími uměleckými předměty, dobové kostými doplňuji kolorit staročeských jarmarků,- no, samozřejmě davy lidí.

Jeli jsme jako vždy vlakem, na nádraží v Úštěku skoro všichni vystupovali. Byl horký letní den a v hlavní úzké ulici jako obvykle hlava na hlavě. Pomalu jsme prošli jednu stranu, tu a tam se zastavili a alespoň se kochali pohledem na spoustu zajímavých věciček. Cestou zpátky jsme se samozřejmě zastavili v kostele sv. Petra a Pavla, ten také nikdy nevynecháme. Je vskutku unikátní svou výzdobou, jezdeckými sochami sv. Václava a sv. Jiřího v životních velikostech,vzácnými varhanami z 18. století,betlémem a hlavním oltářem, který je plasticky malován na zeď. Pak jsme obešli i druhou stranu tržiště, vrátili se kolem Pikardské věže v které je dnes Muzeum čertů, protáhli se úzounkou uličkou zpátky za kostel a trochu se občerstvili. Už jsme toho ruchu měli dost, toužili jsme po klidu a hlavně po naší milované přírodě.

Rozhodl jsem,- jako koordinátor naší rodinné výpravy, že se vydáme na hrad Helfenburk, zvaný také Hrádek. Rád experimentuji a tak jsem záměrně zvolil novou cestu po žluté značce. První protesty přišly v okamžiku kdy si ostatní členové výpravy pomysleli, že už jdeme dost dlouho po silnici. Ale kýžené odbočky jsme se nakonec přece jenom dočkali a tak jsme mohli pokračovat Ptačím údolím až k odpočívadlu, kde se na žlutou napojuje značený okruh podél Hradu. Šli jsme dál věrni žluté, poslední úsek byl dost strmý, ale to už jsme viděli na protějším svahu první zdi Hrádku a za nedlouho jsme konečně prošli bránou do areálu hradu.

Hrad pravděpodobně vznikl v polovině 14. století, první majitelé pocházeli z rodu Ronovců, byli to páni z Klinštejna. Hrad koupil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, který hrad výrazně rozšířil a provedl další důležité přestavby. Jeho příbuzný a další pražský arcibiskup Jan z Jenštejna pokračoval v jeho plánech. Na Helfenburku se vystřídalo ještě několik arcibiskupů, posledním byl Konrád z Vechty nakonec přišel o panství i úřad a hrad přešel opět do držení šlechtických rodů, z nichž můžeme jmenovat Berkové z Dubé, Smiřický, pánové z Častolovic,Šternberkové či Ilburští. Naposledy patřil Janu Sezimovi ze Sezimova Ústí, který o majetek přišel po bělohorském konfiskátu. Za třicetileté války už byl Hrádek veden jako pustý, několikrát byl vydrancován a pobořen různými vojsky. V 19. století byly romantické zřiceniny kdysi rozsáhlého hradu dílčně upravovány, ale nakonec se opět přeměnily v opuštěné rujny. Až teprve koncem minulého století utvořilo pár místnách nadšenců Občanské sdružení Hrádek a počalo zachraňovat co se dá. Dnes je opět Hrádek cílem mnoha turistů, je přístupná Hlavní věž, z které je báječný výhled do kraje.

Cesta zpátky byla trochu krkolomná, plná dobrodružství a prověrek našich sil a odvahy, ale nakonec jsme zpoceni a znaveni trefili přeci jen do Úštěku, kde jsme měli možnost zaslouženě se občerstvit v nádražní hospůdce.

Věřím, že příští rok v létě se opět zúčastníme tradičního úštěckého jarmarku a že se nám poštěstí prožit zase nová dobrodružství.