Za dřevěným kostelíkem sv. Jana Křtitele do Českého Jiřetína a k přehradě Fláje....
Měla jsem touhu podívat se po letech k přesunutému kostelíku sv. Jana Křtitele do Českého Jiřetína, kam byl kostel přesunut ze zaniklé obce Fláje, která musela ustoupit přehradě. Byla jsem tu před mnoha lety s kamarádkou, kdy jsme si udělaly spolu výlet a pak letos v zimě se synem, ale ke kostelu jsme se nedostali, neboť kvůli sněhu byl někde omezený průjezd.
A tak jsme se vydali na jaře, kdy jako kdyby ani jaro nebylo, bylo krásně, slunce svítilo jako o závod a vypadalo to spíš na léto a ne na jaro. V zimě tu byla jízda nádherná, bylo plno sněhu, větve doslova svítily napadaným sněhem, zvlášť, když nám slunce svítilo přímo do čelního skla. No prostě pohádka. Ale kostelík jsme nenašli...
A tak syn navrhl, že se k němu vydáme teď - v dubnu.
Jak jsem se zmínila, bylo nádherně, sluníčko opět svítilo a tak jsme jeli a jeli, až jsme dorazili k Flájské přehradě. Kvůli přehradě musela být zlikvidována obec Fláje, která měla tehdy okolo 600 obyvatel. Většinou v ní žili občané německého původu a tak se přestěhovali do Německa. Výstavba přehrady byla dokončena v r. 1963. V obci se nacházel dřevěný kostelík, který byl ukázkou lidové architektury a tak byl přenesen do Českého Jiřetína. Jeho konečná úprava byla dokončena v r. 1995. Když jsem tam byla s kamarádkou před mnoha lety, tak ho zdobil ještě název Kostel sv. Jana Křtitele a byly na něm vyznačeny dny, kdy se konají Mše svaté. Teď při naší návštěvě tam již nic nebylo, kostel zel prázdnotou, tedy zdevastovaný nebyl, to ne, ale protože to je zvláštnost, která se nestává jen tak, aby byl nějaký objekt přestěhován jinam, tak ani upozornění, že tento kostel nestojí na původním místě, kde stával a ani ukazatel k němu, neboť stojí na zastrčeném místě, kde by ho nikdo ani nečekal. Myslím, že by obec měla o toto víc dbát, vždyť je to unikát. Sice se obec nachází na "Bohem" opuštěném místě, kde dávají takřka lišky dobrou noic, ale i tak!
Od kostelíka jsme se vydali nazpátek, projížděli jsme Krušnohorským Národním parkem, no zkrátka nádhera! Všude lesy, lesy a nádherná příroda! Prostě nádhera, nic jiného se nedá napsat. Protože se nám začal ozývat žaludek, tak jsme zamířili k horské boudě Vitiška, kde jsme poobědvali a nádhernou krajinou jsme se vraceli domů. Syn mě vyložil a jel domů do Rumburku, kde žije s rodinou. Jsem mu moc vděčná, že si pro mě udělá čas a vozí mě po místech, kam se chci podívat, když mně to už tak nešlape.