Za hradem Rýzmburk a další památky Oseka

Za hradem Rýzmburk a další památky Oseka

Ozval se mě syn, že přijede v neděli na pár hodin a řekl mě, že bychom spolu mohli někam vyrazit. A tak jsem naplánovala výlet, kam se spolu podíváme. Na hradě Rýzmburk ještě nebyl a v duchu jsem přemítala, co bych mu ještě dalšího v Oseku ukázala… A tak jsem již čekala jen na jeho příjezd.

Přijel v neděli o půl jedenácté, vypili jsme kávu, něco pojedli a vyrazili. Jeli jsme přes Duchcov do Oseka.

Skoro na okraji města u kostela sv.Petra a Pavla, který je již nefunkční a okolo kterého stával kdysi hřbitov, stojí v rohu empírový náhrobek ve tvaru pyramidy prince de Saxe, který zhotovil sochař J.F.Petrich.

Princ de Saxe skonal v souboji v r.1802 s ruským knížetem Ščerbatovem. Tomuto souboji předcházelo mnoho sporů s příznivci carevny Kateřiny Veliké. Následkem těchto sporů byl princ de Saxe vyhoštěn z Ruska. V Teplicích, kam se odjel léčit, se setkal náhodou s knížetem Ščerbatovem a to se mu stalo osudným. Jejich rozhovor vyvrcholil tím, že se utkali v souboji na pistole. Tehdy byly souboje zakázány a tak aby nebyli nikomu na očích, si vyhlédli místo pod hradem Rýzmburk. Sekundanta mu dělal jeho přítel princ de Ligne, který se postaral i o jeho pohřeb a zhotovení náhrobku. Na jejich památku jsou v Teplicích pojmenovány dva hotely.

K další zajímavé památce Oseka jsme pokračovali dál silnicí směrem k hradu, ale odbočili jsme napřed Doprava a jeli k místu, kde se nacházelo torzo „tisíciletého“ dubu. Tento dub měl být jeden z nejstarších stromů v Čechách. Na konci 19.století činil jeho obvod 8,25 metrů. Kdysi měl být na jeho místě postaven klášter, ale mniši z posvátné úcty k Bohu a Panně Marii nechtěli tento dub zlikvidovat a tak si vyhlédli na stavbu kláštera jiné místo, kde stojí nyní. Legenda vypráví, že pod tímto dubem odpočíval i Jan Žižka. Osečané měli k tomuto dubu velikou úctu a tak je také proto zařazen jako atribut do městského znaku. Legend je zkrátka víc a některé jsou více či méně věrohodné. Ale je jisté, že živým stromem byl ještě dub na počátku 20.století, což dokladují pamětní fotografie.

Takže jsme měli za sebou druhou zajímavost města Oseka a teď jsme jeli již směrem k hradu. Vrátili jsme se k silnici, ze které jsme odbočili a jeli okolo památníku 142 horníků z dolu Nelson, kteří zahynuli výbuchem uhelného prachu. Ten se ale opravoval, takže k němu přístup nebyl a tak jsme pokračovali dál silničkou a lesem až ke kapličce Patronů z r.1721 nad rozcestím soutoků dvou potoků. Tam jsme zaparkovali auto a dál jsme již pokračovali ke zřícenině hradu Rýzmburk, který byl od kapličky vzdálen půl km mírně do kopečka.

Před hradem jsme museli projít těsně okolo oploceného domku, kde na nás dorážel za plotem ale na stole, který byl ke plotu přiražen, pes velikostí dogy. Měla jsem už jednou tu „čest“ se s jeho majitelem dostat do křížku kvůli němu, protože pes vyčníval polovinou těla přes plot a určitě by mu to nedalo moc práce jej přeskočit. A „pan“ majitel tohoto hlídače se vskutku tvářil, jako by mu to dělalo radost, že může takto vítat návštěvníky hradu. Dokonce se tvářil tak, jako by mu hrad patřil… Vloni jsem se v Oseku dozvěděla, že už byl za to napomínán zástupci města, ale protože je trochu „nemocen“, nechci psát na co, tak s ním nemohou nic dělat a dům mu navíc patří a aby se nebál přepadení, tak má hlídače…

Takže jsme se nekoukajíc nalevo, ani napravo snažili se synem rychle projít tento nepříjemný úsek, abychom byli již za domem a na hradní cestě. To nás už ale vítala první hradní věž…

Protože jsem už kdysi o něm asi před 2 lety psala, tak se zmíním jen krátce. O hradu jsou písemné zmínky již v r.1250. Hrad vystřídal spoustu majitelů, posledními byli páni ze Sulevic a ti pro pohodlnější bydlení si vybrali zámek v Duchcově a tím, jak byl opuštěn, začal hrad chátrat, až se z něj stala zřícenina. Je postaven na dlouhém a úzkém skalním ostrohu, jenž je obtékán potokem. Hrad Rýzmburk patří mezi nejrozsáhlejší hrady v Čechách, tedy patřil, když to byl ještě krasavec. Teď je to již zřícenina, která je ale oblíbeným výletním místem, neboť zde okolo vede naučná stezka a v okolí je spousta dalších výletních míst, které lze sloučit do jednoho okruhu. Dokonce tento hrad navštívil i Karel Hynek Mácha.

V r.2013 - to je letos, jej po 8 letech jednání s „Lesy České republiky získalo město Osek do svého vlastnictví. A k tomu bych ráda dodala, že jsem se vskutku divila při mé nynější návštěvě tohoto hradu. Byla jsem tu naposledy asi před 5-6 lety s dcerou, kdy jsme též prošly hrůzostrašnou cestou okolo dorážejícího psa a dušičku měli někde až u kotníků, co se stane, když ten plot přeskočí…, musím dodat, že to byl jeden a ten samý pes! Ale taky vše dobře dopadlo. Ale hrad zdaleka nevypadal jako dnes. Byl zarostlý náletovými křovinami, nedalo se všude projít, procházka rozvalinami byla jen omezená na minimum.

A dnes? To jsem tedy zírala! Byly zpřístupněny a vyčištěny další plochy zříceniny hradu, snad kdysi nádvoří, nevím, zda se dobře vyjadřuji, ale rozhodně teď teprve budil dojem, že musel být za doby své slávy rozsáhlý. Byly vyznačeny cesty obroubené poskládaným kamením, zkrátka, i když jsme ještě po cestě na hrad stoupaly, tak byly už vidět části hradních zdí, které dříve byly zarostlé a nebylo po nich ani vidu. Dokonce byla i zhotovena a řekla bych doslova proklestěna i jiná cesta z hradu ven ke kapličce, o které zvažoval syn, abychom se nemuseli vracet okolo té psí obludy… Tak to tedy městu Osek vzdávám hold!!! Teď už je to o něčem jiném se podívat na hrad, než kdysi. A věřím, že se to bude neustále vylepšovat.

A tak jsme si to vše se synem prohlédli a vrátili se, ale přece jen okolo toho „baskervillského“psa zpět na cestu a došli k našemu autu. Já si totiž nebyla tak jistá, zda ta nově proklestěná cesta by nás dobře dovedla a my se nemuseli někde prodírat křovím. Ale syn, který udělal průzkumnou akci, tvrdil, že ne, ale já přece jen volila tu jistější cestu, byť s malou dušičkou v těle.

Sešli jsme dolů ke kapli, rozbalili svačinku – řízečky s chlebem a rajčaty, zapili to minerálkou a vyjeli jsme nazpět na osecké náměstí, ještě se podívat ke klášteru, který byl bohužel zavřený, když jsme jeli ke hradu, protože se tam konal koncert. Ale protože jsme z něj teď při naší zpáteční cestě viděli vycházet houf lidí, tak jsem doufala, že koncert již skončil a my bychom si mohli prohlédnout aspoň loď kostela. Ale to měli jen přestávku, jak jsem se dozvěděla v Info-centrum, které je v klášteře, ale přece jen nakouknout nám na chvilinku a to jen na okraji kostela dali. Já jsem tam byla několikráte, ale chtěla jsem, aby ho viděl i syn.

Před klášterem stojí dvě lípy. Pověst o nich vypráví, že je vytrhl sám dábel ze země a obrátil je korunou k zemi a že rostou kořeny navrch, což tvar jejich koruny tomu i napovídá. Samozřejmě pověst je to úsměvná, ale pověsti obohacují někdy i článek o tom kterém místě.

Čas ubíhal a syn se musel vrátit zase domů. Tak jsme nasedli a odjížděli ještě na chvilku posedět ke mně domů, poté jsme se rozloučili a já byla šťastná, že jsem s ním zas mohla strávit pár hodin a vydat se spolu na výlet.