Za hradními zříceninami a skálami do Otaslavic

Fotografie (103) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (103 fotografií)

Vstoupit do fotogalerie (103 fotografií)

Po šestidenním bezzubí (při odjezdu na dovolenku do Nového Jičína mi ve vlaku praskla horní protéza) je hubní dutina opět plná kusadel a já se chystám na poslední výlet. Nejprve chci navštívit hanáckou dědinu Otaslavice, která se může pochlubit ruinami hned dvou hradů a zajímavou ukázkou neživé přírody. Po poledni pak přesun do Vyškova na setkání s jedním moudrým dědečkem, který je znám na literárním webu PP pod nickem Blechovan.

Netřeba dodávat, že se jak túru, tak na sraz velmi těším. Navíc se dnes i to počasí rozhodlo být nadmíru přívětivé...

To ale až přes den. Ráno ještě za tmy vstávání jak do rachoty a trajflem na konečnou do Otrokovic. Vlak vyšší kvality (Expres) s luxusním, leč nedobytným WC je za chviličku v Přerově. Však to také celou cestu kalil stošedesátkou!

Zde přestup na „obyčejný“ rychlík do Brna, který se k němu místy courá rychlostí, známou pamětníkům ještě z éry budování šťastných zítřků. Nemaje v hlavě uložen seznam následných stanic, chystám se při průjezdu městečkem Němčice na Hané k výstupu, ale vlídná paní průvodčí mne upozorní, že mám do cíle času ještě dost.

Vyškovská nádražní budova stanice není nic moc, ale alespoň zde nejsou ty pitomé podchody. Počasí prozatím též nevalné: slunce se pustilo do boje s nízkou oblačností a výsledek duelu vidím až z okna busu, vezoucího mne k Otaslavicím. Je to dobré, zabodoval milený Oskar a nyní ze všech sil svítí na hanáckou – pro Valacha tolik exotickou - krajinu. Kupodivu je to okolo Vyškova samá pahorkatina, která na západ přechází do lesů Drahanské vrchoviny.

Přiznám se, že tyhle končiny nepatří mezi mé nejoblíbenější: když jsme se kdysi s kamarádem vraceli z Vysočiny a projížděli kraj mezi Boskovicemi a Prostějovem, byla kolem nás jen samá rovinatá pole a lány, prostě jedna jediná velká placka a my se lekli, že jsem zabloudili někam na španělskou mesetu.

Z vyškovské strany je pohled na zalesněné Drahany mnohem půvabnější, ale proti našim divokým kotárům jsou tyhle nevysoké kopce vhodné leda tak pro důchodce.

V Brodku u Prostějova poslední přestup a za chviličku už poloprázdný spoj vjíždí do středu rozsáhlé obce, jíž dominuje vysoká válcová hradní věž, lidově nazývaná Hladomornou. Otaslavice jsou rozloženy v údolí a na stráních potoka Brodečky, pole nad nimi cloní zalesněný masív Obrovy nohy. Přitom je většina hvozdů Drahanské vrchoviny nepřístupná, neboť vlastníkem je vojenský újezd Březina, ale tady u dědiny se od roku 2009 do okolní přírody smí.

Na návsi mne zaujme kříž a Pomník obětem obou válek, jemuž tvoří velmi důstojnou kulisu modrá obloha s poletujícími roztrhanými bělostnými obláčky.

Jen o kousíček dál je před jeho rodným domem umístěn pomník letci Josefu Františkovi, označovanému historiky za naše největší stíhací eso. Po útěku do Anglie se stal členem 303.stíhací perutě, sestřelil osmnáct německých letadel a za letecké bitvy o Velkou Británii se stal nejlepším spojeneckým pilotem Tragicky zahynul v říjnu 1940 při návratu z hlídkového letu ve věku pouhých osmadvaceti let.

Čest tvojí památce, statečný hanácký bojovníku!

Z návsi zamířím nahoru na hrad. Vede k němu zelená značka, která z obce krátce stoupá boční ulicí. Pak už stojím před skalnatým pahorkem, z něhož k nebesům trčí romantická kulatá hradní věž, v mluvě hradologů označovaná jako bergfrit. Do dnešních časů se z něj zachovala jen jeho polovina, kupodivu byla ale rozpolcena odshora dolů. Šířka věže dosahuje patnácti metrů, na výšku má o něco víc a je to kromě travnaté zarovnané plošiny, příkopů a valů jediné, co zbylo ze středověkého Dolního hradu. Vystavěn byl před polovinou čtrnáctého století (o něco později než soused) a z jeho vlastníků vynikli akorát bratři Jan a Heralt, kteří se „proslavili“ jako loupeživí rytíři. Jan pak kupodivu i jako jeden z předních husitských hejtmanů!

Hrad v roce 1424 rozbořil Albrecht Rakouský, táhnoucí s vojskem právě proti kališnickým bojovníkům...

Ony jsou Otaslavice s těmi hrady vlastně takovou naší kuriozitou: padesát metrů od sebe zde stávaly dva - Horní a Dolní. A každý měl jiného vlastníka, neboť tehdy existovaly dědiny také dvě – Otaslavice Dolní a Horní - a každá přináležela majetku jiného hradního pána. Další raritou je pak katastr obou dědin, neboť místní potok tu asi jako jediný v Království českém tekl do kopce – z Dolních Otaslavic do těch Horních!

(Ke spojení na jedny jediné velké Otaslavice došlo až v roce 1950.)

Po sérii obrázků fotogenické věže jsem se usadil do jejího stínu a při pohledu na obec se zamyslel, jak se tady lidem v minulosti žilo a jak se živili. Odpověď jsem samozřejmě už dopředu znal z článků na internetu. Prací v zemědělství a pletením košů a košťat se kupodivu zaměstnávala jen malá část z nich. Plných 70% výdělečného obyvatelstva pracovalo pro prostějovské konfekcionáře jako domácí krejčí!

A jak to vypadalo s vybaveností obou dědin? V Horních Otaslavicích stála fara, kostel, škola, dvě kramářství, tři obchody s rozličným zbožím, kovárna, mlýn, záložna a dva hostince.

To dolní Otaslavice měly hospody hned čtyři, mlýny dva, pilu, cihelnu, poštovní úřad, taktéž záložnu a obchodů se smíšeným zbožím rovných jedenáct.

A potom mi povídejte něco o tom, že se naši předkové stále něčím netrumfovali - furianti jedni!

Horní hrad je od kolegy vzdálen, co by i člověk gramblavý na dvakrát kamenem dohodil, ale díky tomu, že ho roku 1423 dobyla husitská vojska, po něm nězůstalo ani zbla. Tehdejší majitel pan Boček jej už neobnovil a raději si u blízkého Brodku postavil vodní tvrz. Dnes tady uvidíme jen vysokou trávou a keři zarostlé návrší, z něhož se otvírá hezký pohled na spodní Horní hrad a na blízkou kopcovitou krajinu. Hned vedle pahorku stojí novodobá stavení místních obyvatel. Pod přízemím jednoho z nich se prý nachází dosud zachovalý hradní sklep.

Ulička mne svede k hornímu konci obce, kde stojí hezký kostel sv.Michala. Protože se nyní nachází v protisvětle (a já se tudy budu za pár hodin vracet) věnuju jeho pseudoarchitektuře jen zběžný pohled a dobře vyšlapanou pěšinou stoupám na návrší k polní cestě, z níž mne pozoruje jakýsi postarší domorodý pár.

„Kampak - na hřebke, na hřebke?“ osloví mne zvědavá matróna.

Potlačím smích a odpovím po „našém:“ „Ale prd, tetičko, šak včil žádné nerostú! Enom tak do hory a na skaly na Obrovéj noze sa idu podívat.“

Za rozcestím polňaček se přede mnou otevře krajina jako z pohádky: až nahoru k lesu se táhnou malebné pásy polí, pastvin a remízků. Genia loci panorámatu dodává i ten velmi esteticky umístěný kříž, plnící zde funkci Božích muk.

Kvůli nepřetržitému fotografování postupuju po jedné z cest do svahu zvolna, ale když mi zátylek začnou masírovat stále teplejší sluneční paprsky, přec jen přidávám do kroku a vydechnu až ve stínu lesa.

Panečku – ten je ale krásný, to jsem tedy vůbec nečekal!

Převážně borový a voňavý hvozd je velmi kvalitně ozvučen bzukotem hmyzu a pěním ptactva, no - v takovém by se každému z vás určitě zalíbilo!

V maximální pohodě vystoupám pod korunami stromů až na plochý hřeben k místu, kde se spolu kříží asfaltka a několik lesních cest. Podle mapy.cz zde měla být studánka, ale kde nic tu nic, asi už ji někdo celou vypil!

Safra, to je nemilé - po svačině mi v láhvi od coly zůstalo tekutiny už jen tak na tři hlty, holt s ní budu muset šetřit...

Lesní cestou běžící po hřebeni k severu zamířím i já. Po deseti minutách začíná vrcholový svah klesat, leč skály viděné na obrázcích na netu stále nikde. Pak mi cestu zkříží její družka, táhnoucí se nad okrajem strmého srázu. A tu najednou skaliska vidím níž ve svahu, chaoticky rozhozená pod sebou. No to je tedy gól – já čekal skalní bloky a věže, vyrůstající z temena kopce a ony to zřejmě budou jen stěny mrazových srubů!

Potlačím rozmrzelost a od tábořiště na okraji plošiny zvědavě nakouknu do hlubiny. Ale tu ohromnou zkaměnělou botu s kusem nohy, kterou zde při úprku jeden místní obr navěky zanechal, kvůli bujné lesní vegetaci nikde nevidím. Navíc dolů nevede žádná pěšinka. Pokračuju nad srázem vlevo po cestě až na konec. A tady, téměř po 200 metrech od cesty vede vyšlapaný chodník k ostrohu s dalším tábořištěm a od něj krkolomně klesá pod první rozložitou a poměrně vysokou skalní stěnu.

Jak pak dál i na těch ostatních všude vidím, horolezci zde mají vyznačeno množství cest a dokonce k jednotlivým blokům z kamenné suti zbudované chodníčky. Fota z horolezeckého webu nelhala: skály jsou nesmírně zajímavé a opravdu moc krásné!

Celek připomíná menší skalní dědinku, navíc tu kromě tří velikých seskupení a mnoha menších bloků napočítám hned tři skalní věžičky. Která z nich je ta Obrova noha? To se dá prý poznat jen při pohledu shora a navíc v době vegetačního klidu, dnes jsem bez šance.

Podle lezeckých stránek se má jednat o rulové skály, což mne málem rozesměje: „Ogaři, ogaři – vy fakt nevíte, po čem to tady lozíte? Jestli je totok rula, tož já su potem panna!

To nepoznáte drobu, bando jedna?“

Jak tak v teniskách „procházím“ okolo zvláštních, velmi členitých a přitom hladkých stěn, tolik připomínajících pískovec, nalezl jsem na nich i místa tak podivně pruhovaná, až mi nad nimi zůstává rozum stát. Kromě pískovcových oblastí jsem tak bohaté tvary „kamení“ snad ještě nikde neviděl... tady by si geomorfologové opravdu přišli na své... jen by museli přesně vědět, kde se Otaslavické skály nacházejí!

Mapy.cz totiž o téhle pozoruhodné ukázce neživé přírody cudně mlčí a hrají si na mrtvého brouka. Což je s podivem, neboť nejvyšší bloky dosahují výše víc jak 15 metrů a skalní oblast je poměrně rozsáhlá. Milovníky přírody by určitě zajímal i ten krásný suťový les. Anebo reliktní bor, na který jsem narazil poblíž skalní vyhlídky, když jsem se srázem vyšplhal zpět na lesní cestu...

Horko už je takové, že svlékám propocené tričko (druhé bílé a trochu víc šik obléknu až před cestou do Vyškova) a zpět do Otaslavic jdu nahoře „bez.“ Cestou z lesa se objektiv mého fotoaparátu ještě radostně zaostří při pohledu na čtvero borovic, zanechaných tu lesníky jen tak pro ozdobu paseky a na okraji obce zaculí na siluetu místního kostela. Jeho předchůdce tu stával už v době založení Horního hradu a byl tedy pravděpodobně také gotický. Jak šel čas, měnila se přestavbami i jeho podoba. Ta dnešní – tak trochu stylová, neb je napodobeninou tudorovské novogotiky – pochází z let 1847 až 1890.

Pod chrámem se nachází úvoz překlenutý starým mostkem a odtud vede až nahoru ke svatostánku zastřešená přístupová chodba se čtyřiačtyřiceti schody. Věc v té době velmi praktická - když venku pršelo, Hospodin a ani pan farář jistě nebyli nadšeni pohledem na blátivou obuv věřících, zanechávající na kostelní dlažbě odpudivé stopy – a tímto se problém vyřešil.

Před chodbou je umístěna cedulka, oznamující návštěvníkům, že se na půdě chrámu nachází rozsáhlá letní kolonie netopýra velkého. Což je sice moc hezké, ale už se tam pro zvědavce nepíše, kde ti netopýrci přebývají v zimě...

Jak jsem správně předpokládal, na návsi není zavřena jen ta hospoda, ale – protože je právě polední přestávka – i obchod s potravinami. A tak si z Otaslavic do Vyškova kromě hezkých obrázků a zážitků sebou vezu i naprosto výstavní žízeň!

Už abych tam byl!

Ale ještě mne čeká přestup a čekání na dálkaře v Brodku. Zrovna skončilo vyučování a busové nádražíčko je plné pobíhajících romských dětí. Kopou do pet lahví, hrají si na honěnou a běhají po okrasných záhonech, když tu najednou dorazí paní učitelka a zvýšeným hlasem je upozorní, že jestli okamžitě nepřestanou, budou muset ty záhonky znovu osázet!

A najednou jsou děti hodné a tiché jak pěny, dokonce pár z nich i ty rozházené petky posbíralo a do koše hodilo!

Jednání drobné statečné paní učitelky bych s chutí zatleskal, kdyby... kdyby z toho nevyznělo, že je jakákoliv manuální práce pro omladinu vlastně strašákem!

Ony ty totiž některé z nich vidí doma u rodičů a sourozenců – proč má vlastně nevyučený člověk za minimální mzdu někde pracovat, když víc projede jak vydělá, a proto se mu to vůbec neoplatí!

Ale nechme to raději koňovi anebo hlavám našich politiků - právě mi se zpožděním přijíždí bus a ve Vyškově mne čeká mnohem příjemnější záležitost!