Za poznáním velkého italského trojúhelníku 1 (Pisa a Florencie) – retro Itálie 2006

Po úspěchu výpravy do Paříže v předchozím roce jsme se s kolegy a kolegyněmi z práce rozhodli, že vyzkoušíme společně i cestu do Itálie. Proti loňské Francii nás již přece jenom trošku ubylo, ale oproti Anglii, kterou jsme absolvovali rok následující a kde jsme byli již jen ve čtyřech, nás bylo ještě pořád více než hodně.

Program zájezdu byl více než atraktivní; měli jsme poznat nejkrásnější památky slavných italských měst Říma, Florencie a Pisy (ovšem v opačném pořadí) a bonusem za odměnu měla být návštěva Benátek na zpáteční cestě. Kromě těch Benátek, ve kterých jsem pobyl asi 3-4 hodiny již v roce 1995, mě čekala všude premiéra.

Vracím se tedy ve vzpomínkách, zápiscích i fotografiích zpět do roku 2006, je úterý 24. října večer a my v Šumperku nasedáme do autobusu, který nás opět poveze tou známou cestou - přes Brno, Mikulov, Vídeň a Alpy - do slunné Itálie.

Středa 25.10.2006

Po poledni dojíždíme do místa naší první zastávky, téměř devadesátitisícové Pisy. Toto historické toskánské město, do roku 1284 významná středomořská republika, je současně hlavním městem stejnojmenné provincie. Pisa, založená už 550 let před Římem, bývala ve středověku velkým soupeřem Janova i Benátek. Ve městě se narodilo mnoho slavných a významných umělců, vědců, papežů i politiků, za všechny lze jmenovat Galilea Galileie. Dnes je toto univerzitní město na březích řeky Arno vyhlášenou Mekkou všech turistů a milovníků památek, a to zejména díky – od roku 1987 – památce UNESCO, která se jmenuje Piazza dei Miracoli, tedy Náměstí zázraků. Jedno z nejkrásnějších náměstí světa, oficiálně pojmenované jako Dómské (tedy Piazza dei Duomo), je oprávněně velkou turistickou atrakcí.

Na náměstí vstupujeme Bránou Panny Marie (po jejich Porta di Santa Maria) a ihned začíná nepřetržitá kulometná palba všech fotoaparátů, včetně mého (a to jsem v něm ještě měl kinofilmy, takže k textu používám fotky z mobilu nebo „cizinu“ s laskavým svolením spoluúčastníků zájezdu, kteří se už tehdy pohybovali v jedničkách a nulách). Za neustávajícího pořizování množství „originálních“ záběrů se přesunujeme k pokladnám. Každá ze zdejších památek je přístupná pouze za peníze a šikmá věž je navíc i časově limitována. Počty navštívených objektů je možno kumulovat s tím, že vzít vstupenku „na všecko“ je, samozřejmě, cenově nejvýhodnější. Tuto variantu jsme nakonec, bohužel, zavrhli. Je pravda, že by to byla celkem honička, ale stihnout se to dalo (někteří to také dokázali). Nechtěl jsem však manželce hned první den kazit dovolenou a i rodinný rozpočet bylo potřeba pošetřit.

Takže řešíme výběr ze čtyř klenotů pisánské románsko–gotické architektury, postavených z bílého asuánského mramoru za použití doplňků z etruského bronzu. Nakonec vítězí největší italská křestní kaple sv. Jana Křtitele (Battistero di San Giovanni) a monumentální katedrála Panny Marie (Cattedrale di Santa Maria Assunta). Dnes bych možná volil jinak, ale už jen sloupové kazatelny obou navštívených staveb, které vytvořili Nicola Pisano a jeho syn Giovanni, jsou něco úžasného. A ještě mi zbyl čas na focení detailů vstupních portálů a dalších částí exteriérů, které jsou skutečnou vysokou školou architektury. Pro nás je zajímavostí i to, že ve zdejší katedrále byl roku 1313 pochován císař Jindřich VII. Lucemburský, tedy dědeček pozdějšího otce vlasti Karla IV.

Pokud se mi podaří ještě někdy Pisu navštívit, tak mi zůstávají – coby rest - zvonice katedrály, tedy ona slavná Šikmá věž (Campanile di Santa Maria neboli La Toreependante), na které místní rodák Galileo Galilei „páchal“ některé své pokusy (zákony přitažlivosti, volný pád) a hřbitovní „muzeum pod širým nebem“ Campo Santo (Camposanto monumentale). A to už vůbec nezmiňuji muzea, která se na náměstí nacházejí a která také rozhodně stojí za návštěvu. Více informací o Dómském náměstí naleznete na adrese: https://www.turistika.cz/mista/pisa-namesti-zazraku-piazza-dei-miracoli

I když je Náměstí zázraků opravdu velmi krásné, je škoda, že naše cestovka – stejně jako mnohé další – považuje v Pise toto místo za jediné navštíveníhodné. Určitě bych rád ještě viděl minimálně některé paláce na dalších městských náměstích (např. Vasariho sgrafitový Palazzo della Carovana na Náměstí rytířů), rodové věže, raně románský kostelík sv. Sixta, místní citadelu nebo nádherný malý gotický kostel Santa Maria della Spina na břehu řeky Arno.

Nastává však poslední část dnešního programu, přesun do kolébky renesance, tedy do Florencie. Obrovským zážitkem byl už akt ubytovávání se i samotná ubytovna. Ta byla jako noc a den, Jekyll a Hyde, jing a jang nebo černá a bílá (každému dle libosti; původně jsem chtěl použít i nějaký příměr politický, ale včas jsem si uvědomil, že ať se politik zaštiťuje jakoukoliv „demokratickou“ stranou, je to vždycky stejná … no však víte). Ne každý den člověk spí v budově s prvky pozdní renesance, pocházející z přelomu 16. a 17. století. „Naše“ Villa Carmerata se nachází v dosti zanedbaném parku na kopci Fiesole, asi 4 kilometry od centra města. To, že se poblíž nachází také stadion slavného AC Fiorentina, za který svého času hrával i Luboš Kubík, jsme zjistili, bohužel, až později. Vstoupíme do prostorné haly s recepcí, kde můžeme obdivovat reliéfní výzdobu, zajímavý Ochoz i centrální kopuli s freskovou výzdobou. Šok přijde později. Na malinkém hostelovém pokoji nás vítají dvě dvojpostele, ona známá kovová vojenská bidla. K tomu jedna skříň, jedna židle a … vzduch. Záchody a sprchy společné, takže večer ve sprchách kryjeme partnerky vlastními těly, protože ve vedlejších kójích se spokojeně očišťovali ukrajinští dělníci. Tak jsme raději vypili něco ze svých zásob slivovice i irské a šli spát.

Čtvrtek 26.10.2006

Po ho(s)telové snídani, kterou představoval jakýsi sladký rohlík s minikrabičkou marmelády a šálek thé, vyjíždíme do centra dění. Na prohlídku města, za jehož historickými památkami a galeriemi se jezdí na týdenní poznávací zájezdy, máme jenom čtyři hodiny. S tím jsem celkem smířen, ale, bohužel, nemalou část této doby strávíme zmateným přebíháním mezi církevními stavbami a následným hledáním některých, cestou potracených, jedinců.

Florencie – italsky Firenze – je 370-tisícovou metropolí Toskánska. Město založili veteráni armády Julka Caesara roku 59 př.n.l. a dali jí název Kvetoucí (Colonia Florentia). Někdejší významná městská republika, později medicejské vévodství a velkovévodství, byla v 16. století kulturním centrem – když ne světa, tak určitě minimálně – celé severní Itálie. Jen vyjmenovat desítky zdejších světově významných památek by vydalo minimálně na jeden samostatný příspěvek, ze slavných rodáků připomeňme alespoň – mezi umělci, papeži a králi – ty nejvýznamnější. Tedy architekta Brunelleschiho, sochaře Donatella, malíře Botticelliho nebo členy rodu Medici v čele s francouzskou královnou Kateřinou a „Starým“ Cosimem.

Návštěvu Florencie začínáme na vyhlídkové plošině Michelangelova náměstí (Piazzale Michelangelo). Jedná se o místo na severním úbočí vrchu sv. kříže, odkud je krásný výhled na celou historickou část města (od roku 1982 na seznamu UNESCO), zejména v ranních a večerních hodinách. Více informací o tomto náměstí se nachází na: https://www.turistika.cz/mista/florencie-michelangelovo-namesti-piazzale-michelangelo. Mohu bez přehánění říct, že výhled na florentské panorama v oranžových barvách ranního slunce, je opravdu fascinující.

Následuje serpentinový sjezd (autobusem, samozřejmě) k řece Arno, kde ženskou část výpravy upoutají opalující se italští (ne)pracující mužského pohlaví, a pak už „tlapeme po svých“. Během cesty k Náměstí sv. Kříže stihnu v rychlosti nahlédnout do interiéru kostela sv. Jakuba (Chiesa di San Giuseppe). Koneckonců moc pozdně-barokních památek už tady asi neuvidím …

Po „pár“ krocích dnes poprvé stojím před mramorovým průčelí kostela sv. Kříže (Chiesa Santa Croce). Kostel byl dokončen roku 1385 , ale průčelí je novogotické. Pochází z roku 1853 a jeho autorem je architekt Niccolo Matas. Kostel je vlastně takovým italským Pantheonem (ve smyslu mauzoleem) a hlavně je … ještě zavřený. Na pokyn průvodkyně netakticky opouštíme stejnojmenné náměstí se „sbírkou“ renesančních domů a úzkými uličkami historického jádra města pílíme k místní katedrále. Na mě až moc rychle, protože např. u goticko-renesančního Palazzo del Bargello (Biřicův palác) bych se klidně chvilku zdržel …

Za pár minut jsme před florentským dómem – nebo chcete-li katedrálou – Panny Marie Květné (Dumo Santa Maria del Fiore). A celkem logicky je také ještě zavřená. Zatím ji tedy – s hubou otevřenou jako legendární Kelyšová – obdivujeme z venku. Byla to první stavba, která odebrala antickému Pantheonu v Římě světové prvenství ve velikosti chrámové kopule. Po patnácti stoletích. Však je to stále ještě čtvrtá největší církevní stavba světa. Mnohobarevné mramorové průčelí je opět novogotika 19. století, ale ctí historickou podobu chrámu … a je hodně koukatelné.

Přímo proti průčelí katedrály se nachází křestní kaple sv. Jana Křtitele (Battistero San Giovanni). Jedna z nejstarších církevních památek ve městě pochází zřejmě z přelomu 4. a 5. století. Současná románská osmiboká centrální stavba vznikla někdy na přelomu 11. a 12. století, střecha a mramorové obložení byly doplněny v roce 1128. Vidět uvnitř se nacházející mozaiky ze 13. století a nějakého toho Donatella mi ale souzeno nebylo. Nejslavnější části této stavby jsou ovšem její brány, což jsou v podstatě „obyčejné“ bronzové dveře. Nejstarší – jižní – bránu vytvořil Andrea Pisano, další dvě – severní a východní – Lorenzo Ghiberti. Nejobdivovanější je ta východní, kterou sám velký Michelangelo nazval Rajskou. Více informací o ní naleznete na: https://www.turistika.cz/mista/florencie-rajska-brana-porta-del-paradiso. V kapli byl pokřtěn například i Dante Alighieri.

A protože je pořád ještě zavřeno, logicky očekávám přesun k nedalekému kostelu San Lorenzo. Ten je považován za jeden z milníků vývoje renesanční architektury, velkolepé – a nikdy zcela nedokončené - dílo Brunelleschiho a Michelangela. Uvnitř se nachází hrobka rodu Medici se skvostnými Michelangelovými náhrobky, a také opět něco od místního rodáka Donatella, který je v kostele rovněž pohřben. Byl jsem ale naivní a pomýlený, protože rozkaz vedoucí výpravy zněl jasně: „Vrátíme se rychle ke Sv. Kříži, protože tam už za chvíli otevírají“ (všechny památky ve Florencii, samozřejmě, otevírají současně).

A tak jdeme zase zpět a cestou ztrácíme několik účastnic zájezdu. Během zrychleného přesunu k Santa Croce řešíme s neteří průvodkyně (a vedoucí CK v jedné osobě) význam Hieronyma Bosche, zastiňujícího všechny italské malíře dohromady. A protože ona ve městě Den Bosch (též 's-Hertogenbosch) nedávno byla, vylíčila mi i několik veselých příhod, spojených s holandskými muzei i tamním konopím. Poučné … letos bych tam měl jet na cykločundr, takže uvidíme …

Jsme tedy opět před bazilikou Santa Croce, dílem velkého architekta Arnolfa di Cambio. Novogotické průčelí se třemi štíty zdobí – kromě barevného mramoru – také sochy Giovanniho Dupré a raritní symbol Davidovy hvězdy. Původní zvonice shořela na počátku 16. století, ta současná je neogotickou stavbou z roku 1842. V kostele jsou pohřbeni velcí mužové celé florentské a italské historie, mnohdy i rozporuplně přijímané postavy. Tak zde můžeme vidět vedle sebe náhrobky velkých umělců jako Michelangela Buonarrotiho nebo Lorenza Ghibertiho, vynálezců a vědců typu Galilea Galileiho nebo Guglielma Marconiho i „filosofa fašismu“ Giovanniho Gentileho. Je zde i Dantův náhrobek, ale to je jen zbožné přání Florenťanů, protože tento velký básník je pohřben v Ravenně. Do podlahy chrámu je zapuštěno dalších 276 náhrobků z období 14. až 19. století. V kaplích můžeme také obdivovat Giottovy fresky z I. třetiny 14. století. A protože se jedná o klášterní komplex budov, lze si projít i klášterní zahradu s Brunelleschiho kaplí nebo navštívit zdejší muzeum Museo dell´Opera di Santa Croce (více informací: https://www.turistika.cz/mista/florencie-firenze-a-jeji-nejkrasnejsi-pamatky-sakralni-stavby-ii-kostely).

Nás teď ovšem čeká návrat k hlavní dominantě města, tedy k Santa Maria del Fiore. Stavbu tohoto chrámu zahájil roku 1296 Arnolfo di Gambio a ta, až do roku 1375, obklopovala původní, mnohem menší, kostel Santa Reparata. Dokončena byla v roce 1388, Brunelleschiho kopule však pochází až z let 1420–1424. Je zajímavé si uvědomit, že u nás v té době teprve husité vypalovali gotické chrámy. Vedle katedrály stojí zřejmě nejkrásnější zvonice Itálie, Giottova stavba z let 1334–1359. Zvonici, vysokou 84 metrů, vyzdobili takoví umělci jako Andrea Pisano, Alberto Arnoldi nebo Donatello. Původní sochy jsou však dnes již nahrazeny kopiemi. Na vrchol zvonice vede 414 schodů a je obložena mramorem tří barev. Interiér chrámu ve stylu střízlivé italské gotiky pojme až 25 tisíc návštěvníků. Zdobná je jen kopule, kterou vyzdobili Vasari a Zuccari svými freskami. Více informací na: https://www.turistika.cz/mista/florencie-firenze-a-jeji-nejkrasnejsi-pamatky-sakralni-stavby-i-katedrala-aj

Následuje další přesun. Kolem Náměstí Republiky (Piazza della Republica), což je bývalé antické fórum, a několika paláců, z nichž nejzajímavější byl Chiesa di Orsanmichele (dole kostel, nahoře sýpka), míříme k další dominantě tohoto nádherného města. A tou je Palazzo Vecchio, tedy Starý palác. Další florentská stavba Arnolfa di Gambio byla původním sídlem Signorie, tedy někdejší republikové vlády. Palác byl postaven v letech 1298–1314 a byl upraven až v 16. století Vasarim. Nachází se na Náměstí Signorie (Piazza Signoria) a před ním stojí skvostná socha Michelangelova Davida, od roku 1910 však už jen její přesná kopie.

Na náměstí se nachází obdivuhodných památek mnohem více. Jezdecká socha Cosima I. Medici od Giambologna (1594), Ammanatiho Fontana del Nettuno, tedy Neptunova kašna (1563–1575) nebo Bandinelliho sousoší Herkules a Kákos (1525–1534). Náměstí nabízí také nádhernou Loggia della Signoria (1376–1382), která je právem považována za klenot florentské gotiky. Někdejší místo pro audience dnes představuje sochy Persea s hlavou Medúzy, Únos Sabinek nebo Boj Herkula s kentaurem Nessem.

Rychle ještě nahlédnout do vnitřních prostor Starého paláce. Ty svou renesanční barevnou zdobností ostře kontrastují s gotickou strohostí exteriérů. Zlacené štuky od Michelozza (1543) nebo Vasariho fresky (1565) opravdu stojí za vidění. Pro nás je zajímavé, že tyto fresky zobrazují i život a města rakouských Habsburků, včetně Prahy. A pak už musíme zase dál.

Procházíme slavnou stavbou Giorgia Vasariho (dokončenou Buontalentim), ve které dnes sídlí jedno z nejnavštěvovanějších muzeí světa, tedy Galleria degli Uffizi. Budova s arkádami a sochami velikánů pochází ze 16. století a byla původně určena pro úřady a soudy.

Míříme dál k řece Arno a ke Starému mostu (Ponte Vecchio). Fioravanteho stavba z roku 1345 nahradila most z 12. století, stržený povodní. Tříobloukovému mostu dodávají pitoreskní ráz různé výrobny a obchůdky, proto se mu také říká Most zlatníků.

A to už je opravdu téměř všechno. Projdeme kolem budovy florentské Národní knihovny (Biblioteca Nazionale Centrále di Firenze) z roku 1747, ještě jednou se podíváme na koupající se Italy pod hradební věží San Niccolo.a odjíždíme do Říma. Den sice ještě zdaleka nekončí, ale zahájení pobytu v hlavním městě Itálie bude již součástí druhé, podstatně kratší, části tohoto cestopisu …