Přidat Itálii mezi oblíbené
Za poznáním velkého italského trojúhelníku 3 (Řím a Benátky) – retro Itálie 2006
Třetí a současně závěrečná část "velkého" italského retroputování bude věnována převážně procházce okolo exteriérů nejvýznamnějších památek a muzeí Věčného města. Budou zmíněny i nemnohé (asi dva, možná i tři) navštívené interiéry a také - celkem zbytečná - zastávka ve mnohoostrovním městě Benátky.
Pátek 27.10.2006
Opouštíme církevní stát Vatikán. Naše další kroky ovšem, bohužel, nevedou k nedalekému Andělskému hradu, ale ke stanici metra. Okolní vzduch se už jemně tetelí a teploměr na apatyce hlásí, již dříve zmíněných, +26oC. Jen s nepatrnou škodolibostí vzpomínáme na kolegy a kamarády, kteří jsou doma, v pracovním procesu a v teplotách podstatně nižších.
Metro bylo asi méně plné, než bývá v Praze, ale přesto u nás došlo k jistým ztrátám. Jedna z nejstarších účastnic výpravy přišla o veškeré peníze a je zajímavé, že byla oloupena těmi, před kterými jsme byli před vstupem do undergroundu varováni (jedná se o – převážně - těhotné ženy, s dítětem v náručí a často i s tlupou již dříve vyvrhnutých potomků, které asi bývají často na slunci, neb jsou o něco temnější než běžná domorodá populace). A tak dáme smutné paní každý nějakou tu eurovku ze svého (naše rodina – ze známých důvodů - zatím jen ze zapůjčeného), aby zastavila vodopád slz a neměla tak úplně po výletě …
Na povrch se vykrtkuleme nedaleko Kolosea. Hned jsme upozorněni, že dovnitř se nejde, neb lístky do útrob této úžasné stavby se kupují neznámo kde a na nikoho se nečeká. Někoho tato informace asi ani nezaujala, ale já s Martinou jsme měli hned náladu asi jako ta paní, když se při výstupu z metra chtěla polaskat se svou – v té chvíli již bývalou – peněženkou. Na tuto kolosální stavbu z let 72-80 jsme se celkem dost těšili …
Ale na nářky i Koloseum je ještě dost času, protože my stoupáme kamsi nad něj, tedy ke chrámu Sv. Petra v řetězech. To ještě ani netušíme, že prostory před chrámem jsou současně levným nákupním místem pro mnohé publikace o Věčném městě i různých jiných suvenýrů. Při té příležitosti si vzpomenu, že v jakési knížečce se kdysi psalo něco o vyhnání kupčíků z chrámů božích …
Nejprve ovšem musíme minout Sapienzu, tedy budovu fakulty mechaniky a letectví římské University, i věž Cesariniů (Torre dei Cesarini) z 15. století. A pak už je nám umožněno vstoupit do trojlodních vnitřních prostor slavné římské baziliky San Pietro in Vincovi, členěných dvaceti antickými sloupy s dórskými hlavicemi. Kostel byl vysvěcen již roku 439 a jeho hlavní loď má v sobě ještě hodně toho zcela původního. Většina interiéru je však již „postižena“ Fontanovými barokními úpravami v 18. století. Můžeme zde vidět zajímavé fresky i pozoruhodné náhrobky, byzantskou mozaiku i řetězy, kterými byl – údajně – spoután sv. Petr (a které mě, coby neznaboha, ničím neupoutaly), ale vše zastíní monumentální Michelangelův Mojžíš (dokončen roku 1515), který je však pouhým torzem plánovaného náhrobku papeže Julia II. della Rovere. Krásné, impozantní, možná okázalé … ale určitě nezapomenutelné.
Před kostelem proběhnou nákupy (já už mám nakoupeno z Vatikánu, takže jen rauchpause) a jdeme dál. V „dálce“ už vidíme nejstarší část města, tedy Forum Romanum, ale my to máme o kousek blíže. Takže Koloseum, správně ovšem Flaviův amfiteátr (Colosseo, Anfiteatro Flavio), stavba, kterou u nás svého času i naprostým analfabetům a kulturním barbarům přiblížila zpěvačka Marika Gombitová. Stavba, kterou zahájil císař Vespasianus v roce 72 a kterou o pouhých osm let později dokončil císař Titus. Místo mnoha velkých gladiátorských soubojů. Místo, kde se břicha kočkovitých šelem pravidelně plnila konzervami Whiskas s masem – nejen - křesťanů. Místo, které – o téměř dvě tisíciletí později – oslavilo množství historických velkofilmů. Místo ve tvaru elipsy, kam se najednou vešlo 73 tisíc nadšených fans. Prostě místo, kde se naplňovalo ono známě chléb a hry (na sex, drogy a rock´n´roll bylo ještě příliš brzy)
Kolos Kolosea byl postaven – současně ze všech čtyř světových stran - v místě umělého jezera a je nesen osmdesáti oblouky na pilířích. Dominanta a symbol Říma – a svého času i největší budova Říše římské - byla průběžně dostavována a vylepšována, a to minimálně do poloviny 3. století (za Trajána, Antonia Pia i dalších). Osově má Koloseum rozměry 188 na 156 metrů, velikost vnitřní arény byla 85 x 55 m. Zajímavostí jsou předsazené polosloupy na jednotlivých pilířích. V prvním poschodí jsou totiž dórské, ve druhém iónské a ve třetím korintské. Dnes je zachována údajně již jen asi třetina původní stavby, ve které postupně zemřelo asi 400 tisíc lidí, a která byla ve svých dějinách trestána požáry i zemětřesením
I naše výprava zde zažila své gladiátorské vystoupení. Vedoucí výpravy upadla totiž tak nešťastně, že si nalomila nebo obrazila žebra. Svůj úděl sice nesla více než statečně, ale její pohyb a tím i pohyb výpravy tím byl přece jen mírně limitován.
Nás ale zaujala ještě jedna památka, u které jsme se patřičně zdrželi, a to Konstantinův oblouk (Arco di Constantino). Stavba vítězného oblouku se třemi průchody pochází z roku 315 a římský senát ji nechal vybudovat – na antické cestě k Palatinu - na počest vítězství císaře Konstantina nad Maxentiem. Jedná se o největší římský vítězný oblouk (výška 21 m, šířka 25,7 m) a není to tak úplně originál, protože využívá i reliéfní výzdobu z období jiných císařů, konkrétně Trajána a Marka Aurelia.
Nastal čas vstoupit na černou žulu nejstarší římské ulice (Via Sacra – Svatá cesta), minout dav – převážně rovněž černých – prodejců nejrůznějších upomínkových nesmyslů a vstoupit na půdu nejstarší části města, zvané Forum Romanum (Il Foro Romano). Říká se, že kdo neviděl Řím, nepoznal Itálii a kdo neviděl Forum Romanum, nepoznal Řím. Původně bažina, později ráj nevěstek a nakonec místo, kde se tvořily dějiny světa. Prostor, ohraničený dvěmi vítěznými oblouky, připomíná neuklizený muzejní depozitář nebo archeology narychlo – asi dovezli svačinu – opuštěný prostor vykopávek. Ty zde probíhaly, koneckonců, ještě před sto lety. Zdejší, převážně císařské, chrámy byly postaveny v období od 7. století př.n.l. do zániku Západořímské říše. Z příběhů jednotlivých staveb upoutá nejvíce ten o chrámu bohyně Vesty. Věčný oheň rodinného krbu zde hlídaly tzv. vestálky, vybrané panny aristokratického původu. Služba to byla těžká, už jen proto, že těch pár holek – údajně jich bylo asi deset – co se neudrželo a padlo do tenat boha Erose (nemyslím Ramazzottiho), bylo zaživa pohřbeno. Více informaci o Forum Romanum najdete na: https://www.turistika.cz/mista/rim-roma-ulici-via-sacra-pres-forum-romanum-foro-romano.
Projdeme Vítězným obloukem Septimia Severa, jednou z nejzachovalejších staveb celého areálu, a kolem sousoší jakési psovité šelmy, kterou pokoušejí dva malí chlapci se ocitáme na Kapitolu, přesněji na Kapitolském náměstí (Piazza del Campidoglio). Náměstí, jehož podobu navrhl Michelangelo, nabízí další přehršle památek a muzeí. Senátorský palác (Palazzo Senátorio, dnes římská radnice) z 12. století na základech antického Tabularia, někdejší cechovní soud ze 14. století (Palazzo dei Conservatori), Michelangelův Nový palác (Palazzo Nuovo), jezdeckou sochu Marka Aurelia, sochy Dioskurů a … stačilo, ne? Do dnešní podoby bylo náměstí dokončeno v 17. století a ještě nad ním se vypíná – relativně strohé – průčelí kostela Panny Marie na oltáři nebes.
Vzpomenu si opět na Nahoru po schodišti dolů band, teď nás čeká to dolů. Tedy na Benátské náměstí (Piazza Venezia) před opravdu monumentální Památník Viktora Emanuela II. (Monumento a Vittorio Emanuele II.). Obrovská stavba z bílého vápence oslavuje sjednotitele Itálie (1871) a byla dokončena v roce 1925. Tady se zdržíme relativně (a zbytečně) dlouho. Kdybych to byl věděl, tak bych si byl býval zaběhl k venkovní části závodiště Circus Maximus, nechal si (ne)ukousnout ruku v Ústech pravdy nebo zašel zafotit k Trajánovu sloupu. Všechno jsem to měl na dohled …
Za chvíli jsme na náměstí Piazza della Rotonda s della Portovou kašnou z roku 1575, ze které se k nebesům tyčí egyptský obelisk z 13 století př.n.l. Stojíme před prvním „panelákem“ světa, nejzachovalejší římskou antickou památkou, tedy Pantheonem, Chrámem všech bohů. Kruhová stavba s klasicistním 16-sloupovým předsíňovým průčelím pochází z roku 27 př.n.l. Stavba s betonovou kopulí, až do stavby florentské katedrály největší na světě, ve které se nachází osvětlovací otvor. Uvnitř chrámu, který byl roku 609 vysvěcen jako Santa Maria Rotoda, jsou pohřbeny významné osobnosti jako král sjednotitel Viktor Emanuel II. nebo slavný malíř Rafael.
Dostaneme krátkou rozchodovou pauzu, během které stihneme s Martinou pizzu, colu, koupi velkého pohledu se stropem Sixtinské kaple a nahlédnutí do baziliky sv. Eustacha z 8.-11. století, dnes už ovšem v podobě celkem nezajímavé barokní přestavby v 17. a 18. století. A najednou je tma …
Tedy ne, že by římští energetici vstoupili do stávky, prostě se večerně setmělo. A náš program ještě zdaleka nebyl u konce. Nejprve zamíříme na nedaleké Náměstí Navony (Piazza Navona). Jedno z nejkrásnějších římských náměstí bylo původně Domiciánovou arénou. Skvost římského baroka o rozměrech 240 x 65 m zdobí tři kašny (největší z nich, středová s obeliskem, je pod lešením) a egyptský obelisk. (Více informací o náměstí na: https://www.turistika.cz/mista/rim-namesti-navona-piazza-navona).
Naše další kroky míří k Fontáně di Trevi, monumentální kašně (výška 25,9 m, šířka 19,8 m), pojmenované podle městské části. Dnešní nejznámější římská fontána byla původně starověkým akvaduktem zv. Panenská voda. Dnešní barokní podoba je dílem Nicoly Sylvino z let 1732-1751, které po roce dokončil Pietro Bracci (centrální socha Neptuna) a Giuseppe Pannini. Stavba využívá Palazzo Poli s korintskými sloupy jako horizont a hru světel a stínů jako součást „velkého představení“. Nakonec jsme také podlehli atmosféře a pověrám a hodili zlatou minci (úplné drobné mi došly, jinak bych dal míň, že jo …), abychom se sem ještě někdy vrátili.
Pomalu se blíží závěr našeho pobytu ve Věčném městě. Přicházíme k fontáně Staré bárky (Fontana della Barcaccia), velmi zajímavému dílu firmy Bernini a syn z roku 1627-1629. To signalizuje, že se nacházíme pod Španělskými schody, tedy na Španělském náměstí (Piazza di Spagna). Je to takové zdejší mezinárodní centrum setkávání a skutečně je tady celkem plno. Během krátkého rozchodu si schody projdeme, už jen proto, že na jejich vrcholu se nachází Kostel Nejsvětější Trojice (Chiesa della S. Trinita al Monte Pincio). Před Madernovým průčelím františkánského kostela, stavby z let 1495-1585, stojí další z řady římských egyptský obelisků, bohužel teď také pod lešením.
A před námi je poslední úsek. Projdeme pod terasami parku Pincio na Náměstí lidu (Piazza del Popolo). Na prostorném náměstí se nachází i několik kostelů, které nabízejí také několik skvostných uměleckých děl velkých umělců. V tuto dobu už mají, samozřejmě, zavřeno, a tak projdeme městskou bránou a zamíříme k nedalekému vlakovému nádraží. Máme to asi tři zastávky a vystoupíme na předměstí Říma, nedaleko našeho kempu. Škoda, že tuto variantu Dopravy jsme nevyužívali už dříve a častěji. Je to pohodlné a bylo by podstatně více času. Po dojezdu a povinné hygieně jdou někteří na jídlo do zdejší stravovny, naše čtyřka zůstane „na baráku“. Je přece zapotřebí dojíst a dopít bohaté pozůstatky z předchozího dne.
Sobota 28.10.2006
Poslední den našeho pobytu na italské půdě. Odjíždíme z Říma a míříme na sever, přesněji směrem na Benátky (Venezia), které mají být naší další zastávkou. A nic by se nestalo, kdyby nebyly. Mám na ně asi smůlu, což u města sv. Marka moc nechápu. Když jsem tady byl poprvé (v roce 1995), tak většina zájezdu - po asi 1,5 hodině pobytu ve městě na 118 ostrovech, propojených 150 kanály – prohlásila, že už je to nebaví a chtějí jet zpátky na pláž v Bibione a tam se opalovat. I průvodkyni zaujalo vlakové nádraží a rybí trh víc, než kostel s obrovským Tizianovým oltářem. Ten nám tehdy rozmlouvala s tím, že je tam strašně drahé vstupné (bylo, necelá dvacka, a bylo to tam super). Hrozně jsem tehdy trpěl a těšil se, že teď toho uvidím víc a využiji lepší foťák. Marně.
Z nepochopitelných důvodů totiž musíme zůstat na parkovišti a zástupce cestovky se jde podívat, kdy nám jede autobus – tedy, pardon, v tomto případě loď – do někdejšího významného městského státu. Po asi 15 minutách se vrací s tím, že za chvilku. Následuje zrychlený přesun, ale domnívám se, že i kdyby byl věkový průměr výpravy na 50 procentech skutečnosti, nestihlo by se to. Nevadí, asi za hodinu a kousek nám jede další. V té chvíli už musí být každému jasné, že z tohoto krásného města neuvidíme nic. Do benátského přístaviště přijedeme těsně před pátou hodinou odpolední a za chvíli už jen vidíme, jak bazilika sv. Marka zavírá své vchody. I z Dóžecího paláce (Palazzo Ducale) už uvidíme jen odcházející poslední výpravu. Tak se oddělíme od ostatních a jdeme se na chvilku projít. Dokonce se nám podaří objevit a vyfotit v centru města uličku, kde je zrovna liduprázdno. Nakonec jsme viděli alespoň exteriéry nábřeží, Mostu vzdechů (Ponte dei Sospiri), zmíněnou baziliku a palác nebo Hodinovou věž z 15. století (Torre dell´Orologio). Zahlédli jsme i zdejší hlavní ulici Velký kanál (Canal Grande) se slavným mostem Ponte di Rizoto. Prošli jsme se nad zdejšími uličkami, kterým se říká Rio a pod námi jezdily fiakry, kterým tu říkají gondola. A, samozřejmě, jsme viděli i Náměstí sv. Marka (Piazza San Marco), kde jsme se pohybovali asi nejvíce. Potom už jen odplout, pojíst a odjet. Tradičně kolem Udine, přes DOLOMITY i Alpy, Rakousko a Mikulov k domovu.
Neděle 29.10.2006
Program dne byl krátký a jasný. Příjezd do Šumperka, vybalit, něco pojíst a jít na Koupák rozebrat s přáteli čerstvé zážitky z návštěvy italského městského několikaúhelníku i příjemné podzimní venkovní teploty v krajích trošku jižnějších …
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Benátky
Půjčovna autPříspěvky z okolí Za poznáním velkého italského trojúhelníku 3 (Řím a Benátky) – retro Itálie 2006
