Za slunečního jasu do Moravského krasu - 2.část

Cestopisy

Fotografie (31) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (31 fotografií)

sraz s manželkou

jeskyně Kůlna

Vstoupit do fotogalerie (31 fotografií)

Z horního konce Pustého žlebu jsem v úděsném vedru doklopýtal na okraj obce Sloup, k hotelu Broušek. Přiznávám, že daleko víc jak pohled na nedočkavou manželku - slintající štěstím, že mne znovu vidí - upoutalo můj zrak vývěsní logo restaurace, slibující rázně zatočit s fatální dehydratací.

Teprve po uložení pivečka do hrbu byl můj osvěžený jazyk opět schopen komunikace a po následné konzumaci oběda jsme s Janou společně vyrazili vstříc zdejším pozoruhodnostem. Ona je sice všechny za dlouhého čekání alespoň zvenčí obhlédla, naštěstí je moje choť bytostí většinou hodnou a znovuviděné jí pranic nevadilo.

Nejprve společně zamíříme k impozantnímu otvoru do jeskyně Kůlna, poté nás nožky vedou po okraji lesa ke slavnému Hřebenáči.

Téměř dvacet metrů vysoká skála tvaru sloupu nacházející se poblíž vchodu veřejnosti přístupných jeskyní prý dala jméno obci a pro horolezce se stala symbolem Moravského krasu. Ale oni se kromě něho mohou vyřádit i na blízké Žíznivé skále, Starých skalách či na dalších hřebenáčích. Ty nejbližší tvoří skalní sousoší a nazývají se Otec, Matka a Syn. Vzdálenější se nacházejí už v obci, nad hřištěm, mají podobu mohutnějších útesů a říká se jim Evropa a Indie.

Ale marná sláva, nejhezčí a nejpůsobivější je stejně ten první „hrbatec!“ Jak si mnozí návštěvníci jistě už ráčili povšimnout, vyvinulo se v něm na jedné straně vysoké skalní okno tvaru jakéhosi ouška a nebýt toho kříže na vrcholu, připomínala by skála velikánský obrácený hrnek na čaj s rumem.

Velkou pozoruhodností je též fakt, že se zrovna u skaliska do země ztrácí Sloupský potok. Ten v podzemí protéká spodním patrem Sloupsko-šošůvských jeskyní, jeskyní Amatérskou a od dna propasti Macochy se mění na říčku Punkvu.

Za velkých deštů se většinou propad do podzemí ucpe a Hřebenáč se mění ve skalní maják, trčící vysoko nad hladinou státem neschváleného rybníka.

Jenomže na periody přírodních zákonů je úřední šiml táákhle maličký!

Ale dosti už o skalách, když nás čeká daleko vzrušivější zážitek, jímž je prohlídka zdejšího fantastického podzemí!

Co člověk, to jiná povaha a každému se líbí něco jiného. Neberu ostatním nadšení po návštěvě Punkevních jeskyní s vodní plavbou ze dna Macochy - stojí skutečně za to a je úžasné.

Ale moje nepokojné nitro, neustále toužící po dobrodružství, je daleko víc ukojeno prohlídkou naprosto jiného podzemí. To sloupské „oživuje“ několik strašidelných podzemních propastí, z nichž Nagelova s vyhlídkovým horním a spodním můstkem patří k těm nejmohutnějším u nás! A popisovat krápníkovou výzdobu Eliščiny jeskyně a jiných pozoruhodných prostor obyčejnému smrtelníku ani nepřísluší, neboť se mu k tomu nedostává dostatečně vzletných slov. A což ten závěrečný průchod Kůlnou se suprovou expozicí o životě pravěkých lovců!

Ano, byl jsem ve Sloupsko-šošůvských jeskyních už mnohokrát... a pokaždé znovu a znovu jsem jimi nadšen. Mrzí mne jen, že díky delšímu časovému intervalu mezi návštěvami (a počínající stařeckou demencí) vždycky zapomenu, že jednotlivé atrakce podzemí nenásledují v řadě za sebou hezky po rovině, ale je nutno se k nim doklopýtat dle hesla: Furt nahoru po schodišti a dolů!

Ale co by člověk pro klid své dušičky a zhuntování tělíčka neudělal, že?

Dobře naladěni, courali jsme se vzhůru městysem k zastávce busu a mariánskému poutnímu místu – kostelu Panny Marie Bolestné. (V Krasu se nachází ještě jeden podobný ve Křtinech, ale ten je mnohem pompéznější, neboť se na jeho podobě podepsal samotný Santini.)

Sloup byl docela obyčejnou obcí, často střídající majitele a od šestnáctého století spadala pod majetek rájeckého panství. K tomu podstatnému zde došlo na začátku osmnáctého století: tehdy pan hrabě Ludvík z Roggendorfu našel při návštěvě minoritů v brněnském klášteře sochu Panny Marie Bolestné. Nádherný výtvor neznámého středověkého italského umělce, zhotovený z lipového a topolového dřeva, jej natolik oslnil, že si jej od mnichů vyžádal jako dar pro svoji choť Karolínu.

Manželé, kteří měli v nesmírné oblibě právě Sloup, sošku uložili do mlýna Vavřince Severy. Zbožný mlynář a jeho rodina se k ní chovali s velikou úctou a ukazovali ji všem zákazníkům, kteří si k nim přijeli pomlet obilí.

A pak došlo k něčemu nevysvětlitelnému: těžce nemocná mlynářova dcera se najednou zničehožnic zázračně uzdravila!

Zpráva o tom divu se po okolí rychle rozšířila a do mlýna se k sošce brzy začali trousit první poutníci. Následovala žádost pana hraběte směrovaná k olomouckému biskupství, o dovolení vystavěti ve Sloupě dřevěnou kapli a v té se jednou týdně sloužila svatá mše.

Brzy bylo kvůli narůstajícímu počtu poutníků jasné, že musí následovat stavba něčeho většího § kostela. Hrabě Ludvík umírá, ale tuto vizi dotáhla až do zdárného konce manželka Karolína. Projekt chrámu vypracoval italský architekt Isidor Marcello Canavale (autor podoby rájeckého zámku) a dozoru nad realizací stavby se ujal boskovický stavitel Vavřinec Merta. Skvostné barokní dílo, započaté Léta Páně 1751, bylo o tři roky později zdárně dokončeno a za podzimního měsíce října zde proběhl i finální akt: jak slavnostní vysvěcení chrámu olomouckým biskupem kardinálem Ferdinandem, tak veřejností s velikým jásotem doprovázené přenesení sochy Panny Marie Bolestné z kaple na nové, mnohem honosnější místo na hlavním oltáři nového kostela.

Tak jako ostatní návštěvnící Sloupu, i my byli v centru obce nadšeni tím modrobílým kamenným přeludem. Mohutné průčelí vzorně opraveného chrámu se dvěma čtyřicetimetrovými věžemi (každá s hodinami a vevnitř obtěžkána dvěma zvony) vypadá opravdu bombasticky. A což teprve prohlídka chrámové lodi!

Všude samý mramor (na hlavním oltáři se sloupy použit černý a červený) na něm dominující dřevěná skulptura Panny Marie Bolestné, dozdobená stříbrem a zlatem, okolo samá socha či vzácný obraz a na vysoké mohutné klenbě kostela výjevy přivolávající příjemné šimrání v zádech.

Okázale působí i boční oltáře, zasvěcené svaté Anně, svatému Karlovi Boromejskému a Františkovi Serafínskému, kůr či novodobější varhany, skrývající se v původní varhanní skříni z roku 1762.

A nám, obdivovatelům vší té krásy, přisluší, abychom alespoň v duchu ocenili všechny její autory. Ať už tvůrce kostelní klenby – vídeňského malíře Kašpara Sambacha, brněnského autora křížové cesty N.Havelku či olomouckého sochaře Ondřeje Schweigla a pozlacovače Vincenta Kutálka, kteří se přičinili o vnitřní výzdobu chrámu. Při pohledu na další obrazy jsme museli ale v rámci spravedlivé objektivity pomyslný klobouk smeknout i před ostatními, veřejnosti neznámými anonymními mistry, neboť většina těchto děl do chrámu přibyla jako dar od věřících až v devatenáctém století.

Před odchodem na zastávku ještě poslední pohled na chrám zvenčí, na jeho příjemně působící, modrobílou fasádu... no a pak už s Janou před příjezdem spoje diskutujeme o naší další dnešní činnosti.

Letní soumrak je totiž ještě v dalekém nedohlednu a procházku po centru Blanska s návštěvou zámeckého areálu před večerkou určitě zvládneme...

pokračování

Poslední aktualizace: 7.2.2020

Za slunečního jasu do Moravského krasu - 2.část na mapě