Přidat Ústí nad Orlicí mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Ústí nad Orlicí
Za Sodomkovými veterány do Mejta a něco málo k tomu aneb mezi Českou Třebovou a Vysokým Mýtem
Hned na úvod tohoto cestopisu potěším všechny, kteří mají v oblibě nablýskaná historická vozidla, tedy tzv. veterány. Skutečně to tentokrát bude hodně o nich, chybět ovšem nebudou ani zajímavé historické památky, půvabné přírodní scenérie, točící se kola bicyklů a pěnivý chmelový nektar.
Protože mám k plechovým veteránům podstatně vřelejší vztah než k těm, kteří se – i za mé peníze – bez většího efektu pohybují na různých vzdálených bojištích, navrhl jsem kamarádovi, že bychom si mohli udělat výlet do Vysokého Mýta. Do tohoto východočeského města, které proslavily hlavně autobusy Karosa, jsme už, koneckonců, nějakou dobu nezavítali a já v tu chvíli ani netušil, že to pro mě v podstatě bude také zakončení cyklistické sezony. Bylo sice teprve 22. září, ale v roce 2019 jsem prostě na kole – na rozdíl od svého souputníka - zase až tak moc iniciativní nebyl.
Ráno jsme se vydali ze Šumperka do České Třebové vlakem. Přece jenom byla dosti zima. Předpověď počasí na předposlední zářijovou neděli byla skvělá a to sluníčko nakonec skutečně svítilo celkem poctivě. Proti předpokladům meteorologů však foukal hodně studený a nepříjemný vítr, takže se dá říct, že na neděli platila spíše sobotní předpověď a naopak. Ale Murphyho zákony cyklistiky je třeba ctít a ty jasně říkají, že každou cestu tvoří stoupání nebo protivítr.
Z Třebové jsme vyjeli - po krátké zastávce v infocentru a samozřejmě do kopce – a první krátká pauza nás čekala až v osadě, jejíž název nám připomněl jednu naši společnou kamarádku, takže jsme si museli pořídit alespoň jedno dokumentační foto (koneckonců plat učitelů šel poslední dobou opakovaně skokově nahoru, takže proč by holka nemohla mít vlastní osadu, že ano). Následoval Vlčkov s kostelem Panny Marie Pomocnice křesťanů a bustou tatíčka nás všech a potom Sloupnice.
Tato víska se dělí na Horní a Dolní, žije zde asi 1.700 duší a my byli nuceni poprvé na delší čas sesednout z kol. Moc jsme to nepřeháněli, ale škola s jistými náznaky secese, socha Vítězné Slavie (to je sice běžný fakt, ale potěší vždy) a typologicky neobvyklá kaple sv. Jana Nepomuckého za nedlouhé zdržení prostě stály. A pak už před námi bylo jen nějakých 15 km, po jejichž zdolání jsme se ocitli pod vysokomýtskou Choceňskou věží. Tato 22 m vysoká věž je pozůstatkem městské brány, vybudované spolu s hradbami v průběhu 14. století.
Následně jsme se vydali k našemu hlavnímu cíli dne, tedy k Sodomkům. Toto označení sice evokuje spíše název nějaké osvěžovny, ale v tomto případě se jedná a unikátní Muzeum českého karosářství, nacházející se na zdejším náměstí Přemysla Otakara II. Sympatické slečně u pokladny jsme odevzdali vyšší sumu peněz (vstupné 85 Kč, focení 25 Kč a k tomu několik turistických vizitek) a hned vyrazili mezi historické vozy.
V tomto případě je potěšující také fakt, že zdejší unikátní muzeum sídlí – spolu s Turistickým informačním centrem a Městskou galerií – v prostorách historické radnice i někdejší městské šatlavy. Kromě pokoukání na množství úžasných přibližovadel jsme si patřičně pohráli v interaktivní části, kde jsme se zdrželi poměrně dlouho návrhy „vlastních“ skvostných vozidel, a také jsme se dozvěděli, že i v předválečném Šumperku fungovala kvalitní karosárna, kterou provozoval Heinrich Evanschof. Dalším bonusem byly vystavené práce plzeňské firmy Brožík. Na první pohled byla poměrně brutální připomínka pojízdných plynových komor, což ovšem nebyl další výplod chorého mozku, ale pojízdná zkušebna plynových masek, kterou v minulosti využívaly továrny i školy.
Zdržet by se dalo ještě déle, ale koncem září už dny nejsou nekonečné a naše tělesné schránky se také počaly lehce dožadovat něčeho teplého i studeného. A tak jsme na náměstí našeho zřejmě nejvýznamnějšího panovníka (fandové Karla IV. jistě odpustí) hned také chutné krmě pojedli a dobrým mokem plzeňským vše řádně zapili. Ještě krátká zastávka u zdejší „katedrály“, tedy regotizovaného kostela sv. Vavřince (původně se ovšem jedná o stavbu z 13. století) a Pražské brány se sochou Přemysla Otakar II. a můžeme se vydat na zpáteční cestu.
Ani ta ovšem nebude jen nekonečným šlapáním do pedálů a bojem s proudícím vzduchem. Kolem vodních ploch a toků v okolí Vysokého Mýta jsme se opět vydali do Sloupnice, abychom vzápětí odbočili na Řetovou. A tady jsme se opět na chvíli zastavili. V obci se sedmi stovkami obyvatel se totiž právě chystala velká sláva. Ve zdejším kostele sv. Máří Magdalény z roku 1755 totiž měly být posvěceny rekonstruované varhany a součástí akce byl i varhanní koncert. Stihli jsme alespoň „zvukovou zkoušku“ a bylo nám umožněno z kůru pohlédnout do interiéru kostela s obrazem Josefa Rugelhana z roku 1842. A když už jsme byli tady, prošli jsme se i po zdejším hřbitově, kde nás nejvíce zaujalo „plechové“ sousoší Vzkříšení Ježíše Krista, které v roce 2010 dokončil umělecký kovář František Bečka.
Pozvání na chlebíčky jsme následně odmítli a vydali se na závěrečnou etapu naší cesty. Projeli jsme nedaleko přívratných rybníků a za chvíli byli opět v České Třebové. Tady nás čekala zasloužená sladká odměna, která spočívala v návštěvě pivovaru Faltus. Vše, co jsme zde ochutnali, bylo opravdu výborné a odcházeli jsme, když už se slunce chystalo zasunout za horizont (a domů jsme dorazili za naprosté tmy). Ten kůň, kterého jsme pak našli „zaparkovaného“ před českotřebovským vlakovým nádražím, se nám ale opravdu nezdál …
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Vysoké Mýto
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Za Sodomkovými veterány do Mejta a něco málo k tomu aneb mezi Českou Třebovou a Vysokým Mýtem
