Za tajemstvím královny Českého středohoří.

Po nějakém čase jsem se rozhodl opět navštívit královnu Českého středohoří Milešovku, tentokrát ale ne její vrchol, ale východní úpatí, konkrétně jednu skalní sestavu. Vrchol Milešovky jsem už navštívil nesčetněkrát, ale abych se podíval, co tato královna skrývá i dole, k tomu jsem se dosud nedopracoval.

Po ranním pohledu na teploměr by některé lidi nejspíš nenapadlo z tepla domova vytáhnout ani nohu, teploměr tady u nás ve Velemíně dole u potoka totiž ukazoval -8 stupňů celsia. Když to ale vezmu z toho pohledu, jaké teploty hlásila Šumava, tak ta naše velemínská teplota je proti tomu hotová „sauna“ (trochu nadsázka). Na teplotu jsem ale stejně nehodlal brát ohled, nabalil jsem se, využil jsem i vánočního dárku v podobě termoponožek a razil vstříc novým objevům.

Už při průchodu Velemínem se mě pokoušel odradit od mých plánů štiplavý vítr, jenže sem se nedal- ještě toho kousek, přece se nenechám odradit nějakým větrem. Po nějakém čase jsem se dostal k úpatí Milešovky, Skála, která byla až doposud pro mě tajemstvím, mě i s Milešovkou sledovala už od mého domova. Pro některé z vás může být záhadou, proč jsem tuto skálu nikdy nenavštívil, když jí mám na dohled od domu. Vysvětlení je ale jednoduché. Žil jsem totiž v domnění, že se k ní nesmí. Ukázalo se ale, že to tak horké s těmi zákazy asi nebude. Už nevím, kde jsem k této informaci přišel, když jsem se ale pomalu přibližoval ke Skále, nic v podobě zákazu jsem neviděl. Vypadá to, že jsem zase žil v omylu, co se týče tohoto místa. No nic, to se někdy stává, že má člověk milné informace a neví, kde k nim přišel.

Po asi pěti- minutovém průchodu lesem se přede mnou objevilo něco, o čem jsem až dosud neměl ani tušení. Že je pod Milešovkou z naší velemínské strany Skála, jsem samozřejmě věděl, ale že se jedná o takovou skalní nádheru, to mě překvapilo. Ono se totiž nejedná jen o jednu skálu, ale hned o několik různorodých skalních útvarů najednou, věděl bych o jednom skálologovi z z Valašska, který by byl z tohoto místa velmi nadšený, jsem o tom plně přesvědčen.

Pustil jsem se do opatrného průzkumu skalního království- ono Skála, která je zasněžená, může být i namrzlá, to vám asi nemusím vysvětlovat, že. Při průzkumu se mi do cesty postavil spadlí strom, když jsem uvažoval, jak ho bezpečně překonat, uslyšel jsem šustění v listí, v ten moment jsem rychle vytasil fotoaparát a už jsem jen očekával, co to šustění způsobuje. Oni to byly divočáci, nějaké snímky jsem pořídil, není to nic moc, ale lepší, než nic. Tato situace mi připomněla, že bych se měl sem tam zastavit a jen sledovat, zdali neuvidím něco ze zdejší zvířeny. Tak, divočáci by byly, teď zbývalo očekávat, zdali nebudu mít štěstí i na další obyvatele lesa.

V hlavě se mi pořád honila myšlenka, dostat se na vrchol skalního komplexu, po pár pokusech jsem to ale raději prozatím vzdal, protože ten sníh na těch kamenech nevypadal zrovna moc přívětivě- přeci jenom, život mě ještě neomrzel. Náhradní plán jsem si stejně ale našel, alespoň ty Skály obejít a podívat se na ně z jiného úhlu. Za chvíli se ale přede mnou naskytla poměrně schůdná strana skal, takže jsem se opět pokusil na horu se vydrápat a vida, bez nějakých problémů se mi to podařilo na horu dostat. Na to, co jsem následně uviděl, jsem zůstal zírat a to hned dvojnásob. Nejdříve mě zaujaly nové dosud nepoznané výhledy na mé rodné České středohoří a následně ještě jedno mě zaujalo- dvě srnky, které se šplhaly též na horu. Očividně o mně vůbec nevěděly, přitom byly tak blízko. Zůstal jsem úplně v klidu, skoro jsem ani nedýchal a už jsem jen fotil. Až když srnky odešly, dovolil jsem si opět pohnout. Jako milovník přírody jsem byl už v tento moment spokojený dostatečně- že potkám prasata, pak srnky, mě udělalo velkou radost. A to nebylo ještě vše, ale to až za chvíli.

Po nějakém čase stráveném na vrcholu skal jsem razil zpět dolů, místy raději i po čtyřech, nechtěl jsem riskovat, že se někde natáhnu, jistota je jistota. Dolů jsem se opatrně a v pořádku dostal a mohl jsem tedy v klidu razit zpět domů. A ejhle, zase nějaký pohyb v lese, zastavil jsem se, fotoaparát, který sem mněl stále v pohotovosti sem opět vytasil a už jen čekal, koho dalšího z lesní zvěře potkám. Tentokrát to byly daňkové, ovšem ty mně ,,zmerčili“ takže rychle prchli pryč. I tak jsem něco málo vyfotil, i když trochu rozmazaně, ale můžu být vděčný, že alespoň něco jsem svým fotopřístrojem zachytil.

Na závěr opět něco málo slov. S tímto dnem jsem nadmíru spokojený, objevil jsem nová místa, potkal jsem různé druhy lesních obyvatel. Teď už můžu plánovat závěrečný velký výlet za asistence mé společnice fenky Riny, které jsem to slíbil. Dnes jsem ji mimořádně sebou neměl. 31.12. Ji to ale hodlám plně vynahradit, kam ale vyrazíme, to vám milí přátelé zatím neprozradím, o tom zas někdy příště.

Přeji vám milí přátelé do nového roku mnoho štěstí a úspěchů jak osobních, tak i turistických a ať vám zdravíčko slouží!