Chaty a chalupy
Mapa Litoměřice
Výstup ma královnu Českého Středohoří - horu Milešovku
Výstup na královnu Českého Středohoří – horu Milešovku.
Ač jsem se z jara pokoušela vystoupat s Klubem přátel Milešovky, kterému velel Honza Klanica a za což jsem byla velice vděčná, že mě vzhledem k jejich věku, mě již „starou dámu“ přizval, zklamala jsem na celé čáře. Nedošla jsem, Nechci se ani vymlouvat na počasí, které nebylo zrovna dobré, ani na můj věk, ani na trénovanost mého těla, které po zimě bylo ještě labilní. Zkrátka stalo se, a já můj výlet musela vzdát. Ale syn, který mě doprovázel s dcerou i vnučkou mě za to odměnil jiným výletem, takže jsem co by o výlet na ten den nepřišla.
Jenže ten pocit vidět Milešovku z různých stran, kam jsme chodívali s partou mých přátel na různé výlety, nebo já sama sólo a když se vždy někde z dáli zjevila Milešovka, mě už doslova provokoval a už jsem měla i docela zlost, jak mě svým zjevem dávala najevo „No, tak kdy se zase pokusíš mě vystoupat a vůbec dokážeš to ještě?“ A já ji v duchu odpovídala, že to dokázat musím! A že to dokážu!!!
A tak jsme se domluvili s mojí rodinou, že výstup uskutečníme na podzim a že mě syn doveze až pod lanovku a odjede zaparkovat a pak že to nebude pro mě tak náročné, protože o víkendu do Bílky nic nejede, odkud se šlape a z Bořislavi, jak jsme poprvé šli a stále do vrchu to holt moje tělo nezvládlo.
Takže nastal den „D“ a my se všichni zúčastnění z mé rodiny sjeli, syn se snachou pro mě přijeli domů a dcera s manželem čekali už v Bílce na parkovišti.
S dcerou nás dovezl pod lanovku, kde je to přece jen o trochu blíže než z parkoviště, takže jsme měli před nimi předstih a on se vrátil k ostatním k parkovišti a šlapali pak za námi.
Musím napsat, že byl nádherný den a jak hlásili na víkend zhoršené počasí, tak to se vůbec nevyplnilo. Ale taky musím dodat, že jsem měla sama co dělat s výstupem a i když jsem měla turist.hole, bez kterých bych si ani netroufla jít kvůli páteři a kolenům, šlo to docela dobře, i když jsem musela, čím víc jsem stoupala nahoru, odpočívat kvůli dechu. Dvacet už mě dávno není, přes sedmdesátku jsem přeskočila, ale viděla jsem v podobném věku i dva muže, kteří si také vyšlápli na tuhle naši krasavici. A šlo jim to daleko líp než mě, zřejmě to byli ještě junáci, co se týká zdraví, anebo že by bylo pravdivé přísloví – že muži nestárnou?
Ale já se hold nedala…. A stoupala i s odpočivnými přestávkami stále výš a výš a byla jsem tam dokonce dříve než dcera, která se mě přiznala, že už místy nemohla. Zkrátka netrénovala a já chodila celé léto sem tam někam na průzkumné akce, ať do přírody nebo za poznáváním našich památek i do měst vzdálenějších a našlapala tím pádem nějaký ten kilometřík.
Ale ten pocit, když jsem byla konečně nahoře, byl vskutku pro mě nezapomenutelný! Už proto, že jsem konečně tu „potvoru“, jak jsem ji hanlivě v mém duchu nazývala, protože mě pořád někde z dálky provokovala, konečně dobyla. Ta úleva!!!
První co bylo, po čem jsem se pídila byly magnetky, které sbírám. Sehnala jsem ji, ač jsem měla nahnáno, panem šéfikem v bufetu, který nevěděl zda je vůbec mají, neboť podotkl, že o zásobu se stará jeho kolega. A většinou si lidé kupují turist.známky. To bych byla pěkně zklamaná, vyšlapat takový krpál a nekoupit magnetku. Ale magnetku měl, tak jsem byla spokojená a už mě zdobí lednici. Vyšla jsem na nádvoří Milešovky. Nevím, jak bych ten prostor jinak nazvala, byla tam restaurace, byl tam zvlášť bufík, orientační tabule, posezení atd a tak jsem čekala, kdy se objeví moje dcera, která si dávala na čas. A i další moje rodinka, která to měla sice o kus dál, než my s dcerou, protože šli od parkoviště v Bílce. Dceru jsem za chvíli viděla a za nějakou tu chvíli i tu moji rodinnou skupinku, která se již také blížila.
Samozřejmě jsem si neodpustila utrousit poznámku, kde se tak dlouho courají a hned mě řekli, že tohle vyjádření ode mě čekali… Tak jsme se celá rodinka sešla, já se ještě pokoukala na místě a šla je hledat, protože mě najednou zmizeli. A oni si šli hned sednout na vyhlídkovou terasu, asi zmožení po cestě.
Výhledy musím přiznat nebyly nic moc. Byly v oparu, i když zleva v dáli byl vidět protáhlý kopec Sedla, napínáním zraku ale více méně tušením, se dal vidět i Říp ale opravdu jen chvílema, jak se více či méně zahaloval do mlhy, víc Doprava zas hned poblíž se zjevoval hrad Ostrý, na který jsme kdysi lezli s kamarádkou a mým psím miláčkem krkolomně úplně jinudy, než vedla cesta, na kterou jsme později narazili. V dáli za ním se zjevoval hrad Oltářík, o kterém jsem si nebyla jistá,jestli to není Kamýk, ale podle mapy to byl skutečně Oltářík. Ony ty dva hrady z dálky mají dosti stejnou podobu. A záleží z jaké strany se na ně díváte. A já se přiznám, jsem orientační analfabet, což bych se tím ani neměla chlubit, zvlášť když turistiku provozuji již řadu let od mládí, ale je to tak. Jdu většinou se skupinou, která mě vede, takže ta orientace se pak minimalizuje do mých paměťových buněk. A tím pak váhám někdy co je co... Samozřejmě, že když jdu sama, orientaci mám dobrou.
Byly vidět věže Hazmburku a pak už zase jsem viděla i ten Kamýk, o kterém jsem se zmiňovala, hodně Doprava, tam byly tehdy při našem výstupu nádherné výhledy, takové jsem dávno nikde nespatřila, to bylo úžasné! Teď byl vidět i Košťálov, ale zbytky hradu na vrcholu se mlžily do oparu, to jsem mohla jen tušit na tu dálku. Zkrátka kopce a kopečky jako v peřinách se válely okolo nás, ty co byly blíže, byly znatelnější, a ty co byly dál už tak ne. Ale co bylo důležité a nejdůležitější, že jsem tu Milešovku dobyla!!!
A tak jsme zasedli ke stolu a k pohoštění, o které se postarala snacha kupou řízků. Zapili jsme to každý mokem, na který měl každý chuť, já samozřejmě pivkem.Ten pot, který jsem ztrácela výstupem na Milešovku, jsem musela řádně doplnit! A zima mě nebyla. Ti ostatní byli zmrzlí, tak si dali něco horkého. Musím podotknout, že se tam najednou udělal z ničeho nic pěkný fučák a zvětšoval se víc a víc, že se spousta lidí začalo balit a mizet. Nám taky již začínalo být docela chladno a tak jsme se taky sbalili a nastoupili k odchodu.
Nakonec hoře Milešovce se také říká hromová nebo větrná hora. Takže nám to musela také i předvést, že s ní není jen tak nějaká legrace a že si své přízvisko zaslouží.
Ještě jsme vystoupali na meteorologickou observatoř, odkud jsme mohli ještě shlédnout další kopce a kopečky kolem dokola, které nebyly vidět z terasy pod věží. Se svojí výškou 837 metrů jí vskutku titul Královna Středohoří patřičně náleží. A já teprve dnes svým výstupem mohu říci, že jsem ji konečně pokořila.
No a závěrem co ještě dodat. Teď teprve sestupem dolů, jsem se patřičně rozhlížela a nafotila to, co mému oku lahodilo. Na to jsem neměla čas při výstupu, neboť jsem byla ráda, že mě to šlape a při „vydýchávacícm odpočinku“ jsem musela zklidňovat svůj dech a nabírat zase sil k dalšímu výstupu do vrchu a focení jsem si nechala na dobu sestupu.
Obdivovala jsem se při cestě dolů z Milešovky různě pokrouceným a zajímavě rostlým stromům, což zřejmě způsobila zdejší větrnost, rostly tu místy duby, habry, modříny, některé rozevláté, jako kdyby vás chtěly obejmout anebo Vám mávaly na pozdrav. Všelijak pokroucené rostly i místy doslova z kamene, draly se zpod země na slunce, věděly, že mají tvrdé podmínky k životu a že se musí doslova prát o to, aby byly na výsluní.
A tak jsme postupně došly různě se kroutící cestou dolů, společenství nám dělaly zajímavé stromy a taky jsme míjeli další milovníky Milešovky, které zase stoupaly opačným směrem nahoru a my sestoupili pomalu až k návsi osady Bílka. Zaujaly mě krásně opravené domky svým zajímavým užším tvarem, než se vídává u normálních domků. Kupily se kolem hasičské opravené nádrže i kolem kaple sv.Václava, u níž byla obrovská lípa. Byl tam i jeden větší dům dost v havarijním stavu, ale velký, který měl na přídi ještě znatelně znát nápis restaurace, ale zřejmě taky dostane v budoucí době jiný kabát, neboť u něj za plotem poštěkával pes.
Osada získala pravděpodobně své jméno od nedaleko pramenícího bořislavského potoka, který nesl původně název Bílinka. Nyní patří osada již pod obec Bořislav.
A tak sejitím do Bílky jsme dál pokračovali k parkovišti, kde jsme nasedli do vozů. Na silnici v Bořislavi zamířila dcera s manželem doprava do Prahy a já se synem a snachou zase doleva na Teplice. Dovezli mě domů a odjeli zas do Rumburka.
A tak tímto krásným výletem a s pomocí mých dětí jsem si splnila moje velké přání zdolat Královnu Milešovku.
Přidat do oblibených uživatelů
Velemín
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Výstup ma královnu Českého Středohoří - horu Milešovku
