Zafúkané (víkend na Červenohorském sedle)

Na druhý lednový víkend (11.–12.1.2025) připadla zima. Tedy ne, že by zima nebyla před tím a dokonce i potom, ale prostě zdá se, že jistý vrchol aktuálního zimního období se dostavil. Jak už máme zkušenosti z předchozích let, není čas čekat na lepší podmínky, protože v souvislosti s globálním klimatem jsou ty zdejší zimy už takové nanicovaté.

Když už jsme tak v pátek po volejbale seděli v oblíbeném lokálu, Majka vynesla nápad, co na horách přespat. Leden bývá obvykle volnější, tak jsme v mobilu zkoušeli obsazenost blízkých horských chat, sice nás nejvíc lákala Švýcárna, ale tam už pohled na web naznačoval plný počet ubytovaných. Tak jsem zkusil něco bližšího a po prvním telefonátu na chatu Červenohorské sedlo bylo vyřešeno. Místo je a tři postele nám najdou.

Na nádraží busu se tak scházíme trošku později před desátou. Nahoru jede linka necelou hodinu a tento spoj ani není tak narvaný, jako bývá ten v 8.05. Autobus stojí na zastávce na jesenické straně sedla, tak přecházíme most a zkratkou míříme do staré chaty. V restauraci o našem ubytování ví, ale kolega, který nás má ubytovat je někde v terénu, stačí když si něco nepotřebného odložíme v kulturní místnosti a pokoj nám dají až odpoledne, nebo k večeru, jak se vrátíme z běžek.

Po většinu dne jemně ale celkem vydatně sněží, takže podmínky ve stopách by mohly být celkem slušné. I vzhledem k počasí tentokrát volíme oblíbenou klasiku, tedy směr Švýcárna. Bude-li něco dál, to se uvidí (nevidělo). V nástupu stopy se připravují na výpravu dvě děvčata, podle všeho celkem odvážné mladé ženy (podle vyprávění už alkohol můžou). Ve své výbavě mají plastové sněžnice ale hlavně na batohu připnutá prkna, tedy snowboardy. Než si vybalíme běžky jdou už napřed, s tím, že je beztak časem předjedeme.

Běžkařské stopy jsou mírně zasněžené, odhadem tak kolem 10 cm, což značí, že ráno rolba nejela, takže to sobotní lyžování bude vzdáleně připomínat dobu, kdy po horách rolby nejezdily. Naštěstí podklad je pevný. O průběhu cesty není třeba přinášet podrobný popis, cesta na Švýcárnu je takovou klasickou verzí jesenické lyžařské magistrály s vedením modré pěší TZ (stejně barevné cyklotrasy). Pro tentokrát se ale musíme vzdát nějakých dalekých výhledů (cesta vede nad údolím Divoké Desné). Takže nebude vidět žádný z hlavních vrcholů od Pradědu k Dlouhým stráním. Naštěstí osobně jsem se pokochal nedávno (29.12.2024). Nového sněhu je dost, takže i příjemně se stoupá zkratkou po modré pěší od rozcestníku U Výrovky ke Kamzíku. Stopa je celkem bezpečná, takže proti nám projíždějí i odvážnější běžkaři, když by to bylo horší, dalo by se zastavit v prašanu.

Kratší zastávka v přístřešku na Kamzíku je vyplněna šálkem čaje i nahlédnutím do placatých nádob. Po chvíli doráží i v úvodu zmíněná děvčata, která evidentně překypují energií. Projevuje se to hlavně faktem, že jsou takřka do půl těla, tedy s takovými tričkovými podprsenkami s holými pažemi i bříškem. Což o to, vypadá to náramně, ale pohledově mě bylo zima i za ně. Ještě vyzvídají, jak je to daleko nahoru a upalují napřed. Stoupák na Jezerník je od Kamzíku značen zelenou pěší TZ (a modrou cykloznačkou z Červeňáku). I díky zasněžené stopě se leze celkem slušně. Na začátku úseku v lese opět doháníme dívky a ty už uvažují o oblečení, což naštěstí učinily. Naše trojice je už napřed, ale na sněžnicích holky doráží skoro stejně.

Oproti vánočním prázdninám je hospoda celkem volná, tedy přesně chvíli čekáme na osazenstvo rohového stolu, které se už obléká k odchodu. Faktem je ale i skutečnost, že obvykle býváme na Švýcárně o nějaké dvě hodiny dříve, kdy bývá víc narváno. Podle potřeb se občerstvujeme, já hrachovku, spolustolovníci výpečky se špenátem. Oproti bývalým dobám se letos točí Ostravar (10 a 11 Mustang). Naštěstí nechybí oblíbený borůvkový sen…

Restaurace se celkem vyprázdňuje, i přes to ještě dojíždí zajímavé skupinky. Celkem mladé rodiny si na stolech rozbalují kojence (jeden narozen koncem října). Tatínci to musí převážet v takových saňových přívěsech, ale podle vyjádření je to i baví. Pokecám chvíli i s děvčaty (fotil jsem je, tak si dáváme kontakt). Jedna je krajanka ze Šumperka, druhá krajanka od Borise (z Mikulova).

Z útulné hospůdky se moc nechce, ale co naplat, den je ještě celkem krátký. Jak se dívám, holky si berou přilby a polezou přes hřeben na severní stranu, kde asi nasadí snowboard a lesem sjedou někam do Videl (údajně sjely závěr po sjezdovce a ve Vidlích malá sjezdovka je).

My se klasicky vracíme sjezdem ke Kamzíku s minimem pádů. Díky nové sněhové vrstvě se dá brzdit i najetím do hlubšího sněhu. Pokračujeme magistrálo k Petrovce a po té mírným výstupem k Výrovce. Dál už je to na sedlo skoro z kopce (nebo po rovině).

Pokojíček už máme připravený, takže po zaplacení dostaneme klíč k přechodnému bydlišti. Chata je už je celkem letitá, byl postaven coby chata Klubu českých turistů ve 30. letech minulého století. Po té prošla různými změnami majitelů, po válce ji obhospodařovaly i RaJ a p listopadu nedošlo k restituci. Je vlastně s podivem, že Jeseníky jsou jediným pohořím, kde KČT nemá svou chatu…

Po kratším odpočinku vyrážíme do víru noci, tedy posedíme v restaurantu protilehlého hotelu, kde strávíme kromě večeře, dezertu, Prazdroje skoro dvě hodiny. Do baru na sjezdovce nezajdeme, ve vichru a sněžení ještě zasedáme v Pilots baru, který je večer značně narvaný, coby vlastně jediný noční podnik (zavírá se ve 24.00).

 

V neděli se budíme celkem brzo, tak ještě poleháváme, snídaně je v 8.00. Klasický švédský stůl, párky, míchaná vajíčka, salám, sýr, máslo marmeláda aj. Jak posloucháme další dorazivší strávníky, večírek v baru byl asi veselý (tak dlouho jsme neseděli).

Původně byl plán přejet ze sedla někam na Vřesovku a když by to šlo a byl stopy tak klidně na Keprník, Šerák a do Ramzové. To byla jen úvaha. Po desáté hodině se vydáváme směrem k cvičné louce a do skulinky s modře značenou cestou kolem pomníku letecké havárie. Cesta je ale značně zafoukaná a podle stopy projetá po ránu jen asi dvojicí lyžařů (vypadá to na skialpy). Takže si prorážíme mírně zasněžený povrch v mírném stoupání do zatáčky, kde cesta klesne k rozcestníku Pod Šindelnou. Skialpeři podle všeho mířili z Koutů (nebo do), nahoru je cesta neprojetá, tak váháme, jestli se nevrátit, ale na horizontu se objevuje dvojice běžkařů, kteří sjíždí hlubokým sněhem. Chtěli jsem projet alespoň z části Šindelný okruh. Prozrazují nám, že nahoře jak dochází stará poutní trasa je prošláplá stopa patrně nějakými borci na sněžnicích. Pokračujeme tak hlubším sněhem po zelené TZ. Majce to jed celkem hezky, nám těžším to přeci jen trvá trošku víc, ale vskutku, na hřebínku je cesta prošlapanější, takže už se jede lépe. Důvod trápení byl ve faktu že zrovna na sedle je pokažená rolba, která by tu měla stopy upravovat. Tak jsem to měli jako za mlada. Pomyslný vrchol okruhu je v rozcestníku Nad Šindelným potokem, kde zelená TZ poměrně ostře stoupá k Bílému kříži, běžkařský okruh rovně k magistrále, tedy červené hřebenovce. Tady jsou stopy více projeté, ale vzhledem k podmínkám se na Vřesovku nevydáme a míříme zpět na ČHS. Kratší lehký oběd (zelňačka). A pokračujeme opět na modrý odchod po trase směr Švýcárna. Tam ovšem už dnes nepojedeme, ale od Výrovky po magistrále dolů k Petrovce. Podle ověřených zpráv by měl být sjezd do Koutů po zelené cykloznačce v dobrém stavu, byť neprojetý strojem.

Sjezde je povětšinou mírný, zvládnou ho i méně vyježdění běžkaři a ačkoliv je to projeté jen lyžaři, je povrch příjemný, občas mírně houpavý, ale když je nejhůře, dá se přibrzdit v okrajích cesty s hlubším sněhem. U rozcestníku Hladová cesta čekají dvě běžkařky na kolegyni, která má špatně namazáno. Tu potkáváme asi po půl kilometru a vypadá dosti utrápeně. Majka má mazací lyže, tak i vosky, což zmíněná paní asi nemá. Mladá paní má podle všeho půjčené běžky už staršího data a jak je hluboký sníh, ten přimrzá ve vázání (starší typ rotafely). Jak tam vznikne ledový špunt, obtížně se nasazuje, tak se to musí rozpustit (už jsme to jednou dělali jiné kamarádce v podobných místech, prostě se misí do vázání zadýchat, aby led zmizel a pak botu pořádně nakopnout, nebo přitlačit tu hrazdičku). Dobrá věc se podařila, jen paní upozorňujeme, že lyže nesmí sundávat až nahoře (šly prý na Švýcárnu).

„Naše“ cesta dolů už naštěstí proběhla bez dalších komplikací, jelo to krásně, nejen k Pelikánovi (penzion) ale vlastně až mostu. A zasněžená byla i cesta mezi chatami, nezvolili jsme směr pod vedením VN z elektrárny. Přes chatovou oblast je to zhruba 1 km k centru Koutů, tedy sjezdu k lyžařskému areálu. V křižovatce se zrovna otáčí koutecký skibus, řidič na nás mává, tak nesedáváme, za chvíli jsme na nádraží a vlak odjíždí asi za 10 minut. Bez chyby.