Zámek v Klášterci nad Ohří a jiné památky

Zámek v Klášterci nad Ohří a jiné památky.

Vypravovala jsem se již dlouho do Klášterce nad Ohří podívat se na zámek a prohlédnout si výstavu porcelánu. Při této příležitosti jsem si chtěla prohlédnout i město, které skýtá nemálo památek, mezi jinými se podívat i na expozici loutek rodiny Kopeckých.

Něco z historie…Vznik tohoto města se nedá přesně určit, ale tehdejší původní osada pravděpodobně vznikala mezi lety 1150–1250. Později osadu získali Šumburkové, kteří ji na počátku 14.století připojili k perštejnskému panství. Osada až na malé újmy přežila husitské války a v polovině 15.století se stala městečkem.V r.1623 koupil Kryštof Šimon Thun klášterecké panství. Pro město byla pohromou třicetiletá válka, kdy ji vojska vyplenila a ještě k tomu v r.1648, kdy městem táhla zase vojska švédská. A tak trvalo dlouhou dobu, než se z této pohromy město vzpamatovalo. Nynější zámek byl postaven na místě bývalé tvrze v letech 1590-1618 za Kryštofa Fictuma. Pozdější úpravu zámku provedl Michael Oswald Thun. Zámek dvakrát vyhořel, později byl opraven v novogotickém slohu v letech 1856 – 1860.Opravu provedl Josef Oswald Thun. Rod Thunů vlastnil nepřetržitě klášterecké panství od r.1623. V r.1945 byl zámek zestátněn. Zámek leží na levém břehu řeky Ohře a jsou v něm instalovány různé expozice. V současné době je tu expozice porcelánu od prvopočátku do dnešní doby, neboť město Klášterec se výrobou porcelánu proslavilo. Na konci 18.století vznikla v Klášterci nejstarší a dosud činná výrobna porcelánu v českých zemích. Hrabě Thun přivedl Jana Mikuláše Webera z Alsaska, který se ujal od r.1784 thunského panství. V zimních měsících r.1793-94 uskutečnil Weber první pokusná pálení v muflové peci, umístěné v prostorách sala terreny. Výsledky byly napřed chabé, proto Weber našel další zdroj materiálu v Sedleci na Doupovsku. Ale ani tento materiál se neosvědčil, dělaly se stále nové a nové pokusy v peci, která byla umístěna na místě opuštěné loretánské kaple, kde vznikla později porcelánka. Pokusy se neustále opakovaly až teprve za nějakou dobu vznikl šálek s podšálkem s nápisem „Vivat Bohmen“, který je považován za nejstarší výrobek a dosud dochovaný český porcelán vůbec.To jsem jen tak krátce nastínila vývoj kláštereckého porcelánu, neboť ten pokračoval dále. Postupně se porcelánka vypracovávala, až pravidelně vystavovala na veletrhu v Lipsku a její vývoj neustále vzrůstal. Tolik k výrobě porcelánu v Klášterci ale i jeho okolí.

A tak jsem se vypravila do tohoto města… Rychlíkem jsem byla v Klášterci za hodinu. Od nádraží k zámku je to dost daleko, ale protože jsem tu nikdy nebyla, jen jsem Kláštercem projížděla, tak mě to ani nevadilo a cestou jsem se rozhlížela po okolí. Hned za nádražím přes koleje jsem viděla trochu zamlženou siluetu zříceniny hradu Egerbergu, nad obcí Lestkov. Tam bych se ráda vypravila ale ne sama, chtělo by to autem, neboť je tu ještě poblíž další hrad Šumburk, ten je o hodně větší, a o kousek dál hrad Perštejn. O těchto hradech jsem věděla, když jsem kdysi dávno jezdívala silnicí do Karlových Varů, tak mě jako milovníka památek a nejvíce zřícenin, přitahovaly jejich siluety, vykukující z lesních porostů.

Ještě se musím zmínit, že město Klášterec nad Ohří leží na rozhraní Krušných a Doupovských hor a nazývá se také Branou Krušných hor. Má okolo 16.tisíc obyvatel.

No, ale teď jsem v Klášterci a tak se vydávám na průzkumnou cestu za zámkem a památkami města. Od nádraží jdu rovně, pak na křižovatce přecházím na druhou stranu silnice. Procházím okolo malého parčíku, cestou míjím úzké a malebné uličky s domky se spoustou zeleně. Pokračuji velkým sklonem z kopce, v dáli přede mnou mě vítají Doupovské Hory a já pokračuji dál, kde se mě zjeví na druhé straně silnice budova Kulturního domu. Za chvíli jsem dorazila k Mariánskému sloupu, jež byl na chodníku u domu, okolo něhož jsem prošla. Silnice se zatáčela a po chvíli zase mírně stoupala do vrchu. Došla jsem k malému parčíku, kde stál další Mariánský sloup. To jsem již ale šla vedle zdi zámecké zahrady a minula jsem vchod k zámku, abych se šla napřed podívat na Kostel Nejsvětější Trojice, jež stál hned naproti přes silnici. Kostel je barokní, dal jej postavit v letech 1665 – 1670 Michael Oswald Thun, jenž vysvětil zase pasovský biskup Václav Hrabě Thun.

Na kostel navazuje v zadním traktu hrobka Thunů-Hohensteinů. Vedle kostela jsou sochy sv.Floriána, sv.Jana z Nepomuku a z druhé strany socha Immaculaty se čtyřmi světci.

Po prohlídce tohoto kostela jsem vešla do otevřené brány zámeckého parku, jež mě vítal svojí tryskající fontánou v kašně se sochou tritona z r.1686. Kašna je dílem sochaře Jana Brokoffa, který vytvořil ještě další plastiky na zámku, o kterých se později zmiňuji. Zámek jsem měla před sebou jako na dlani a tak jsem vešla na nádvoří a šla si koupit vstupenku a také magnetku. Měla jsem štěstí, prohlídka zámku zrovna začínala…

O tom, že je tu instalována expozice porcelánu, jsem se již zmiňovala, bylo se vskutku na co dívat. Musím dodat, že i pár kousků bych ráda uvítala ve své domácnosti, jen tak na sváteční posezení a s lahodou si z nějakého šálku vychutnala svoji kávičku. Prošli jsme spoustou pokojů a všude byl ve vitrínách a skříňkách samý porcelán, také jsme měli možnost shlédnout i dva vzácné kříšťálové lustry. Výstavu doplňovaly sem tam portréty bývalých majitelů z rodu Thunů.

Po prohlídce zámku jsem vešla do parku, jehož rozloha činí 10 ha, jak nás informovala průvodkyně. Je to rozsáhlý anglický park, který navazuje na lázeňský areál Kyselka.V parku se nachází vzácné dřeviny z celého světa. Dále tu jsou různé plastiky Jana Brokoffa, jenž tu působil v letech 1685-1687 za hraběte Michaela Oswalda Thuna. Na náměstí Dr.Eduarda Beneše stojí socha, jež připomíná činnost tohoto umělce.

Při zámecké zdi parku stojí letohrádek Sala terrena, s terasou a arkádovou chodbou, kterou vystavěl italský stavitel Rossi de Luca. Před ní jsou instalovány sochy Jana Brokoffa. Na střeše letohrádku jsou busty Turků též od tohoto sochaře.V současné době mé návštěvy zámku se letohrádek opravoval.

Také jsem měla možnost shlédnout dvě svatby. Velice mě zaujal pár budoucích novomanželů, kdy si ženich vedl mimo nevěsty ještě na vodítku jako družbu psa, jež měl obojek okrášlen myrtou a bílými květy. Moc mě mrzí, že jsem si je nevyfotila…Bylo to něco zvláštního a jen tak hned něco nevídaného.

Park jsem celý neprošla, to bych na to musela mít více času. Sešla jsem po schodech k řece Ohři, byla tam lavička, tak jsem na ni usedla, posvačila a rozhlížela se okolo sebe. Po levé straně jsem měla na vyvýšeném místě zámek, před sebou čarovnou řeku, v jejichž vodách se zrcadlily stromy u ní rostoucí, ale i vrchy, které byly až opodál. Všude okolo mě byly vzácné dřeviny a k tomu pohoda, ticho a klid. Jak nerada jsem odtud odcházela…Ale musela jsem, protože jsem si chtěla ještě prohlédnout další památky ve městě. Jak jsem tak procházela parkem zpět k bráně, spatřila jsem mohutný platan, který musel na svých „ramenou“ nést již značnou tíhu let. Byl úžasný… Vůbec se mě odtud nechtělo, kdoví, jestli se sem ještě znovu nepodívám a park neprojdu křížem krážem. Ale je tolik dalších věcí, které bych ještě ráda uzřela a čas je neúprosný…

Ze zámeckého areálu jsem vyšla zpět ke Kostelu Nejsvětější Trojice a pokračovala dál do ulice, kde byla fara a před ní průchod skrz domy na náměstí Dr.Ed.Beneše. Nárožní dominantní budovu s věží tvořila Radnice z r.1855. Ve středu náměstí stála lví kašna, nad ní se dál nacházel barokní Sloup Nejsvětější Trojice se sochami světců na podstavci a za ním do třetice, jak jsem se již zmínila, socha připomínajícího umělce Jana Brokoffa, kterou obklopovaly kruhovitě kamenné malé sloupky. Náměstí bylo veliké a podélné. Zahnula jsem do levého roku a za chvíli na mě vykoukly věže kostela Panny Marie Utěšitelky, jež se nacházel na místním hřbitově, do kterého se vstupovalo nárožím po pár schodech. Kostel byl postaven v letech 1743 – 1760 v rokokovém slohu. Věže kostela byly přistavěny až v r.1831. Další stavbou na hřbitově je márnice, též v rokokovém slohu, ta byla postavena v letech 1764-1765. Na hřbitově se nacházel pomník padlým ve světové válce. Kousek dál za hřbitovem v malém parčíku se nacházela na jeho okraji malá výklenková kaplička s Pietou. Všude okolo byly nádherné výhledy na hory do dáli.

Já jsem se vrátila zpět přes náměstí Dr.E.Beneše a zašla do protějšího rohu, kde mě přitahovala otevřená železná brána, kde stálo v pozadí nějaké neurčité sousoší. Byla to socha „Dech anděla“, jejímuž znázornění jsem dobře neporozuměla. Za touto sochou se dalo cestičkou a po schodech sejít do zámeckého parku.

A protože mě najednou začalo silně bolet koleno a nepřestávalo, musela jsem pomalu pomýšlet na návrat domů, i když jsem chtěla ještě navštívit expozici loutek rodiny Kopeckých, což mě také velmi lákalo, ale musela jsem to vzdát. A tak jsem se obrátila směrem zpět ulicí k zámku a naproti ní jsem zaregistrovala hospůdku se zahrádkou, kde jsem usedla, doufajíc že se koleno umoudří a dala si pivko.Poseděla jsem, koleno si říct nedalo a tak jsem se vydala na cestu k nádraží.

I tak, že jsem neviděla loutky a neprošla úplně celý park,na jehož konci je lázeňský areál Kyselka, jsem toho viděla dost a dost. Obdivovala jsem nejen nádhernou expozici porcelánu, která stojí opravdu zato shlédnout ji samotnou, ale prošla jsem část parku a také staré historické jádro města s měšťanskými domy, které se nacházely v úzkých uličkách, upravené, nazdobené, mohla jsem na nich oči nechat.

Takže tím jsem skončila svůj dnešní výlet s dobrým pocitem, že jsem se zas obohatila o další krásné zážitky, prohlídkou zámku, města a také historií města Klášterce nad Ohří.