Závěr roku v České Kamenici a okolí

Svátky vánoční máme opět za sebou a předsevzetí, že se nenacpu bramborovým salátem, či cukrovím, vzali se vší parádou za své. Jako bych to netušil. Proto jsem se už pro jistotu předem rozhodl, že po svátcích musím bez kompromisu vyrazit na nějaký výlet, který bude spojen hlavně s chůzí. Jenže kam, ono je toho v té naší vlasti málo, že ano? No nic, pokus o vtip se asi moc nepovedl, takže opět vážně.

 

Během svátků jsem šmejdil v mapách a to zejména v našem kraji Ústeckém. Těch míst v mé domovině je stále dost, kde jsem nebyl, že to dalo chvilku zabrat, než jsem něco objevil. A najednou mě do očí trefil bod, o kterém jsem až dosud neměl ani tušení- Zámecký vrch a na něm zřícenina hradu Kamenice, jež je dominantou stejnomenného města pod ním s přívlastkem Česká, tedy celkem Česká Kamenice.

Je tedy rozhodnuto, navštívím hrad a pak se půjdu podívat na zajímavosti města pod ním. To jsem ovšem netušil, že toho tohle město skrývá tolik, až mi oči přecházely. Ale to předbíhám, hezky všechno po pořádku.

 

Hned první všední den po svátcích, 27.12.2021 jsem vyrazil na plánovaný výlet. Nejdřív jsem sjel z Velemína dolů do Lovosic autem, které jsem tu u nádraží nechal a dále už pokračoval raní osmičkou rychlíkem do Děčína, kde jsem přestoupil na vlak do Rumburka, který mě po přibližně půl hodině jízdy vyplivl v České Kamenici. V rychlosti jsem se zorientoval, kde jsem a už mě vítal Zámecký vrch se zříceninou hradu Kamenice. Ten je teď díky opadaným stromům velmi dobře vidět. Ještě porada s mapou, kudy na hrad a jdeme.

 

Po asi deseti minutách jsem se ocitl nad železniční tratí a též na začátku stoupání ke hradu. Stoupání není nějak závratné, ale pro člověka, který kondičku za celý rok moc neudržoval a ještě po obžerství při svátcích vánočních.... no nic, raději bez dalšího komentáře.

Menší problém nastal s ledovkou, která se na cestě vytvořila díky mírné oblevě a následném umrznutí posledních dní. Pár desítek metrů jsem přeskakoval z jedné strany cesty na druhou, než jsem se dostal ke křížku s Ježíšem Kristem. Odtud už cesta nebyla nějak zledovatělá, takže se po ní dalo bezpečně jít.

 

Tempo jsem ze začátku trošku přestřelil, takže jsem byl nucen přibrzdit, abych to na horu vůbec udýchal. Jó kamaráde, tvoje blbost, že si si kondičku přes rok lépe neudržoval.

Po čase jsem se ocitl v lese, kterým jsem se postupně, na pokraji vysílení (trošku přeháním) dorazil na vrcholovou planinu pod hradem. Sláva, zvládl jsem to. Očividně tu nedávno došlo k ořezání náletových dřevin a díky tomu se přede mnou rozprostřel krásný výhled na Českou Kamenici. Tak a hurá na hrad, respektive na dřevěnou věž, která byla vybudována uvnitř této zříceniny.

 

Z věže se přede mnou rozprostřely krásné výhledy do všech světových stran. Bylo naštěstí docela daleko vidět, což umocnilo moji spokojenost z úspěšného výhledu. Co mi ovšem trochu pokazilo náladu, byly počmárané panely s popisky kopců. Člověku zůstává rozum stát nad tím, čeho všeho dnes jsou různí nevychovanci schopní. Ale co, nenechám si přece kazit výlet tímto zjištěním, ač to člověku hlava nebere. Slezl jsem dolů, po průzkumu okolí hradu jsem si dal teplý čaj a něco málo ze skrovných zásob a následně se vydal zpět dolů. Jenže nějak mě zlákala myšlenka, že z druhé strany Zámeckého vrchu by mohly být lepší výhledy na hrad, neoslepované slunkem. Proto jsem se vydal jinou cestou, než jsem přišel. Myslel jsem, že si zajdu jen kousek a pak se vrátím na cestu, odkud jsem přišel, ale po zjištění, že cesta, po které jsem se tentokrát vydal, se točí kolem kopce, jsem usoudil, že někde na jejím konci se setkám s tou cestou, kterou jsem šel nahoru. Jenže, to co mě napadlo při sestupu dolů touto cestou, může napadnout snad jen takového blázna, jako jsem já.

 

Už při šmějdění po mapách doma jsem objevil jednu malebnou železniční zastávku, zvanou Horní Kamenice, odkud odbočuje vlečka do zdejších papíren. Chtěl jsem ji navštívit až později, třeba až po prohlídce města, jenže při sestupu dolů z hradu a pohledu do okolí mě napadla myšlenka, že by to mohlo být přímou čarou k této zastávce už jen kousek- pohled do mapy mou myšlenku potvrdil. Teď už tedy zbývá ,,jen“ jedna nepodstatná maličkost, najít nějakou schůdnou cestu k této malebné železniční zastávce. To jsi si ty blázne zase něco ,,úchvatného“ naplánoval, jen co je pravda.

 

Jenže když si něco vezmu do hlavy, tak se toho jen tak nevzdám, když tuším, že se to může podařit. Jednoduché to nebylo, šel jsem chvilku lesní cestou, na jejímž konci mě málem políbil jeden velmi energický vynález- elektrický ohradník. Jen tak tak jsem to před ním ubrzdil. Jedno políbení z minulosti mi bohatě stačilo, takže o další nestojím. Co teď? Co by, vzal jsem to lesem podél ohradníku a po chvilce jsem se objevil neohrazenou cestu, která mě pak loukami dovedla hádejte kam? No tam, kam jsem chtěl, přímo k vlečce do papíren- jaké to štěstí. No ale zase prr, abych to štěstí zase moc nepřechválil.

 

Po průzkumu přístupné části vlečky jsem se po ní vydal dolů do zastávky Horní Kamenice, odkud vlečka odbočuje z tratě do Rumburku. Malebnost tohoto místa člověku milující železnici bere dech. Této zastávce dominuje hrázděné stavědlo, jež je pravděpodobně obsazované jen při obsluze vlečky. To žel očividně ale moc často nebývá, soudě dle rezaté koleje vlečky. Jestli je to jednou do roka, maximálně dvakrát? Kdo ví, jedno je jisté, nákladní doprava po železnici i zde prohrává s tou silniční, žel. Co se dá dělat, my obyčejní lidé s tím těžko něco uděláme,to už jsem vzal na vědomí, ale nesmířím se s tím nikdy. Raději zpět na veselejší notu.

Po průzkumu vlečky a malebné zastávky Horní Kamenice jsem se vydal dolů do České Kamenice, abych poznal i toto město.

 

První, co člověk spatří při vstupu do historického jádra toho města, je krásný kostel svatého Jakuba Většího, s ochozem na věži. Po prohlídce toho kostela jsem prošel průchodem pod ním a ocitl se na náměstí, zvaném Mírové. Krásné místo historického města.

Co všechno tohle historické město nabízí, jsem chtěl zjistit ve zdejším infocentru, jenže ono bylo zavřené- od 21.12.2021 do 2.1.2022. No co, ač nemile překvapen, jsem to dál víc neřešil s tím, že se sem hodlám vrátit, až se otevře turistická sezona na železniční trati z České Kamenice do Kamenického Šenova. To už doufám najdu infocentrum otevřené. Předem si to ale raději ověřím na webu města.

Že byl čas oběda, zašel jsem se najíst do restaurace zvané U Kašny hned vedle infocentra. Příjemné místo i s paní servírkou. Dal jsem si vepřové rizoto a černý čaj. Jídlo bylo výborné. Po obědě jsem se pustil do průzkumu města.

 

Vzal jsem to tak nějak cik cak. Čím dál jsem šel, tím víc jsem byl překvapen, kolik hezkých památek a zákoutí toto město naskýtá. Různé staré domy, mezi nimiž dominují secesní vily. Bylo to očividně bohaté město.

Postupně mě putování městem zavedlo až k Poutní kapli Narození Panny Marie. Další krásné a monumentální sakrální místo. Následně jsem zavítal do parku vedle kaple, odkud jsem spatřil další sakrální památku, v podobě dalšího kostela. To mě překvapilo, takže jsem se vydal směrem k němu. V tomto kostele se scházejí Evangelíci, takže Česká Kamenice má zastoupení hned u dvou církví.

 

Po prohlídce evangelického kostela jsem se vydal zpět k náměstí. Na jednom mostě přes řeku Kamenici mě překvapilo velké množství divokých kačen, které byly paradoxně vůči jejich pojmenování očividně velmi krotké, protože se nechaly krmit od lidí nad řekou. Takže i fauna uprostřed města, jak milé překvapení.

Na náměstí jsem se pak už více nezdržoval a vydal se zpět na železniční stanici, abych si ji pořádně prohlédl a fotograficky zdokumentoval. Jak jinak u mé osoby.

 

Nějak se nám ten den pomalu přehoupl do druhé půlky, toto zase uteklo, ale příjemně. Hrad jsem navštívil, krásné město jsem si prohlédl, ještě k tomu železniční doplněk, který jsem si ještě rozšířil o krátký průzkum tratě do Kamenického Šenova při čekání na vlak zpět do Děčína. Takže vše, co jsem si naplánoval, vyšlo až na malé drobnosti, ale nic není ideálního, to by byl život nudný, kdyby vše vycházelo do puntíku.

 

Takže co závěrem? Výlet se vydařil, ideální spojení památek, přírody a železnice, od které si nedám pokoj ani o dovolenou- jako bych těch kolejí neměl dost v práci. Ale to je holt úděl železničního nadšence, kterého někteří kolegové v práci považují za blázna, samozřejmě ze srandy. Koleje služebně i koníčkem, to je můj život.

 

Přátelé, přeji vám všem štěstí, zdraví a úspěch na cestách za poznáním i v novém roce 2022.

 

Vítek Mrhal, alias Rychloběžka.