Ze Skilandu na Travnou
Mizérie aktuální zimy 2015/16 pokračuje, nicméně snažíme se využít i to málo co nám skoupá příroda nadělí. Ačkoliv v týdnu přišlo na Moravu vydatnější sněžení, větší část se udála východněji, přesněji v okolí Beskyd, nicméně pár centimetrů nakonec přibylo i u nás v Jeseníkách. Tradice tudíž velí v sobotu vyrazit do hor.
Červenohorskou stranu už mám letos projetou vícekrát, když tedy děvčata vysloví dotaz, kam to bude, už mám vcelku nachystanou odpověď do Ostružné. Vlakem je to jedna zastávka před Ramzovou a protože beztak hlavní cíl je jako téměř vždycky na této straně Paprsek, čili i hospoda, není příliš velkých námitek. Tradičně když máme sezení po pátečním volejbale alespoň podle řečí se zdá, jaká že se uskuteční velkolepá výprava a skoro tradičně je nakonec účast výletníků poněkud chudší, ale nakonec 5 lidí + pes není zas tak málo. Už nějakou dobu reptáme nad tím, že nám zrušili přímé vlaky do Jeseníku, vše se cpe na hlavní trať přes Zábřeh, ale naštěstí autobusový spoj do Rudy nás k trati připraví spolehlivě a čekání nějakých 10 minut na spěšňák z Olomouce se dá vydržet (i když má vcelku pravidelně 5 minut navíc sekeru).
Vagón navíc prozrazuje že v našem kraji začínají „jarní“ prázdniny. Co je únor (ač mizerně zimní) za jaro? Spolusedící paní v kupé se vyptává, kdy asi uvidíme první sníh, odhaduju tak na Jindřichov, nicméně již kolem Porůčníku jsou v okolí trati nepatrné náznaky, že něco bílého snad přibylo. Zimnější prostředí je ale skutečně až dál, u Františkova je kromě sjezdovky i mírně zasněžený okolní kopec a v Branné okolí skutečně s určitou dávkou fantazie zimu připomíná.
Ačkoliv je tedy v Ostružné bílo, i letmý pohled prozradí, že pod novým sněhem žádný podklad nezbyl, ale doufáme, že se to s nadmořskou výškou přeci jen trošku zlepší.
V blízkosti nádraží je hotelový komplex Skiland, který by se ale klidně mohl jmenovat Musicland. Mimo samotné hospody, která samotná připomíná hudební muzeum tu mají opravdovou expozici hudebních nástrojů, kam může zvídavý návštěvník nahlédnout. To ovšem vynecháme, protože zejména pejsek (přesněji fenka Geri) je natěšený do přírody. Oteplení se podepsalo i na zdejším lyžařském areálu. Ačkoliv už tu mají zasněžování, jezdí jen jeden vlek. Původně jsem chtěl zkusit využít právě ten k vyvezení na vrchol Stráže, ale většina výpravy peláší k Řetězárně, tak dám na ně, ačkoliv tuším, že tam vlek nejezdí. Tudíž celou sjezdovku musíme vytlápnout po svých a nasazujeme běžky až u vrcholu, kde sjezdovku křižuje lesní cesta (po které se běžkuje). Podle sdělení jednoho běžkaře, který přijíždí od Stráže je ale sněhu na louce málo, tak jsme zas tak o moc nepřišli.
Nakonec i počátek trasy v lese za moc nestojí, je tu hustý smrkový les, a ten moc sněhu na zem nepustí.
Podmínky se naštěstí poněkud zlepšují u zelené TZ (kterou jsme ostatně pokrátili výstupem na sjezdovku). Jak už se blížíme k vrchu Ostružníku, je lesní cesta poněkud širší a i těch 900 metrů nad mořem je znát tak o centimetr tlustší vrstvou sněhu. Podle stop sem dorazila předchozí den i rolba a s trochou úsilí i namazaný vosk slouží k svému účelu, i když to dosti lepí. Teplota kolem nuly je vždycky na mazání ošemetná. Dnes to asi zase bude bez panoramat, mlha či mrak umožní tak maximálně vytvářet obrázky zachumelených stromů, které navozují dojem pravé zimy. „Slušné“ sněhové podmínky už panují za křížením lesní cesty z levého Petříkovského údolí, po které vede běžkařský okruh Milíře, který jsem ostatně opěvoval nedávno. Ten dnes vynecháme a pokračujeme zelenou TZ po úbočí Trnové hory. Této trase se pro určitou podobnost se skluzavkou říká Tobogán a tím se dostáváme k Císařské boudě což je taková malá „hvězda“ tras mezi Paprskem a Ramzovou. Aby to nebylo tak jednoduché, tak pokračujeme okruhem zvaný Pohádka, stopa je tu pěkně vyjetá a vyveze nás těsně k nejvyšším částem Rychlebských hor (podle potřeby). Nejde ale o nijak krkolomné stoupání, ale o příjemnou lesní cestu, která obtáčí jihovýchodní svah Travné hory (1127 m). Podle polské mapy, do které zrovna koukám nese cesta označení Kuncův chodník (zřejmě práce korektorů ze Starého Města). Trasa je vlastně pohodlnější verzí zelené TZ, která od Císařské boudy vede kolmo do kopce. Spolu se setkávají na malém předvrcholu, z kterého následuje mírný sjezd a ještě asi stometrový stejně plochý výstup ke státní hranici. Z Bialského sedla (1084) se sjíždí na okruh Šengen, tedy jednu z tras, která se upravuje na polské straně hranice, ale sněhové podmínky nejsou nijak valné, tak nakonec myšlenku zavítat na malou variantu okruhu opouštíme.
Krátké stoupání tedy vyvádí státní hranici, po které se jezdí na temeno Travné hory. Ta je svou výškou zřejmě nejvyšší horou Rychlebských hor, ačkoliv tradičněji se uvádí nedaleký Smrk (1126 m), ale udávané výšky ve státních mapách jsou rozdílné spíše v decimetrech a protože jsou obě hory dosti ploché, je otázkou, kde se ukrývá ten správný výškový bod. Ta státní nivelace, která vrcholky zdobí může být nakonec taky ne úplně přesná.
Sněhu není příliš ani na vrcholech, tak je stopa vcelku úzká a kolem leze ze sněhu množství borůvčí, tak sjíždíme s vyšší opatrností než jindy. Nakonec odbočkou k Promenádě (nebo Magistrále) a k Palaši. Dnes je přeci jen pěknější sníh tak na Palaš šusem. Paprsek tradičně narván, ale jsme tu s Majkou poněkud napřed, tak obsadíme jeden stůl, odkud zrovna pár výletníků odchází. Občerstvení ve formě polévky (gulášovky) nebo zdejších vyhlášených borůvkových knedlíků je odměnou za předchozí útrapy.
Zpět už klasicky, tedy magistrálou, k Císařské, do údolí Černého potoka a přes určité obavy nakonec dobrý sjezd téměř až k okraji Petříkova (posledních 200 m už leze kamení). Dalo by se sice objížďkou po nové cestě, ale nemáme moc důvěry, tak lyžařským centrem a na Větrolam jdeme pěšky, ale posledních pár stovek metrů k Ramzovskému sedlu (tedy nádraží) ještě běžky nasadíme. Sněhu sice není příliš ale je to louka, tak to nevadí a dole jsme v minutě.