Ze Soláně přes PP Skálí do Nového Hrozenkova

Hodinu před polednem jsem v Hutisku-Solanci opět nastoupil do busu a nechal se vyvést nahoru na Soláň. Po výstupu mne další vývoj dnešního počasí poněkud překvapil: okolo hřebene se kupily těžkotonážní mraky, slunce se za nimi zbaběle schovávalo a ven vykukovalo jen chvílemi.

„No, co už – nějak bylo, nějak bude - aspoň že neprší,“ řekl jsem si a zamířil nahoru do stráně k novodobé, velmi pěkné stylové stavbě. Měla podobu masivní dřevěné zvonice a podvrchol Soláně krášlí od roku 2006.

 

V jejím interiéru se ukrývá Informační centrum a také Galerie umění, využívaná jako výstavní salón valašských umělců. Díky výborné akustice se tu pořádají i literární večery a klavírní koncerty.

Zvonice vznikla podle projektu arch.Jiřího Kotáska. Základní kámen byl do země uložen začátkem května 2006 a už 18.listopadu téhož roku byl dokončený objekt slavnostně zpřístupněn. Náklady na stavbu činily 6.5 miliónu korun a provedla ji vsetínská firma Vasto s.r.o. Na věži visí zvon, zhotovený sochařem Josefem Tkadlecem z Halenkova, který kromě „povinného“ zvonění času svým hlaholem ohlašuje též akce zde pořádané.

 

Po kratičké obhlídce dřevěných plastik, vystavených za zvonicí ve volné přírodě, jsem se po chodníku (a mezi davy) vracel okolo horského hotelu Čarták směrem dolů k silnici a na chvilku se ještě zastavil před sochou pastevce majícího přes ramena přehozenou ovci. Mezitím přišel jeden pražský pár a ona při pohledu na skulpturu unešeně vykřikla: „Hele, koukej - Jánošík!“

 

Měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchy a raději zvolil ústup. Přešel jsem frekventovanou silnici s nebezpečnou zatáčkou a o pár metrů dál narazil na hospůdku. Nabízela i nějaké to jídlo, ale já měl „hlad“ na pivo a uvnitř si poručil aspoň jedno malé. Venku bylo i posezení a za ním se nacházela novodobá socha valašského ogárka sedícího na lavičce. No jestli byla ta socha opravdu nová, to nevím, viděl jsem ji tu poprvé, ale je fakt, že od doby, kdy jsem tu byl s Janou, už hezkých pár ročků uběhlo.

 

Pak už jsem vykročil po hřebenové cestě doprovázené červenou značkou a značením NS přes hřeben Soláň k asi 300 metrů vzdálené pozoruhodnosti.

 

Byl jím kamenný smírčí kříž, rozměrově sice malý, zato stojící hned nad silničkou. Viděl jsem tu bohužel jen repliku, neboť originál se nachází v depositáři Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Stejně jako jiné smírčí kříže, i tento se nachází na místě, na němž se kdysi dávno odehrála vražda a jako součást trestu jej musel vztyčit samotný vrah. V tomto případě bylo hrdlořezů víc:

 

Roku 1741 se tudy z trhu domů vracel řezník Jan Střítezský, byl přepaden zbojníky a zabit. Vrahové si moc nepomohli: když prohledali mrtvolu, našli v kapsách pouhé tři groše. Veškeré finance, které Jan Střítezský utržil, byly totiž ukryty v obojku jeho psa a ten při přepadení uprchl.

 

O tomhle smírčím kříži jsem někde četl, že je na Valašsku jediným, což se ale nezakládá na pravdě.

V obci Hvozdná (u Zlína), stojí v její horní části „Osmek“ podobný a mnohem větší hned u silniční křižovatky, jenže tomuto kříži chybí hlava.

 

Nedaleko smírčího kříže cesta vyběhla na louku s výhledem nejen na protější částečně odlesněný svah s pasekářský stavením, ale hlavně na sever, kde zalesněným vrchům dominoval mohutný a majestátní masív Radhoště a napravo od něj byly vidět i další beskydští velikáni.

 

Za loukou jsem se nakrátko vnořil do lesa, vyšel na další pastvinu s pasekářskou usedlostí, a pak už následovalo mírné stoupání lesem po odnoži vrchu Léští. Ještě před vstupem do hvozdu jsem minul pár mladých jeptišek s turistickými batohy na zádech. Po několika minutách chůze červená značka uhýbala nahoru k temenu Léští (900) a pokračovala k Tanečnici (912 m), ale mé nožky dál kopírovaly nyní už neznačenou vrstevnicovou zpevněnou lesní cestu a po ujítí několika stovek metrů jsem stanul u další místní zajímavosti – PP Skálí.

 

O tomto chráněném území jsem věděl už dávno. Před lety jsem si totiž na Vsetíně zakoupil brožurku Valašsko očima geologa od Martina Janošky, ale k návštěvě přírodní památky jsem se po dlouhém čase dostal až dnes. Autor mne navnadil i popisem několika pseudokrasových jeskyní, ale ty jsem kvůli nepřehlednému a těžko prostupnému terénu nakonec stejně nenašel.

 

PP Skálí byla vyhlášena roku 1999 a má rozlohu bezmála dvacet hektarů. Leží v prudkém svahu asi půl kilometru na jih od vrcholu kopce Léští (900 m), hned pod lesní silničkou, na které jsem stál a její plocha klesá od nadm.výše 825 do 680 metrů.

 

Jak jsem sám záhy poznal, když jsem do ní vkročil, prudký lesní svah se brzy změnil na ještě strmější sráz! Ten byl pokryt množstvím kamenné suti, balvanů, rozdrobených skalních výchozků a proláklin, takže člověk musel mít oči na šťopkách, aby si někde nezvrtl nohu.

Zdejší balvany a skalní výchozky jsou tvořeny odolnými soláňskými vrstvami magurského flyše. Ve spodní části PP byly k vidění podmáčené suťové svahy (nachází se zde mnoho pramenišť) a terénní deprese.

Kdybych byl geologem, zcela určitě bych se tady kochal i rysy typického hlubinného ploužení, ale že jsou sutě tvořeny ostrými hranami kamenů a balvanů, zaregistrovaly i mé oči (a hlavně nohy) laika. V centrální části jsem narazil na rozpadlé pískovcové lavice a zajímavé rozervané bloky vysoké až 3 metry.

 

Porost přírodní památky tvoří zachovalý zbytek původního hvozdu, v němž převládá buk lesní a který je doplněn jedlí, smrkem, klenem a jilmem. K vzácným rostlinám zde se vyskytujícím patří např. ostřice převislá, kyčelnice devítilistá anebo růže alpská. Nachází se tu také bohatá škála dřevokazných hub a mechorostů.

Z obojživelníků je třeba zmínit mloka skvrnitého a skokana hnědého, z ptáků pak jeřábka lesního, krahujce obecného, datla černého, holuba hřivnáče, puštíka obecného, žlunu šedou, strakapouda bělohřbetého... a prý si zdejší území oblíbil i rys ostrovid.

 

Nutno dodat, že já tudy procházel asi hodinu až dvě po poledni, kdy lesní zvířátka (na rozdíl od hloupých uspěchaných dvounožců) drží svou pravidelnou siestu, takže jsem žádnou přerostlou kočičku ani koutkem oka nezahlédl. Ba i ti ptáčci zpěváčci rovněž odpočívali a šetřili si zobáčky až na odpoledne, kdy pomine to hrozné dusno.

 

Bohužel jsem nenašel ani jednu z celkově pěti pseudokrasových slují (ta největší „Pokladnice“ je prý dlouhá 13 m), ba ani 100 m dlouhou a 50 m širokou plošnou depresi, nacházející se kdesi pod hlavními bloky. Kdysi bývala jezerem, ale to v průběhu času zaniklo zasypáním zeminou.

 

Sestup obtížným terénem nedovolil dodržet přímý směr středem PP a já obcházením těch nejméně prostupných míst nakonec nechtěně dokličkoval do jejího jihovýchodního cípu. A tam si konečně vydechl. Když se kolena z té „hrůzy“ konečně doklepala, mozek tiše přiznal, že ten sestup nebyl asi zrovna nejlepší nápad. Prý se měl průzkum PP provést směrem opačným – tedy zdola nahoru, ale co už včil, že?

 

Za kruté chvilky jsem byl po sestupu ke spodní lesní silničce odměněn nalezením studánky. Nacházela se vedle cesty v mělké roklince a ve svahu k ní byl zbudován pohodlný přístup. Potůček byl překlenut lávkou z kmínků a z téhož materiálu i ve svahu prostá lavička na odpočinek. Vlastní studánka se nacházela pod pěkným dřevěným přístřeškem a poskytla velmi vítané osvěžení v podobě chladivé a lahodné tekutiny, k jejímuž nabrání posloužila umístěná sklenice.

 

Při oddechu jsem si všimnul, že je od studánky vidět rozcestí. Jak jsem pak zjistil, spodní cesta vedla přes větší potok na odlesněnou plochu s lesáckým stavením a odtud pokračovala údolím Kobylská do asi 4 km vzdálené Karolinky.

 

Mé další kroky ale vedly od rozcestí po té silničce vpravo a čekalo mne v dusnu úmorné stoupání až do závěru dolinky na předěl, kde jsem konečně narazil na modrou tur.značku, směřující od hory Tanečnice nejprve dolinou Malá a Hrubá Brodská do Nového Hrozenkova.

 

Jakýsi klín mezi oběma dolinami tvoří táhlý kopec Papradný (751 m), na jehož temeni se má podle map.cz nalézat větší skála. Poněvadž vysoko do podvrcholového srázu vedla zpevněná lesní cesta, která odbočovala z té mojí silničky s modrou tur.značkou, neodolal jsem a vyrazil skalisko prozkoumat. No to jsem si dal! Ikonka skály byla umístěna do svahu nad cestou kousek pod vlastním vrcholem, jenže když se mé nožky doplahočily k místu, kde se měla nacházet, čekal má očička pohled na tak odstrašující, těžko přístupný a mlazinou zarostlý svah, že jsem průzkum velice rychle (a hlavně rád) oželel.

 

Slabou náplastí za nenalezenou skálu se stal další úsek cesty vedoucí nad horním svahem nové paseky, odkud se naskytl pěkný pohled do hlubin doliny Hrubá Brodská, na protější zalesněné svahy Vsetínských vrchů a na menší, zato ale velmi zajímavou výseč hlavního hřebene Javorníků.

 

Pak už cesta proťala jižní hřeben Papradného, prudce klesající až ke styku obou dolin, a sama pokračovala mnoha serpentinami po úbočích, aby nakonec seběhla do údolí Hrubá Brodská. Jenže jít po ní znamenalo navýšit si dnešní výšlap o pěkných pár kilometrů, což se mi nechtělo.

 

A tož jsem zvolil kratší, ale mnohem krkolomnější variantu Nr.2:

 

Z cesty hřebenem sbíhala jakási pěšina, nejprve jakž takž rozumným spádem, ale pak si ten hřeben o sobě najednou usmyslel, že je tatranským štítem! Našel jsem silnou haluz, abych alespoň nějak ulevil hlasitě protestujícím kolenům, ale i tak byl ten půl kilometru dlouhý sestup něčím tak příšerným, že se mi pak doma o něm několik nocí zdálo!

 

Notně roztřesené nohy nakonec dna doliny s asfaltovou silnicí a už lidským osídlením dosáhly, jenomže mi to až do dosažení centra Nového Hrozenkova dávaly telepaticky pěkně sežrat!

 

Po krátkém odpočinku pod železničním viaduktem se zapálenou cigaretou, abych zacpal hubu aspoň plícím, pomalu zamířeno k zastávce busu v centru obce.

 

Cestou jsem minul zajímavý kamenný pomník Obětem 1.světové války, doplněný nahoře i jmény čtyř padlých legionářů a za ním už se přede mnou objevil mohutný chrám sv.Jana Křtitele.

 

Byl zbudován roku 1789 v sousedství jeho předchůdce – starého dřevěného kostelíka, jenž byl po vystavění chrámu nového zbořen. Hlavní oltář sem byl přenesen z jednoho zrušeného olomouckého klášterního kostela, boční oltáře zakoupeny v Novém Jičíně. Roku 1917 chrám ozdobil zbrusu nový dřevěný oltář, kdežto ty dva boční byly v roce 1971 při rekonstrukci interiérů zrušeny.

 

Milým překvapením bylo, že šlo do interiéru kostela z předsíně přes sklo nakouknout, ale na dlouhé okukování nebyl čas, neboť mi za několik minut měl jet z blízké zastávky bus na Vsetín...