Ze Spiše na Pováží, 1. část (ze Spiše přes Tatry na Liptov) - cykloretro 2008
Nedávno jsem probíral archiv a přitom objevil materiály z naší, dnes již předposlední, cyklonávštěvy Slovenska. Tímto cestopisem bych se tedy rád vrátil do posledního roku, kdy se na Slovensku platilo korunou a kdy cyklista nemusel mít na hlavě žádný kryt, dříve používaný jen ve vojenských zákopech. Byla to doba, kdy jsem ještě neměl žádný digitál (a tahal s sebou 15 – 20 kinofilmů), a tak přiložená fotodokumentace pochází z mobilu, který jsem, bohužel, asi 2-3 měsíce poté totálně rozbil. A protože nefotil vůbec špatně (lépe se mi už pak žádným nefotilo, i když měly čtyřnásobný počet megapixelů) a protože - krom těch asi osmi hodin přeživších v lijáku na autobusové zastávce u Liptovského Mikuláše - tento čundr považuji dodnes za jeden z nejzajímavějších, které jsme kdy jeli, tak jsem dodatečně dotvořil tento retropříběh. A ten začíná 6. srpna 2008.
6.–7.8.2008
V pozdních večerních hodinách tedy s Bobem usedáme na kola a vyrážíme do Zábřehu na noční rychlík, jedoucí směrem východním. Místa k sezení seženeme bez problémů a vlak se začíná plnit až později, protože v blízkosti Liptovského Mikuláše má být nějaký rockový festival. A po šesté hodině ranní jsme dojeli na "konečnou" … vítá nás Spišská (borovička ještě ne) Nová Ves. V okresním městě se moc nezdržíme, ale zdejší kostel Nanebevzetí Panny Marie z 13. století za vidění stál. Chlubí se údajně nejvyšší kostelní věží Slovenska (87 m) a i ta gotika tam pořád ještě je. Jedná se o pseudobazilikální halové trojlodí z II. poloviny 14. století (po barokní úpravě roku 1771), s prvky všech stylů od gotiky po klasicismus. Nejcennější je však -zřejmě původní - figurální portál od stavitelů levočských chrámů. Město nabízí i další památky a zajímavosti, včetně muzea, secesního divadla nebo ZOO, ale je čas vyrazit, protože dnešní program máme celkem dost nabitý …
Přes Spišské Vlachy, s cennou gotickou radnicí, míříme k osadě Žehra. Zde se nachází kostel Svatého Ducha z roku 1275, který je – díky bohaté původní freskové výzdobě svého interiéru - památkou UNESCO. Za 50,- Sk je přístupný, ale nemáme šanci si ho prohlédnout. Obklopují nás totiž větší a větší skupinky potomků zdejšího obyvatelstva. Jsou chudí, protože všechny peníze utratili za gigantické mramorové náhrobky svých předků, a proto potřebují peníze nové. A tak raději jedeme rychle dál. Malá zastávka u malého zámečku v Hodkovicích (dnes domov důchodců) s českým vrátným a už máme na dohled hlavní cíl prvního dne.
Čeká nás Spišský hrad, monumentální impozantní stavba na travertinové skále v nadmořské výšce 634 m, svého času největší hradní komplex na území celého Československa. Hrad má rozlohu 41,5 tisíce m2, což je téměř tolik, jako městský (církevní) stát Vatikán (44 tisíc). Románsko-gotická stavba – v podobě všech pozdějších úprav, samozřejmě - byla obývána v období od 11. do 17. století a od roku 1780 je zříceninou. Do poloviny 15. století se jednalo o hrad královský. Je rozdělen na tři části (horní hrad, střední nádvoří a dolní nádvoří) a vstoupit do něj lze dvěmi vstupními branami. K vidění je zde i kaple Zápolských, mučírna a muzeum (zbraně, brnění apod.). Celý areál je řádně ošetřován, vždyť je to také památka UNESCO (tady je to takový trojtakt: kostel v Žehře, Spišský hrad a Spišská kapitula). Většinu návštěvníků – alespoň podle našeho odhadu – tvoří Češi, které poměrově doplňují hlavně Poláci, Maďaři a domorodci. Po zaplacení tedy vstoupíme také …
Při této příležitosti musím vzpomenout na naši návštěvu Slovenska v roce 2000. Země působila tak nějak zaostale a netržně a celý týden jsme jeli na limonádu a borovičku, protože pivo měli všude tak teplé, že se prostě nedalo pozřít. Teď nám zde nabízí vychlazený Gambrinus (ten je fakt všudypřítomný), Plzeň a Šariš. Byli jsme na vojně, takže víme, že Šariš určitě ne. Obsluha hradní restaurace je v našem věku a nabízí možnost, že si máme dát Šariš a pokud nám nebude chutnat, vylije ho a dá nám zadarmo Plzeň. Přijímáme a děláme dobře. Chutnal nám hodně a byl důvod dát si repete.
Před námi teď je prohlídka jednoho z největších hradních areálů v Evropě. Časově náročné (pár kilometrů tady člověk nachodí, zejména při snaze obejít fortifikaci dolního nádvoří), ale určitě to stojí za to. Zase jsme smazali jeden starý rest a pokračujeme dál. Sjíždíme do Podhradí ke Spišské Kapitule, zvané Slovenský Vatikán. Jedná se o baziliku, románsko-gotický klenot, jehož trojlodní interiér by jistě také stál za prohlídku (však jsme pootevřenými dvířky i něco zahlédli). Ale čas tlačí, takže ke kamennému mostu u Spišského Hrhova (je tam i kostel sv. Šimona a Judy) a za nedlouho už vjíždíme do Levoče.
Levoča je nádherné historické město, které se pyšní další památkou UNESCO. Jedná se o největší světový vyřezávaný oltář v kostele sv. Jakuba, který je údajně druhým největším kostelem Slovenska. Oltář je dílem Mistra Pavla a něco od něj se najde i ve, již zmíněné, Spišské Kapitule. V kostele (vstupné bylo tehdy 60,- Sk) je přísný zákaz fotografování (užil jsem si alespoň u exteriérů – portály, předsíně), a tak jsme nakoupili něco materiálů. Většina z nich však, bohužel, později značně utrpí při deštích v Tatrách a hlavně na Liptově.
V městě se nachází mnoho dalších zajímavých a hodnotných památek, za pozornost stojí určitě renesanční radnice, některé sakrální stavby v čele s gotickým gymnaziálním kostelem, domy na Náměstí Mistra Pavla nebo městské hradby. A také klietka hanby na náměstí (je to vlastně jistá forma pranýře), do níž bych některé lidi zavíral dnes a denně.
Poté již historickou Levoču opouštíme. Čeká nás ještě dojezd do Spišského Štvrtoku, občerstvení a poté i nocleh u zdejšího kostela sv. Ladislava. Kostel je románsko-gotický s tradičními úpravami, a díky své – 66 m vysoké – věži, je dominantou širokého okolí. Jeho nejcennější částí je kaple Zápolských, jejíž výstavba je spojována dokonce se svatoštěpánskou hutí ve Vídni.
8.-9.8.2008
Noc proběhla v klidu a pohodě. Počkat na otevření kostela nemáme čas, takže jenom nafotit exteriéry gotického chrámu se zdobnou kaplí Zápolských, která je považována za jeden z klenotů slovenské gotiky, a pryč. Koneckonců na obzoru už se nám – lehce v oparu - rýsuje očekávané panorama Vysokých Tater, lemované Lomnickým a Gerlachovským (ne Gerlichovským, Pepo !) štítem. Mě osobně tato oblast zajímá i proto, že z ní pochází můj švagr, který se postupně vypracoval až do postavy legendárního strejdy Slávka.
Ale nejdříve nás čeká město Poprad. I v tomto městě se nachází památky, pamatující středověk (kostel sv. Egídia je gotickým dvojlodním s renesanční zvonicí), ale nás tady čeká hlavně přestup na TEŽ a cesta přes oba Smokovce na zastávku Popradské pleso. Téměř celou cestu elektríčkou je ještě modrokrásně, ale je vidět, že to dlouho nevydrží. Bob proto rychle vyráží kupředu a já ho následuji. Čeká nás ještě několik kilometrů do pořádného konce, vždyť samotné pleso je vzdáleno ještě minimálně 5,5 km a nachází se ve výšce asi 1.550 m.n.m. A tak vysoko jsem na kole nikdy nebyl. Cestou kolem potoku Krupá a ledovcové Mengusovské doliny stihnu pár debat s davy polských občanů a po dojezdu na Popradské (dříve Rybí) pleso a vystání fronty u chaty (původně z roku 1897) i tradiční pivečko a borovičku. Mraky už mezitím přepadávají přes štíty hor a je jasné, že na krásné počasí a sluncem zalité fotky můžeme zapomenout. Tak si dáme alespoň krátký výšlap kolem Popradského plesa, navštívíme Symbolický cintorín obětí Vysokých Tater, vysvěcený v roce 1940 a znovu do sedel.
Dojedeme na Štrbské pleso. Nejznámější morénové ledovcové jezero těchto velehor i skokanský můstek v Areále snov zahlédneme už jen krátkodobě. Pak se vše propadá do husté mokré mlhy. V mírném dešti opouštíme Tatry a kolem Nového Štrbského plesa a „ruin“ lesů, zničených nedávnými polomy, nás čeká dlouhý sjezd do oblasti Liptova. Tedy nejprve Hrádku. Předtím se ještě na chvíli zastavíme u celkem zajímavého Muzea liptovském dediny, což je v podstatě klasický skanzen, zde ovšem vyšperkován i gotickými sakrálními stavbami. Počasí jde pomalu do modra a tak si zříceninu gotického hradu Liptovský Hrádek (též Újvár – jsme přece v Uhrách) i se zájmem prohlédneme. Dvojvěžová stavba pochází z I. poloviny 14. století. U hradu je dnes jakýsi hotel, ale nikdo nás nenapadl (ani psa na nás nevypustil), a tak jsem nahlédl i do gotického sklepení a schodištní věže. Večer posedíme v občerstvovně a následně se ubytujeme na poli za městem, těšíce se na další den. Bohužel předčasně, protože začíná intenzivně pršet.
Část následujícího dne trávíme ležingem ve stanu, část – a bohužel nadstandardně dlouhou, neb několikahodinovou – v autobusové zastávce mezi Liptovským Hrádkom a Mikulášom. Do Liptovského Mikuláše nakonec, notně navlhlí, odpoledne dorazíme a prohlédneme si alespoň místní, téměř stejnojmenný, kostel (trojlodí se zachovanými prvky gotiky) a židovskou synagogu (pozdně klasicistní budova se secesním interiérem). Touto dobou jsem již také zahájil intenzivní sms-kovou komunikaci s naším vaterlandem, a to za účelem zjištění směrů pohybu různých front a celkového vývoje počasí. V době, kdy se promočení pohybujeme kolem nedozírné vodní plochy Liptovské Mary , dostávám zprávu, že nejhorší máme snad za sebou a od zítřka má být už relativně velmi slušně. A kupodivu se tentokrát meteorologové nemýlili a skutečně bylo …
Naší poslední zastávkou dne se tak stávají Liptovské Matiašovce, kde u opevněného kostela sv. Ladislava rozbíjíme hlavní vůdcův stan. Zdejší „opevněný“ kostel založil biskup Ladislav Matiašovský, a přesto, že působí takřka středověkým dojmem, stalo se tak až v roce 1697.
Následující ráno i dny přístí už budou, ovšem, obsahen druhého, a současně závěrečného, pokračování ...