Ze Stupavy ke Kozlovi, na hrad Cimburk a do Koryčan

 

Začátkem listopadu se udělalo tak parádní počasí, že jsme se s manželkou po dlouhé době rozhodli navštívit zříceniny Cimburka. Ony jsou u nás hrady toho jména dokonce dva, ale my si vybrali ten bližší - u Koryčan. Jeho zakladatel se nechal inspirovat podobou Bezdězu. Vystavěn byl ale v mnohem menším měřítku, neboť tolik peněz jako český vladař šlechtic Bernard neměl.

 

Startovním místem výšlapu se nám stala náves Stupavy, na níž nás po výstupu z dálkaře na Starých Hutích za chvilku dopravil další autobus. Však také čekat v té šílené zimě, větrných poryvech a ranní polotmě další čtvrthodinku, neměl by řidič do vozu co nakládat, neboť by z nás dvou byli zmrzlíci... a to, prosím, i bez použití kouzelné hůlky děda Mrazíka!

 

Stupava je zajímavá dlouhá obec, rozložená okolo stejnojmenné říčky v hluboce zaříznutém žlebu a byla založena až někdy okolo roku 1690. Pěstování zemědělských plodin se tu příliš nedařilo (jen chovu dobytka), a tak se obyvatelstvo živilo zejména těžbou dřeva v okolních hlubokých chřibských lesích, pálením dřevěného uhlí anebo výrobou skla v koryčanských hutích.

Za „první republiky“ se rozmohla výroba perleťového zboží. Bída obyvatel byla i přesto taková, že po skončení druhé světové války odešlo mnoho místních osídlovat pohraničí vylidněné po odsunu sudetských Němců.

Dnes je tady k trvalému pobytu přihlášeno asi 150 občanů, ale díky množství chat a chalup v okolí stoupne o víkendech počet obyvatel Stupavy na půl tisíce. Navíc je tu zájemcům k dispozici i lyžařský vlek.

 

My se napřed stavili v již otevřeném obchůdku na sváču (dalšími zákazníky bylo několik domorodců, ale ti měli hlad jen na pivo) a z návsi po silnici rychle zamířili ke konci dědiny. Pronikavý jitřní chlad totiž nedovolil žádné lelkování a popoháněl k rychlé chůzi. Za silniční značkou s přeškrtnutým názvem obce a po vybrání zákruty jsme se ocitli na okraji překrásné a předlouhé aleje.

Kaštany, lemující v pravidelných rozestupech oba okraje vozovky, nabídly téměř snovou kulisu a průhled až na její téměř kilometr vzdálený konec. Díky slunci, statečně se peroucím s hustou mlhou, jsme se záhy dočkali i fantastického, žlutooranžového ranního nasvícení. Pozlatilo dokonce i barokní kříž stojící nad cestou, signovaný letopočtem 1812.

 

Pak přišla zákruta přes říčku a odbočka zelené, vedoucí už do chřibských kopců. Protože se mi Janu nepodařilo dostatečně obalamutit, abychom navštívili blízké Stupavské skály (nachází se na nich i nečekaná rarita: vrcholek jedné skály má podobu lidské lebky a ta má místo nosu další miniaturní leb), museli jsme ke zřícenině nejsličnějšího moravského hradu zamířit po turistické značce.

Stoupáníčko bylo místy i dost výživné. Jaké ale bylo naše překvapení, když nás v polovině kopce z protisměru minul dlouhý zástup turisticky oděných poutníků! Odkud tak brzy ráno kráčejí – vždyť na hradě přeci spát nemohli?!

Než jsme odpověď na tuhle otázku stačili důkladněji rozebrat, ocitli jsme se na samém závěru stoupání a trasu nám zkřížila lesní silnička, vinoucí se směrem k Cimburku už mnohem pohodlněji a téměř po vrstevnici.

Nad cestou se ale týčilo zastřešené odpočívadlo, vybízející nás, abychom si tu odpočali a přitom zhltli svačinu.

 

Tomuhle místu se říká u Štainbacha a nachází se zde i upravený pramen.

 

Málokdo z odpočívajících tuší, že se zde dva roky před koncem druhé světové války odehrála tragédie.

 

Tentokrát ale Němci na vině nebyli:

 

V lesní chatce, sloužící lesním dělníkům jako úkryt za špatného počasí, seděl jednoho večera místní pytlák. Stalo se, že po cestě v tu dobu procházel i lesmistr ing.Jaroslav Steinbach. Pytlák – v domnění, že se jedná o hajného, který jej před týdnem načapal při lesním pychu – na něj zákeřně skočil . Lesmistr se dal na útěk, ale po několika ranách do hlavy padl k zemi a ztratil vědomí. Pytlák při důkladné obhlídce ležícího zjistil svůj omyl a chtěje svůj čin zamaskovat, vytáhl nůž a proťal oběti žíly na zápěstí a na krku.

Mrtvolu ráno našli lesní dělníci. I když byla válka, po vrahovi se rozjelo intenzivní pátrání. Do Koryčan přijeli němečtí psovodi s vlčáky, ale ani po týdnu se v lesním terénu nenašly žádné stopy. Na vyřešení případu pokračovala místní policie, ale bezúspěšně.

 

Až po několika letech se na smrtelném loži k vraždě přiznal pytlák z jedné blízké vsi...

 

Opustili jsme místo tragédie a po asfaltce zamířili k prvnímu cíli, bizarní pískovcové skalní věži, která se - nevím proč - jmenuje Kozel. Od studánky U Mísy to k ní nebylo daleko. Po chvilce obdivování nádherného přírodního výtvoru jsem Janu nechal v náručí zkaměnělého přežvýkavce a vyběhl chodníčkem do skalní dědinky nad ním, odkud je na zříceninu Cimburka hezký výhled.

 

Býval, byl... jenže od mé poslední návštěvy okolní stromy trošku poporostly!

 

Ženu jsem při návratu ke Kozlovi na místě nenašel, asi se jí znelíbilo už na miláčka dál čekat a odkráčela k mísovém prameni. Odtud jsme to měli k hradu napřed kilometr dolů z kopce. Nejspíš tu nedávno řádila vichřice, neboť v kmeni stromu padlého přes cestu byl lesáky prořezán jen provizorní průchod. Z dalšího rozcestí pak pozoruhodným bukovým lesem (teď v listopadě už bohužel na zem popadaným zlatým listem) až k samotné zřícenině.

 

Následovala koupě vstupenek a prohlídka hradu, o kterém se podrobněji rozepisovat nebudu, neboť jsem se o něm na stránkách Turistiky už víckrát podrobněji zmínil. (Ono se sice říká, že opakování je Matkou moudrosti... ale myslím, že v tomto případě spíš blbosti... a dementem se ještě necítím, na to mám ještě pár ročků čas.)

 

V každém případě to byl v nezvykle teplém a hezkém jedenáctém měsíci zážitek moc pěkný, umocněný později teplým kafíčkem z bufetu.

 

Na hrad se v tu chvíli nahrnul dav „trochu hlučnějších“ návštěvníků, takže jsme byli rádi, že už máme prohlídku za sebou, dopili černý mok a vypadli.

 

Směr rozcestí U křížku, od něj pak už sestup serpentinami silnice až dolů do Koryčan. Cestou jsem manželku nadšeně upozornil na divoký hřeben Skaliček, který zdola působil obzvláště impozantním dojmem. Na rozdíl od Jany jsem ho ale před lety skoro celý prolezl, našel na něm množství zajímavých skalních útvarů a jejich podobu mám dodnes uloženu ve své stařecké paměti.

 

Začátek městečka zaujal množstvím aut, parkujících na chodníku (mysleli jsme, že ty jsou určeny hlavně pro lidi!), takže jsme skoro až do centra museli jít po okraji vozovky.

 

Střed Koryčan nás přivítal pěkným náměstíčkem s kostelem sv.Vavřince, Památníkem padlým a kašnou. My si to vše ale nemohli pořádně vychutnat, neboť v našich žaludcích právě nastala Velká Hladová Revoluce (VHR)... i nezbylo, než se rychle poohlédnout po nějakém pohostinném zařízení. Vzpoura nakonec potlačena velkými řízky v restauraci Domov (stávkovala jim kamna, takže na menu nic jiného ani nebylo) a se spokojeně vrčícími žaludky návrat na rynek ke stanovišti busu. Před jeho příjezdem jsem tu půlhodinku ještě využil k procourání zástavby pod barokní kaplí sv.Floriána a měl jsem co dělat, aby mi bus do Kroměříže neupláchnul.

 

(Manželka by zdrhnout ani nemohla, protože prachy jsem měl u sebe jenom já...)

 

Naštěstí to neujelo a my si cestou do KM mohli vyslechnout i veselé vyprávění z cest od turistické rodinky, přistoupivší ve Střílkách. Nejvíce nás zaujaly přebrepty jedné madam: Rešovské vodopády např.označovala Rejarkami …a nejvíc nás uzemnil její výrok, že je jí naprosto jedno, kam cestuje, protože se jí nejvíc líbí, když se jede dlouho vlakem!