Ze světa bizarních a děravých chřibských skal - 2.část

Fotografie (72) • Foto: Franta

Jedním z nejhezčích útvarů „neživé“ přírody“ v moravských Chřibech je skála Kazatelna, kolem které klesá z hlavního hřebene k hradu Cimburku červená turistická trasa. Nad strmým svahem se vypíná nádherná 7 m vysoká skalní věž, do jejíž horní části byly zřejmě už ve středověku vytesány schody. Snad takto upravená přírodní kazatelna sloužila už ve 14.století mnichům augustinského řádu z kláštera sv.Klimenta, kdo ví?

Nedlouho po „druhém osvobození" naší vlasti sovětskými vojáky někdo statečný na vrchol skaliska umístil dvojramenný kříž. Stalo se tak roku 1972 - tedy v době, kdy církev rozhodně neměla na růžích ustláno a dost možná se jednalo o protest proti tehdy notně přituhujícímu totalitnímu režimu.

V současné době je mladý lesní porost pod Kazatelnou i okolo ní vykácen, a tak se jedna z z největších chřibských pozoruhodností opět stala tím, čím bývala v dávné minulosti - krásnou a dominantní ukázkou zdejší neživé přírody. Temeno skaliska pak nabízí přímo úžasný výhled na zříceninu hradu Cimburka a na modře se lesknoucí vodní hladinu Koryčanské přehradní nádrže.

Červená značka od Kazatelny sestupuje lesem ke studánce U mísy a k rozcestí, jež nás nasměruje k dalšímu blízkému pískovcovému skvostu – bizarní skalní věži jménem Kozel.

Tento útvar je z profilu překvapivě úzký, celková výška přesahuje 20 m a délka věže je jen o maličko menší. V průběhu věků byl Kozel díky selektivnímu zvětrávání pískovců vymodelován do monumentálního sochařského díla a na jeho stěnách můžeme obdivovat četné dutiny, výklenky, římsy a voštiny. V horní jižní části skaliska dokonce i vysoké skalní okno, které vzniklo rozšířením svislé pukliny.

Nádherná skalní věž není tím jediným, co zde uvidíme:

Pozoruhodné seskupení nevysokých skalních bloků, stěn, balvanů a doprovodných skalek, které by se dalo označit jako Stádečko u Kozla, můžeme spatřit jen o pár stovek metrů dál v prudkém lesním svahu.Skály jsou skryty pod korunami zdejších listnáčů, ale jejich spodní část lze zahlédnout od červeně značené turistické trasy vedoucí od Kozla k rozcestí U Křížku.

Skaliska sestupují od kóty 517 m dolů prudkým svahem, v němž vysoko nad lesní cestou nad sebou tvoří několik skalních hradbiček. Jejich stěny nepostrádají bohatou geomorfologickou výzdobu, známou z věhlasnějších pískovcových skalních oblastí.

Zajímavé jsou hlavně zdejší oválné a kulaté dutiny - někde se překrývající, jinde v řadách nad sebou - kterými jsou stěny proděravěny tak jako chutné ovoce mlsnými červy. Nejen hradbičky, ale také skalky v bezprostředním okolím romantikům navodí atmosféru tajemné hradní zříceniny. Mimochodem, ta opravdická - hrad Cimburk u Koryčan - přitom stojí jen necelé 2 km opodál. Před lety byl z vrcholků skal na jeho malebné ruiny neméně malebný výhled, bohužel toto už patří minulosti, neboť přírodní vyhlídka mezitím zarostla.

Nad poslední hradbou se nachází na už mírnějším svahu travnatý palouček. Je obklopen nižšími bizarními bloky a balvany a moc hezky se tu sedí, odpočívá a medituje.

Pěšinka vedoucí z palouku k vrcholu bezejmenného kopce (517 m) se prodírá enklávou poněkud hustějšího hvozdu, ale pokud jej obejdete, narazíte nahoře na kopčisku na podsaditou skalní věžičku (tor), provrtanou otvory skoro jako sýr ementál. Osamělá skalka vypadá, jako by tu stála za trest a byla na věky věků vyloučena ze společenství blízkého „kamenného hradu", ale dost možná, že je to do kamene zakletá Lesní princezna...

Jestlipak tušíte, že má krásná skalní věž Kozel v chřibských bučinách svého dvojníka?

Vypíná se ze svahu vrchu Komárec poblíž hradu Střílky a je ze značené hřebenové trasy pohodlně dostupný po lesní cestě. Malý Kozel není sice nijak vysoký (do 6 metrů), zato zaujme svým tvarem a členitostí. Povrch stěn je rozbrázděn vertikálními i vodorovnými puklinami a skalními lištami. Skalní věžička má z východní a západní strany naprosto jinou podobu – z první připomíná fantaskní obří hlavu, z té druhé tak trochu i toho kozla... a od severu a jihu vidíme jen velice úzký skalní pilíř.

Za dalším útvarem si virtuálně odskočíme k Motorestu Samota. Pokud se od něj vydáme po hřebenové trase směrem k Vlčáku, zanedlouho mineme pitoreskní Srdíčkovou skalku. Ze silničky dobře viditelný skalní výchoz se nachází jen několik desítek metrů směrem na sever. Od něj a od sousední menší skalky (spíše balvanu) se mezi řídkými stromy lesa nad pasekami otvírá pěkný výhled na část chřibského pohoříčka a na vzdálené Litenčické vrchy. Hlavní skalka nenese název podle svého tvaru, ale podle do jejího povrchu vyrytých lidských srdcí, která zde v duchu hesla Jména hloupých na všech sloupích zanechali neznámí (pravděpodobně zamilovaní) vandalové...

Následuje opět virtuální Hups... a po dopadu se ocitneme v závěru doliny potoka Salašky, jíž na hlavní chřibský hřeben stoupá žlutá tur.trasa.

Osamělá Ovčácká skála se nachází poblíž turistického rozcestí a přístřešku Pod Vlčákem. Samotné skalisko se skrývá nad hranou strmého, částečně odlesněného lesního svahu jen asi 200 m odsud, ale je nutno jej trochu pohledat.

Pro Ovčáckou skálu se mezi místním lidem vžil daleko zajímavější název U ožralého Matěja. Na Velehradě totiž kdysi dávno sloužil a ovečky pásl jistý Matěj Struka. Ovčák mezi lidem proslul neuhasitelnou žízní a bezmeznou láskou k alkoholu. Když pak propil nejen svěřené stádo ovcí, ale i obecní pastoušku, hnulo se ve vystřízlivělém Matějovi svědomí a prchl do okolních lesů. Mnoho let se pak prý před trestem schovával právě pod skaliskem, které po něm dostalo jméno.

Ovčácká skála připomíná při pohledu zdáli ohromný balvan. Je to ale balvan poněkud „přerostlý", neboť jeho údolní stěna dosahuje nejméně šestimetrové výše. Skálu protíná na severovýchodní straně mohutná rozsedlina, která ji rozděluje na dva bizarní bloky připomínající velbloudí hrby. Řídký a částečně vykácený les u skaliska umožní nečekaný pohled na blízkou rozhlednu na Brdu, připomínající hradní věž.

Nedaleko Ovčácké skály se níž v dolině ve strmém svahu na druhé straně potoka nachází rozsáhlý (asi půl kilometru dlouhý) pás podivuhodných skalních výchozů. Prudký sráz je po celé délce rozčísnut několika suchými žlíbky (jen jedním z nich stéká dolů k Salašce malá bystřinka) a narazíme tu i na jeden působivý přírodní amfiteátr. Jeho nejvyšší část tvoří skalní lavice mrazového srubu, jež dosahuje výše maximálně osmi metrů, ale jehož celková délka (více jak 150 m) je impozantní. Výchozy procházejí pod samou hranou hřebene, nad nímž vede lesní cesta. Jejich nejdivočejší částí je mohutná skalní lavice, které dělají společnost popadané či vyvrácené stromy. Lavice je stále vlhká, což zřejmě inspirovalo místní obyvatele k jejímu originálnímu pojmenování.

Ostatně, proč ne? Když mohou mít v Bruselu čurajícího chlapečka, proč by nemohla být v Chřibech tahle Poscaná skala?

Skalní lavice je jakýmsi středobodem zdejšího rozsáhlého skalního seskupení a její profil se směrem k východu mění z kompaktní skalní plotny na vrstvy pískovců a slepenců vyskládaných na sebe a končí klasickým „žabím nosem", jaký už známe např. ze skal Holíkovy rezervace u Držkové v Hostýnských vrších.

Směrem k západu na svazích vidíme drobnější skalní výchozy, které mají ve spodní části vyvinuty esteticky působící skalní lavice. Moc hezky modelovaná skalka zdobí také protější strmý svah na samém horizontu.

Na hřebíncích a svazích spadajících od Poscané skaly dolů k Salašce (a také východním směrem od ní) jsou rozhozeny další skalní výchozy ve formě mrazových srubů, skalek a velkých balvanů. Najdeme tu také menší skalní věžky (tory) a ve skalách vykotlané dutiny drobných jeskyněk. Všechny útvary se od „ústřední hlavní skály" liší nejen bohatou geomorfologickou výzdobou, ale také pozoruhodnými a naprosto nečekanými bizarními tvary. Povrchy skalních stěn zdobí četné dutiny a na některých můžeme obdivovat mřížoví voštin. To nejpitoresknější skalisko je chráněno proti nepřízni počasí speciálním kamenným kloboukem a jeho úpatí zdobí „kuří nohy.“

Další virtuální skok nás přenese na východ od oblíbeného lesního penzionu Na Bunči s výletní restaurací.

Od letoviska nás turiské značky zavedou pod známé Komínské skály, jejichž největší atrakcí je bizarní skalisko spočívající na temeni 50 m vysokého skalnatého hřebene.

V minulosti bylo ze dvou stran zpřístupněno do skály vytesanými schody a zábradlím. Tehdy jeho témě sloužilo coby skvělá vyhlídka nejen na Uherskohradišťsko, ale i na druhou stranu vrchů, směrem k historickému městu Kroměříž. Dnes bychom na vrcholu bizarního skaliska označovaného také jako „střed Moravy" nějaké zábradlí hledali marně. Zůstaly tu jen do pískovce vytesané schody a mezi kmeny vzrostlých listnatých stromů probleskne sem tam nějaký ten sporadický výhled na výše uvedená místa.

Tyhle skalní útvary nejsou v těchto místech jediné. Naproti chodníku na Horní Komínské skály vybíhá ze silničky pěšinka do tmavého lesa, kde jsou už od cesty vidět nízké skalky.

V délce asi 200 m tu nad údolí Jankovického potoka vybíhá přerušovaný skalnatý pás, tvořený čtyřmi výraznějšími skalnatými hřbítky. Zatímco první nízký skalní výchoz by nadchl leda trpaslíka, druhý hřebínek už je zdoben zajímavými skalními útvary, jimž dodávají na malebnosti i ty na skále bohatě rozkošatělé kořeny buku lesního. Pěšinka nás svede do sedla a odtud prudce vystoupá k třetímu a největšímu skalnatému hřebeni. Jako královská koruna je obtočen prstencem zubatých skalních výchozů a stěn nízkých mrazových srubů.

Nejbizarnější skalní útvar Dolních Komínských skal se schovává pod korunami chřibských buků ještě asi o 70 m dál. Místo skalních suků se tady z hřebene vypíná pitoreskní skalní věž, rozčíslá puklinami na tři bloky, tvořící společně podobu vějíře či jakési „svaté trojice." Opravdovou kuriozitou je podoba skály z druhé strany, neboť rub i líc skalního útvaru se téměř shodují!

V Itálii vedou všechny cesty do Říma. V moravských Chřibech na Bunč.Ve východní části pohoří je pak důležitou křižovatka cest pod pověstmi opředeným skaliskem Budačina.

Prý byla tato lokalita působištěm zbojnické tlupy Ondráše, Petráše a Juráše, právě tady přepadali kupce a byli pak hrabětem Janem Rottálem pochytáni a odsouzeni k smrti. Jeho milostivá choť hraběnka Alena (Alina) z Bruntálu se ale za život zbůjníků tuze přimlouvala a oni byli omilostněni s podmínkou, že už se budou až do smrti živit jen poctivě a stanou se poddanými nově založené osady. Dědina dostala na paměť hraběnky jméno Alinkovice, později lidmi zkomolené na Halenkovice.

Naprosto „věrohodný" a půvabný (v poněkud jiné verzi dokonce i zfilmovaný) příběh je bohužel jen lidovou smyšlenkou, neboť zbojníci Ondráš a Juráš ve skutečnosti žili až v následujícím 18.století...

Vraťme se ale ke skalním útvarům. Všechny jsou součástí PP Budačina o celkové rozloze něco málo přes 8 ha a patří k ní i starý opuštěný lom s tábořištěm dole v dolině u silnice.

V některých článcích je Budačina popisována jako skalní bludiště. Což je samozřejmě nesmysl, neboť skály sice sestávají ze čtyř skalních výchozů, ale „větší" skály zde uvidíme jen dvě! Velmi nápaditě se nazývají Malou a Velkou skálou. Nižší je podsaditou a nevysokou skalní věží a od své větší sestry je oddělena strmě stoupající miniaturní soutěskou. Nad tímto přírodním průchodem uvidíme ve stěně hlavního skaliska hned dvě pozoruhodnosti.

Tou první je na skalní stěně umístěná plaketka na paměť velkého propagátora krás Chřibů - Antonína Rozsypala. Život milovníka přírody a nadšence bohužel ukončila předčasná násilná smrt v koncentračním táboře Mathausenu. Jeho jméno ale nebylo zapomenuto: asi o kilometr níž v dolině u potoka nalezneme areál penzionu s chatkami a restaurací, které jsou souhrnně označovány jako Rozsypalova lesní osada.

Druhou atrakcí je přirozeně vyvětraná jeskyňka. Dle pověsti se právě v ní ukrývali výše zmiňovaní zbojníci, ale zevrubný průzkum sluje rázem pošle tuto povídačku do oblasti staroslováckých pověstí a bájí. Ani obávaní lesů páni jistě nebyli tak hloupí, aby si ničili ledviny spaním na tvrdém kameni v díře, která je sice až metr široká, skoro 6 m dlouhá a v níž průměrně vysoký člověk hlavou o strop nedrcá. Na spaní na zádech to tady ale rozhodně není a navíc tu musí být i v létě zima jak v morně!

Nyní ale obraťme pozornost k vlastní Velké skále. Tak jako ty ostatní v Chřibech, je i Budačina bůhví kolikátou odmocninou vystupujících pískovců a slepenců magurského flyšového pásma Západních Karpat. V tomto případě jsou skály tvořeny lukovskými vrstvami soláňského souvrství a Velkou skálu tvoří vztyčené skalní lavice.

Nás turisty bude více zajímat fakt, že je možno hlavní skálu obejít dokola a potěšit se pohledem na její impozantní stěny ze všech světových stran. Severní strana skaliska je zajímavá i pro laiky, neboť na ní uvidí hezkou síť voštin.

Na další zajímavé skalní útvary v zadní části Kudlovické doliny narazíme, pokud budeme pokračovat po novém žlutém značení od skály Miláčky přes Zuzančinu studánku do svahů kopce Březová. Od upraveného pramene stezka zabočí k větší pasece a po jejím okraji mírně stoupá pod strmější svah. Z něho na nás už zdálky přes řídký les pokukují veliké balvany a skalky. Značka v těchto místech opouští paseku a nekompromisně zamíří vzhůru strání rovnou mezi ně. Zblízka vidíme, že je to je „kamení" daleko vyšší, než jsme původně mysleli.

Nacházíme se v mininiatrurní skalní dědince, kterou tvoří krom doprovodných balvanů tři mohutnější skalní útvary o největší výšce šesti metrů. Za první vyšší skalkou se dostaneme na prostranství před hlavním skalním blokem. Pohled na členité rozpukané stěny mrazového srubu je bohužel pohledem notně chaosovitým, neboť skálu překrývají vyvrácené stromy. Proto zákoutí vypadá jako obrázek z horského pralesa.

Nejzajímavější útvar se nachází nahoře na hřebeni, který je v současné době odlesněn. Tady narazíme na bizarní skálu, kterou lze pohodlně obdivovat ze všech světových stran.

Z každé se na její členité a dutinami a voštinkami vyzdobené stěny nabízí jiný a jinak zajímavý pohled. Pískovcový tmel, který tvoří svrchní krustu tohoto skalního útvaru, má velmi světlou barvu. (S takovými bělostnými skalními útvary jsme se v moravských Chřibech už jednou setkali - podobné složení totiž mají „vyhlídkové skály" Zikmundovky poblíž Osvětiman.)

Zdálo by se, že za dávných časů to měli nadpřirozené bytosti v přírodě pěkně rozdělené. Studánky a prameny byly doménou Rusalek a lesních víl a tajemné skály se sice občas stávaly útočištěm skřítků, ale převážně v ních sídlili čerti. Jenže i v tehdejší době existovaly vyjímky, potvrzujícící pravidlo a Skalní útvary pod Březovou jsou jedním z nich.

Podle pověstí totiž podobu přerostlých balvanů získali lidští jedinci, kteří nějakým způsobem uškodili blízké, asi 200 m vzdálené Zuzančině studánce. Královna víl Rusalka je pak za trest zaklela do této kamenné podoby. Podle vzhledu jednotlivých skal se bez vyjímky jednalo o lidi obézní, neboť žádnou štíhlou skalní věžičku zde nenaleznete...

Poslední zajímavé skalní seskupení, které spolu v Chřibech virtuálně navštívíme, se stejně jako Budačina a Skály pod Březovou rovněž nachází v půvabné Kudlovické dolině. Má název Vlčí jámy.

Jejich největší krásy zpřístupňuje (stejně jako skálu Miláčku a útvary pod Březovou) žlutá trasa, kterou vyznačili borci z blízké obce Košíky. Škoda jen, že trasa není okružní – jsou to jen spojnice mezi jinými tur.trasami.

(Začíná ve vesnici Košíky a končí na rozcestí před Budačinou, takže tady nastane hlavolam nejen pro majitele vozů, ale také pro pěší - kde mají začít a ukončit tůru, aby se dostali k dopravním spojům?

S turisty na bicyklech trasa nepočítá vůbec a jízda na kole je po ní přísně zakázána. Není to ale žádná diskriminace a já věřím, že po projítí trasy pěšmo toto omezení pochopí i ten nejzarytější bikař!)

Ale teď už se vydejme na pěší pouť za tajemným neznámem:

Pro nástup trasy přes Vlčí jámy je třeba dostat se po silničce zhruba do středu zalesněné Kudlovické doliny, k malému paloučku s kamenným sloupem sv.Huberta. Tady bych doporučil oddechnout a posilnit se, neboť dál nás opravdu nečeká žádná procházka městským parkem!

Žlutá totiž vede bez pardonu vzhůru do lesnaté stráně a místy je to docela slušný krpál. Asi po 300 metrech se chodník na chvilku napřímí a vede nás po vrstevnici vlevo, pod nejstrmější lesní svah v okolí, který je obsypán množstvím skalních výchozů.

Rozsáhlá skalní oblast je asi tři čtvrti kilometru dlouhá a kdyby byl mezi bloky skal nějaký průchod, soutěska či chodba, dalo by se hovořit o zcela regulérním skalním městě.

(I tak to ale možná skalní město ve skutečnosti je, neboť na „dědinu" je to tu příliš veliké!)

Postupně procházíme pod rozložitějšími bloky pěti výrazných, místy i děravých, vyšších skal, na které z různých koutů zalesněného svahu shlížejí hezky tvarované skalky, stěny mrazových srubů a balvany. První dvě skaliska jsou přímo fantasticky vyzdobena. Především skalní vížka je opředena pavučinami tak krásných voštin, na jaké v Chřibech hned tak nenarazíte! To vše doplňuje téměř gotické žebroví křemenných žil.

Stěna poslední velké skály na trase je zase unikátní tím, že je perforována prazvláštními maličkými dírkami a celek připomíná měkkou plastelínu, do níž otisklo prstíky dítě.

Skály mají vzestupnou tendenci. Zatímco na začátku trasy první výrazný blok dosahuje jen asi pětimetrové výše, poslední veliké skalisko vypínající se na samotné hraně hřebene se může pochlubit výškou více jak 10 m!

Nad posledním útvarem Vlčích jam visí na stromě cedule s označením Skalky-Pískovce a s kótou 406 m, což ukazuje, že jsme odspodu z doliny zvládli převýšení asi 200 m.

Nezbývá, než ještě položit na balvan se vznikajícím mužikem kamínek, abychom se na tato krásná místa mohli jednou zase vrátit... a já se s Vámi tímto, milí čtenáři, loučím.

Poslední aktualizace: 21.1.2021

Ze světa bizarních a děravých chřibských skal - 2.část na mapě