Zimní horolezecká výprava ve Vysokých Tatrách
Brno, čtvrtek kolem deváté hodiny ranní, prosinec 2009, víkend na dosah a já se dovídám, že můžu konečně vyrazit na svou první zimní horolezeckou výpravu v životě, ale odjezd už v deset večer.
Zimní horolezecká výbava není, ale jsou kamarádi. Denní plán se zužuje na to, jak časově vše zorganizovat, abych měl vysněnou výbavu k dispozici. Tak hurá pro mačky
a cepíny, pak pro změnu na druhý konec Brna pro GORE TEXové oblečení. Ještě chybí jídlo a pití, tak rychle do Tesca, naházet tak trochu bezmyšlenkovitě vše do nákupního koše a pak už jen pěkně naskládat do 75ti litrového batohu – nevešlo se a tak mám ještě jeden menší
a jednu akutní příruční tašku! Ale co, vždyť jedu někam na chatu.
Jej, úplně bych zapomněl, vždyť jsem slíbil, že ještě dnes zajdeme zalozit na umělou stěnu na Klajdu v Brně. Přemýšlím, je 19.00. Ale co, slíbil jsem to, tak jdu. Nebyl to právě inteligentní nápad. Dnes to neleze, neustále myslím na to, co jsem zas všechno zapomněl, stále kontroluji čas na hodinkách a už je najednou 21.30 a za půl hodiny odjezd.
Kam že to vlastně jedu? Ptají se i v mých třiceti letech moji starostliví rodiče. Hmm, taky přemýšlím a vybavuje se mi, kterak kámoš povídal něco o Chate pri Zelenom plese.
Vyrážíme. Hrdě se hlásím jako poslední k naší tříčlenné posádce do expedičního vozu značky Volkswagen Transporter s nápisem CZECH EXPEDITION TEAM. Startujeme, otevíráme příruční bar a už si to fičíme směr Tatranské Matliare. Kolem čtvrté hodiny ranní uleháme ke spánku na parkovišti Biela voda. Venku je kolem minus sedmi stupňů a proto vytahujeme expediční spacáky a už víme, že do růžova vyspaní nebudeme, za dvě hodiny máme budíček.
Proč jsem si jen myslel, že budu spát na chatě? Vůbec netuším, co se svým drahocenným nákladem rozloženým ve dvou batozích a igelitce. Vedoucí výpravy Miky jen s úsměvem zavelí, ať si rychle přeskládám, že za pět minut vyrážíme. Doma jsem se balil asi hodinu a teď pět minut! A už jsme skutečně na cestě, v autě mi zůstala většina mého jídla
a víc jak polovina oblečení. Mám pocit, že musím umrznout. Co krok, to šok, co vše mi v drsných zimních podmínkách bude chybět.
Bohužel jsem si právě všiml cedule Chata Pri zelenom plese 3 hodiny. Nechce se mi věřit. Na nohách skelety a jako by to Michal vycítil, dodává s úsměvem, že za dvě hodiny jsme na místě.
A měl pravdu, 1 hodina a 50 minut a my se ubytováváme. Chata je krásná, je tu teplo, ale je to také klasická horolezecká chata. Deset spolubydlících, sprchy samozřejmě nehrozí, studená voda je přímo ledová a tak už se těším na kafčo, nějaký ten teplý páreček, hmmmm. V tom slyším něco neskutečného, za 10 minut odchod. Někteří lidi prostě nemají srdce! Jsem unavený, všechno mě bolí, mám hlad a žízeň a vůbec se mi nikam nechce.
Už jsem pochopil, že stěžovat si nemá smysl, takže rychle přebalit věci, přibalit dvojčata (lana), nějakou tyčinku, zapsat do knihy očekávaný návrat a už si to štrádujem někam pod vrchol Malého Kežmarského štítu. Je něco kolem mínus pěti stupňů, zlehka padá sníh, je mlha a viditelnost asi tak pět metrů. Průvodce k ničemu. Miky ovšem zkušeně hledá nástup a ani to dlouho netrvá a jsme navázaní. Popravdě horolezecké zkušenosti mám již několik let úspěšně za sebou, včetně celodenního lezení, ale zimní zkušenosti prakticky žádné. To však není problém, zkušenosti údajně nasbírám při samotném výstupu. Dostávám tedy několik základních rad při práci s cepíny a mačkami a jde se na to. Slyšíme “štand” a tak rád přenechávám místo jako druhého Kubovi (přece jen má víc zkušeností). Nepovedlo se a lezu jako druhý, po deseti metrech Kuba za mnou a první pád! Vůbec se mi to nelíbí, Michal přece říkal, že v horách se nepadá. Oba dolézáme k prvnímu štandu a od Michala se dovídáme, ať už nepadáme, že jsme v horách. Bereme si to k srdci.
Malý Kežmarský štít (2 513 m) po několika hodinách lezení v nedohlednu, něco kolem mínus deseti stupňů a sahat, i když s cepínem do sněhu, ledu a mixu se jednomu opravdu moc nechce. Mráz i přes kvalitní hrubé rukavice bez větších problémů projde. Začíná se stmívat, ptám se nervózně na sestupovou cestu. Na hřebenu prý bude…už se neptám. Ptám se asi za hodinu, kdy bude hřeben, prý tak 50 výškových. Asi po sto výškových se pro jistotu opět zeptám…teď už jen tak 20 výškových. Není nic vidět, Michal se určitě řídí heslem “slibem nezarmoutíš”.
Konečně vrchol, respektive se nacházíme na hřebeni Malého Kežmarského štítu, příšerně fouká, ale první tyčinku dne si nyní konečně zasloužíme. Co já se dnes ještě nedozvím. Ještě pár vrcholovek, zapínáme čelovky a jdeme dolů.
Sestupovou cestu jsem si nepředstavoval žlabem dolů, odpovídám Michalovi. Žádné jištění, prostě jdeme, za půl hodiny jsme dole. Humor je v takových podmínkách asi potřeba.
Ale jde to, občas morálové místo, snad nespadnu.
Máme problém, dál už to nejde, musíme slanit. Miky tvrdí, že by někde po cestě měl být štand. Podle mě nemůže vědět, kde přesně je, ale přesto mu věřím, je to zkušený horal, v Tatrách byl nesčetněkrát. Hledáme z čeho slanit a nacházíme něco, z čeho slanit odmítám. Vypadá to, že ten šutr nemusí držet. Čekáme na štandu už víc jak půl hodiny, zima, tma, hlad, ach jo. Slaňuji, prsty už mi asi zmrzly, je mi to fuk, chci být na chatě. Jsem u Michala
a koukám na ten podivný štand. Původní štand sice byl, ale nevypadal bezpečně, takže visíme na jednom šutráku a cepínu. Podle výškoměru ještě cca 15 - 25 metrů a není co řešit. Stahujeme lano, metr, dva, pět metrů, to snad ne!!! Lano se seklo. Zkoušíme to dobrých 20 minut a moje poslední otázka je, jak se dostaneme dolů. Teď jsme v převisu. ČHSky máme, máme i další připojištění, co se dá dělat, holt musíme zavolat horskou službu. Snad nás najdou, variantu že ne si teď už ani já nepředstavuji. Trošku mě ale mrzí, že zrovna takto, několik desítek metrů od cíle, dopadne můj první zimní lezecký výlet. Vlastně mě to štve hodně, ale co na plat, není zbytí. Asi jsem přemýšlel tak dlouho, že najednou vidím Michala, jak se pokouší těch několik pár metrů slanit a už volá, ať jdeme za ním, je tam menší plošina, nemusíme viset, ale stát, docela úleva. Michal něco hledá, už není ani vidět a my slyšíme „jsem dole“! Jdeme za ním. Naštěstí přes mlhu a tmu nevidím, do čeho jdu, ale vím, že spadnout fakt nesmím.
Neskutečná přílivová vlna radosti, znovu objevená touha po trenčianských fazuľách s párkom (jednu jsem si i přes Mikyho zákaz propašoval), pivo, postel, nemůžu se dočkat.
Hledáme chatu, lozíme v jakýchsi křovinách, to snad už není možné! Toto fakt ne. No nic, kreslíme ve sněhu naši pravděpodobnou polohu, snažíme se něčeho chytit a určit správný směr. Tak jsme právě udělali kolečko. Já přemýšlím nad bivakem, to prý nejde, máme nahlášen příchod na chatu ve 22.00 (jaká prozíravost). Je 21.30 a začínáme si představovat, jak nás pár metrů od chaty hledá horská. Ticho! Zvuk generátoru elektřiny, vypínáme čelovky, vidíme světlou zář od místa zvuků generátoru. Je 21.45. Jsme na chatě :-)
Na trenčiarsky párek s fazuľou nemám chuť, nemám ani hlad, Miky to přece říkal, že to tak bude a proto mi všechno vyházel už na parkovišti z batohu. Ale pivo mi chutná. A ta hrušková pálenka, hmm.