Zimní Malá Fatra 2016

 

      Rok se s rokem sešel a stejně jako loni, v nás poslední adventní víkend vyvolal potřebu aspoň na chvíli zmizet z předvánočního blázince a stejně jako loňský rok jsme vyrazili přenocovat do kopců Malé Fatry. Počasí se podle předpovědi zdálo dostatečné, tak jsme v sobotu dopoledne vyrazili do Štefanové, kde jsme na poloprázdném parkovišti odstavili auto a pustili se do stoupání směr sedlo Medziholie.

Předvánoční čas vytáhl do hor dost lidí tak jsme na této cestě nebyli sami a co chvilku jsme se předbíhali s dalšími skupinami. Počasí bylo krásně jasné, takže jsme si procházku i navzdory těžkým krosnám užívali. V Medziholie, jakmile jsme vystoupili z lesa, foukal velice čerstvý vítr, tak jsme zde jen nasadili Nesmeky a vyrazili do východního svahu Velkého Rozsutce. Těžké krosny s výbavou na přenocování nás dost zpomalovaly, proto jsme se rozhodli je na hranici lesa sundat a ukrýt někde pod smrčkem. Zbavení krosen, jsme stoupali o hodně rychleji a příjemněji. Nad hranou lesa se do nás zase začal opírat silný vítr, který nás v nepravidelných silných poryvech doprovázel až na vrchol. Jelikož před námi stoupalo již dost lidí, byl sníh dobře prošlápnutý a na vrcholu jsme stáli dřív, než jsme se odvažovali pomyslet.

U vrcholového kříže jsme byli v pravé poledne, a protože jsme nikde nespěchali, užívali jsme si krásných výhledů dosyta. Nebýt silného větru, tak se tam zdržíme i déle, ale když se do nás začal vítr zakusovat víc, než je zdrávo, raději jsme zvolili sestup do klidnějších míst. Dolu se šlo hůře než nahoru a sníh se na řetízkové Nesmeky lepil tak, že to nakonec klouzalo snad ještě více než bez nich. Sestup jsme zvládli bez větších problémů, a co nevidět jsme vytahovali krosny z úkrytu.

Slunce hezky hřálo, tak jsme si u lesa odpočinuli a dali si přestávku na občerstvení a užívali si pohledy na krásu všude kolem. Poté jsme vyrazili přes sedlo Medziholie a vrchol Osnica, stoupání s krosnami bylo zase o poznání náročnější než bez nich, ale čas nás netlačil, takže jsme zvolili pohodové tempo. Jakmile jsme vystoupili na lysý vrcholový hřeben začal se do nás opět opírat vítr, ale nebylo to nic hrozného, tak jsme pomalu postupovali až nahoru.

      

Zde byl vítr výrazně silnější tak jsme se po chvilce rozmýšlení dohodli, že se o
několik výškových metrů vrátíme do míst, kde tolik nefoukalo.

Našli jsem si místo kde se dá postavit stan, a užívali si divadla barev a stínů, které nám zapadající slunce pomalu začalo rozehrávat, poslední slunečné chvíle jsme si tedy užívali focením a pozorováním té nádhery okolo. Potom jsme postavili stan, se kterým jsme při stavbě v sílícím větru trošku bojovali, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál.

 

Nakonec se nám to povedlo a s radostí jsme zalezli do spacáků, abychom se zahřáli a něco snědli. Po skoro třech hodinách povídání si ve stanu jsme se potřebovali „podívat“ ven a připravit se na spaní. 50x a stále jako poprvé, mě nepřestane udivovat krása noční oblohy v horách, ať je to daleko ve světě, nebo kousek za humny, vždy je to něco, co člověk chce vídat znova a znova.

Nic ale netrvá věčně, navíc při silném větru a mrazu, takže jsme zase s radostí zalezli do spacáku. Sotva jsme se trochu zahřáli, začal venku sílit vítr, což nezvěstovalo moc klidnou noc, ale i přesto jsme se snažili co nejrychleji usnout. Možná se nám to i na chvíli podařilo, těžko říct, ale kolem 22hod jsme byli oba probuzení a tiše sledovali, jestli stan vydrží nárazy větru, které byly stále silnější a častější. Teploměr ve stanu ukazoval -6°C to by nebyl problém, ale hluk který stan vydával ve větru, ten nám nedal spát a tak jsme tak nějak střídavě probděli noc až do brzkých ranních hodin. Vítr stále neustával spíše naopak a tak jsem si říkal, že balení bude docela sranda a možná si cestu zpět k autu zkrátíme v parašutistickém stylu. Po 7 hodině už nemělo smysl dále čekat, tak jsme si domluvili předběžnou strategii, jak balení provedeme a začali se soukat ze spacáků. Venku byla bílá tma s hustou mlhou, takže ani nebyl čas na zdržování se výhledy. V rychlosti jsme stan sbalili snažíce se více/méně dodržet domluvený postup, a jakmile bylo vše v krosnách vydali jsme se na sestup z tohoto krásného místa. Dolů to šlo rychle, co nevidět jsme přešli sedlo Medziholie, kde stále vládnul vítr, který o pár metrů níže jak začíná les rázem utichnul. V tomto nádherném tichu jsme si užívali pohodový sestup až na parkoviště, kde jsme náš předvánoční výlet s dobrým pocitem silného zážitku zakončili a vydali se na cestu domů.