Splněný sen - výstup na nejkrásnější vrchol Slovenska - Velký Rozsutec. Část II.
Sestup z Velkého Rozsutce je neméně obtížným pokračováním první části článku, která je uvedena zde:
Dost bylo kochání pohledy do okolí, na vrcholy i do tajemných údolí. Oproti tomu jak bylo v údolí a na severněji umístěném a jen o pár metrů nižším a zcela jinak vypadajícím kopci „Stoh“ je nádherně, modrá obloha sem tam nějaký mráček. Rozhlížel bych se určitě déle, ale je třeba sestoupit. Tuším, že při sestupu bude ještě třeba dost obezřetnosti, přece jenom se zde nacházejí místa, kdy bych jen tak uklouznout nechtěl. Je mi dobře, cítím se skvěle. Taky vím, že jsem unavenější, i když se tak necítím! A tím se nesmím nechat ovlivnit. Z Kraľovan jsem do kopců začal stoupat něco po půl desáté ráno. Na trávníku pod Velkým Rozsutcem jsem byl kolem druhé odpoledne. Nahoru jsem nešel nikterak rychle, nespěchal jsem a vychutnával jsem si cestu. I zde na jeho samotném vrcholu si myslím, že mám ještě spoustu času před sebou. Sestup je krásný. Je třeba si hodně dávat pozor na zrádný štěrk na cestě. Cítím onen „klasický“ stres, díky němuž si člověk dává více pozor. Vím, že teď je podstatný sestup do jistějších míst, tedy právě na louku pod Rozsutcem s názvem „Sedlo Medziholie“. Nyní je třeba se soustředit a dávat pozor na každý krok a nerozptylovat se ničím jiným ani časem. Na druhou stranu byl výstup i sestup na velký Rozsutec přívětivý a může jej zvládnout každý i nehorolezec. Jedná se krásnou turistickou trasu, ale v některých místech je třeba si dávat větší pozor. Určitě je velmi rozumné si brát dobré a ověřené „pohory“, které člověku zajistí pohodu a určitou míru pomyslné jistoty (najdou se i takové, které by si na tuto cestu vyšly s „botkami s vysokým podpatkem“). Sám jsem viděl jak k beskydským vodopádkům se jedna pokoušela jít se „sandálkami“ a ani poměrně svažitý terén ji od toho neodradil. Některé lidi se jen těžko přesvědčí o nutnosti opaku. Pokrčení mými i rameny jejího manžela mluvilo jasně. Doufám, že včas pochopila, že to moc dobrý nápad není a vrátila se zpět k manželovi (já jsem šel svou vlastní cestou jinam).
Sestup nakonec byl pohoda i „bezpečnostní“ stres se mírní. Potkávám turisty, které jsem patrně minul při „nástupu“.
Odpověď na dotaz „Jak se ti kopec líbil?“ byla jasná… „SUPER!!!“
To doplňoval i úsměv na mé tváři. Zatím jsem si ještě ani neuvědomoval, že jsem unavený! :-)
Opět se loučíme a já již jen krátkým úsekem lesa přicházím k louce. Volá Péťa ze Vsetína.
„Kde že jsem?“
Říkám: „Už pod Rozsutcem“. Jen tak mimochodem se zeptám na to kolik je hodin? Už si to dneska nepamatuji úplně přesně, ale možná kolem půl, možná i něco před čtvrtou hodinou odpoledne.
„Cože?“
To je pro mě šok a asi také pravda, Slunce již nesvítí tak ostře, stutečně ten čas nějak moooc rychle utekl.
Najednou pociťuji, že jsem unavený. Je otázkou, jestli je to podvědomé kvůli tomu času a vědomí, že cesta bude ještě hoodně dlouhá a hlavně rozbahněná. Na protější vysoký kopec to nebude žádné „vyběhnutí“. Najednou mi nohy těžknou. Eufórie ze splněného snu se trošku posouvá do pozadí. Před několika hodinami jsem se na Stohu rozhodoval jestli na Rozsutec jít nebo ne. Rozhodl jsem se, že půjdu. Teď začíná doléhat ne příliš rozumné rozhodnutí. Riziko jsem si uvědomoval, ale šel do toho. S odstupem času nelituji. Při pomyšlení, že mě čeká více než 400 výškových metrů se mi nedělalo úplně dobře. Asi bych mohl jít zelenou turistickou trasou údolím potoku Bystrička, ale tu jsem neznal, nevěděl jsem co by mě tam mohlo ještě čekat a tak jsem se vydal po (asi) cestě těžší, ale již známé. Bylo mi jasné, že jde do tuhého. Musím se snažit jít jak rychle to jen jde. Jak se dostávám na notně rozbahněnou cestu na Stoh, jak se mi spíš než abych stoupal zdá, že couvám. Zdá se mi, že jdu nekonečně pomalu a že na ramenech snad táhnu půlku zeměkoule. :-)
V mnoha místech opět podklouzávají nohy a podklouznutí mi ubírá spoustu sil.
Ale jdu, jinou možnost nemám. Už si přeji, abych bal nahoře a nemusel stoupat. Abych konečně mohl jít rychleji a dohonit čas, který jsem „naprosto nutným“ výstupem na nejkrásnější vrchol Slovenska, ztratil.
Stoupání je nekonečné. Naštěstí již není cesta tak rozbahněná a jako odměnu své „chyby“ vidím nádherně červené osvětlené protější vrcholy o kterých ani nevím jak se jmenují. Sem tam se po nich převaluje i mlha. Je to zážitek i pohled, který si určitě budu pamatovat ještě hodně dlouho. Sem tam udělám nějakou fotku. Mám pocit, že v těchto místech jsem v tomto okamžiku skutečně sám. Počasí je sychravější a pofukuje vítr. I tak je o dost lepší než před několika hodinami v opačném směru. Na čas se radši ani nedívám. Ten teď určuje světlo a jak jsou okolní vrcholy osvětlené sluncem. V jednom okamžiku se mi dokonce zdá, že přes mlhu a oblačnost vidím slunce. To mi dodává trochu optimismu. Konečně dosahuji ceduli s označením vrcholu, jen si zkontroluji správnost, kam mám jít. Prakticky se nezastavuji. Sám pro sebe jsem si při výstupu říkal, jestli by cesta kolem potoku přece jen nebyla rozumnější. Teď jsem rád, že jsem si vybral tuto jistou. Super už nemusím stoupat. Sestupuji a pohled na louky v údolí je okouzlující. Zase úplně jiný pohled na velmi pestrou krajinu která ráno byla v jiném hávu. V trávě musím místy dávat pozor abych se držel úzké cestičky. Oproti výstupu se mi zdá, že snad „letím“. „Stlačuji čas“… I tak se snažím být obezřetný. Před sebou mám ještě jeden bod, který určitě chci mít za sebou ještě „za světla“.
Jedná se o skalnatý hřebínek vrcholu „Žobrák“. Po nějaké době jsem na louce před jeho lesnatou částí. Dostávám se do lesa a procházím místy, které již mají trochu pralesovitý charakter. Krása. Cesta začíná stoupat. A jak už to tak bývá, některé věci se stávají v nejméně vhodný okamžik. Někdy, sice výjimečně, se mi stává, že mě chytne většinou do pravé nohy křeč. Poprvé to snad bylo při jedné z mých cest na kole z Ostravy na Praděd (na otočku) při zpátečním stoupání do respekt budícího stoupání z Hradce nad Moravicí kolem lomu a dále až k vodojemu v Jakubčovicích. Tam to byla skutečně síla. Od té doby se mi to stalo ještě několikrát (nejnešikovnější to bylo asi v Králové jeskyni Tišnovského krasu a to zrovna, když jsem sestupoval rozporem asi desetimetrovou propast – naštěstí se mi to podařilo již v začátku poctivou silou „na nohu“ utlumit, ale hezký okamžik to rozhodně nebyl).
A také zde. Tu se to tak dobře „zatlumit“ nepodařilo, ale nakonec po chvilce zatínání „nohy do země“ a „vychutnání si“ bolesti se s kulháním vydávám dále. Nesmím se tomu poddat, musím jít dále. Ve všech případech jsem si myslel, že mám již nohy dost rozpohybované i rozehřátě, že by takové „překvapení“ přijít nemělo. Ale asi ne. Vždy to bylo, když se v okolí více ochladilo.
Za chvíli se dostávám na skalnatý hřebínek Žobráku a velmi opatrně jej přecházím. Místy se držím i kořenů, kamenných výstupků i větví. Skutečně nechci zahučet doprava po svahu někam hluboko dolů. Jak mám rád skály, skalky i vše kamenité, tak zde jsem rád, že je mám již za sebou. Čeká mě ještě prudší svah po značené zelené turistické trase a budu již za hranicí obou národních přírodních rezervací. Je tak prudký i já tak unavený, že mi několikrát podklouznou nohy a já přistanu na zadku. Tady už je to pohodička, z žádného srázu již nespadnu. Už je poměrně velmi šero. Dostávám se ke studánce, kde je i cesta poněkud rozbahněná. Už jen pár vlnek a budu sestupovat. Jen sestupovat! Nejprve jsem za to rád. Snažím se jít svižně a někdy i běžet. Nejprve je cesta vcelku pohodová, pak začne být více kamenitá. Musím si dávat velký pozor na to, jak našlapuji. Začíná být stále větší tma. Za takovou hodinu světla navíc bych byl vděčný. Cesta se neskutečně táhne. Alespoň mi to tak připadá. V závěru cesty zhruba nad nejprudším sestupu (o tom jsem na začátku mluvil jako „zatěžkávací zkouška“) již bohužel musím použít i svítilny. Nerad, ale musím, prakticky již nevidím pod nohy. Vím, že osvětlením cesta ztratí plastičnost a to také nebývá výhra. Ani nechci rušit případné živočichy. Nevím kolik je, raději se na hodinky nedívám. Z některých místech je krásný pohled na níže osvětlenou obec Kraľovany.
Konečně se dostávám na louku pod lesem, ale protože již je dost tma tak chvíli hledám odbočku kterou bych se jednak dostal na nádraží a hlavně mimo národní park Malá Fatra. Možná podle času jsem ji opustil včas, ale podle citu by určitě bylo lepší o nějakou chvilku dřív.
Přicházím na nádraží, kde přijde další nemilé překvapení. Žádný vlak do ČR již nejede. Přiznám se, že to pro mě byl vcelku šok, ještě nebylo tak pozdě. Vidím, že některé vlaky s lidmi projíždí.
Netuším, že všechny „zatěžkávací zkoušky“ a „bobříci odolnosti a vytrvalosti“ ještě neskončily!
Navíc dostávám informaci, že se stanice zhruba kolem desáté večer zavírá. Při pohledu na tabuli vlaku které zde budou zastavovat řeším zásadní otázku, jak přečkat do rána?
Jedna z možností je přečkat část noci asi do čtyř tady někde venku. Hledat hospodu by nebylo příliš rozumné, zvládnout zde přibližně šest hodin střízlivě navíc při únavě by asi bylo mnohem těžší než si dát „pauzu“ někde u lesa. Naštěstí to nebylo v době, kdy by v noci musela být extrémní zima. Postupem času se ovšem pocit „tepla“ mění rychle na pocit „chladu“. Určitě by to bylo lepší než si někde v hospodě „podpírat špejlemi“ oči. Zde bych totiž mohl i na chvíli „zalomit“. Ať tak či onak, těmto situacím se snažím vyhýbat jak se jen dá.
Další a to naprosto nejistá varianta bylo to, že bych jel jedním vlakem do Žiliny a tam doufal, když se jednoznačně jedná o významný železniční uzel, že nebude přes noc zavřeno a bude teplo. Ovšem pokud se tam bude také zavírat, tak by to byla si ještě horší varianta než tento čas přečkat zde. Nakonec to risknu a rozhoduji se jet vlakem do Žiliny. Cesta také zabere určitý čas, což je dobře. Nakonec je i risk ziskem, nádraží v Žilině se nezavírá a je zde teplo. První vlak který mohu využít jede po třetí hodině ráno. Nyní je něco kolem deseti večer. Dlouhých pět hodin, ale naštěstí mi zima nebude. Jalový čas využívám ke čtení turistického průvodce Malou Fatrou. Konečně mám na to i čas. Jeden z prvních popsaných výletů je po té cestě kterou jsem šel i já. Ovšem zde nebyl jako třešnička na dortu výstup na Velký Rozsutec, ale cesta se otáčela po překonání „Stohu“ na louce „Sedla Medziholie“ a pokračovala právě podél potoku Bystrička, vzdáleně kopírující opačnou hranici národní přírodní rezervace Šrámková.
V průvodci označena jako černá, tedy patřící k těm nejnáročnějším. Také jako cesta, která nemá mnoho „možností úniku“, žádné restaurace, žádné místa, kde by se člověk mohl schovat. Označena jako velmi náročná celodenní vysokohorská tůra pro zkušené turisty, kterým nedělá problém jít dlouho táhlým a únavným stoupáním. Naopak cesta, která je korunována spoustou krásných výhledů, zákoutí. Vše si člověk musí brát sebou. Inu vše co jsem popisoval tady já.
A jako závěr to, že z výletu budou mít snad i velmi dobrý pocit za poctivý výkon. Zde při čekání na vlak jsem skutečně nelitoval a za svůj výkon se určitě nestyděl. Že to se mnou ještě nebylo tak zlé, je i to, že jsem si četl zrovna turistického průvodce a přemýšlel kam bych mohl zase někdy někam zajít. Nebudu popisovat utrpení na nádraží, neskutečně se to táhlo a přitom bych nejradši již byl doma. Na druhou stranu je to i zajímavá zkušenost, jak to na těch nádražích pozdě v noci vypadá a jaké „individua“ se zde někdy mohou objevil. Konečně je něco před čtvrt na čtyři ráno a já již sedím ve vlaku směrem do Púchova. Velmi rád bych si trochu více „odpočinul“, ale nemohu. Nesmím Púchov zaspat, jinak bych asi dojel až do Bratislavy. V Púchově mám asi hodinu čas na vlak, který mě již doveze až „k nám na Moravu“, do Horní Lidče. Upřimně řečeno, i kdybych měl někde tady zakotvit, tak už je to pohoda, krajinu zde znám a hlavně už bude k ránu a tedy zima již taková nebude. V Púchově mám i zpestření od někoho, kdo trochu „přepil“, ale jsem v klidu. Mám za sebou dost a v podstatě již mám vyhráno. Je vidět, že je patrně i známou místní „firmou“. Za chvíli nastupuji na vlak do Horní Lidče a teď už nevím úplně přesně, ale myslím, že v ní přestupuji na vlak jedoucí z Brumova do Vsetína. To už je naprostá pohodička, důvěrně známý spoj. Když procházím kolem vsetínského zámku, tak mi právě sedmkrát odbije. Kdysik jsem chtěl zvládnou na kole 24-hodinovku, ale nikdy se nepodařilo. Zde jsem jednu takovou prožil, ale závěrečná část přes nádraží, především ta v Žilině byla neskutečným utrpením. Nejnáročnější část celého výletu. Hlavně to, že člověk musel být stále „při vědomí“ aby mu neujel vlak.
Suma sumárum považuji výlet za skvělý zážitek a doporučuji všem, kdo má již něco nachozeno a umí se na náročný výlet připravit. Odměnou budou právě ty neopakovatelné zážitky, kterých nepochybně bude spousta. Velmi náročné, ale o to krásnější…
Splnil jsem si sen… :-) A realita překonala veškerá očekávání! Doporučuji všemi deseti!
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Splněný sen - výstup na nejkrásnější vrchol Slovenska - Velký Rozsutec. Část II.
