Zimní týden na Šumavě 2022 pt. 1, do Borových Lad

Jedno z dávných úsloví, tuším že připisované Hérakleitovi z Efesu praví, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Řekl bych že to můžeme aplikovat i na jiné přírodní útvary, tedy „nevystoupáš dvakrát do stejných hor.“

Zhruba před dvěma léty v podobnou dobu jsme poněkud v menší skupince trávili necelý týden v Nových Hutích na Šumavě. Bohužel počátkem února 2020 zrovna na Šumavě panovaly poněkud rozpačité sněhové podmínky, takže dva dny jsme trávili spíše pojížděním po různých pamětihodnostech, návštěvou pivovárků, krytých bazénů apod. Až na třetí den se svatý Petr ustrnul a spustil nějaké ty sněhové srážky, díky čemuž jsme, byť jen částečně, užili něco z toho co by Šumava mohla zimním návštěvníkům nabídnout. Nicméně pobyt v chatě Modřín i strava v Českých chalupách se nám zalíbila natolik, že jsme uvažovali v dalším roce tuto akci zopakovat. Dokonce jsme už zaplatili i zálohu na pobyt. Bohužel už v březnu roku 2020 dorazila čínská nákaza a veškeré plány vzal čert.

Po roce se naštěstí už zimní uzávěra nekonala, doufejme, že vskutku zafungovalo masivní očkování, promořenost i nejnovější omikron, díky čemuž všemu snad nastane zase nějaký normálnější život.

Takže vyrážíme v poslední lednovou sobotu 2022 směrem k jihozápadu. Boris opět dorazil s Transportérem, ale navíc máme i vozík na lyže, kam si ukládají své sportovní nástroje i kolegové z druhé skupinky, která jede obsazenou Oktávií. Cestou ještě nabíráme naší novou mladou přítelkyni. Letos nás bude na Modřínu víc než posledně.

Na přelomu starého a nového roku sice dorazila do stření Evropy masivní obleva, naštěstí se ale sněžení vrátilo, takže na Šumavě by mělo být i o něco víc sněhu, než u nás v Jeseníkách (předloni to bylo přesně obráceně).

Co poněkud komplikuje dopravu je poměrně silný vítr, který zrovna v té době dorazil (a když píšu tento cestopis, tak zase fouká). Snad i proto řidič volí bezpečnou cestu po dálnici na Olomouc, Brno a Humpolec. Menší komplikací je několika minutový nájezd na autostrádu u Mohelnice, kde srazil náklaďák vyjíždějící z benzinky projíždějící dodávku. Zranění jsou už naštěstí odvezení, už jen hasiči likvidují zbytky nehody a dál větší zácpa není.

V nížinách mezi Olomoucí a Brnem není po sněhu památky, nějaké flíčky pozorujeme jen na vršcích Drahanské vysočiny. Nějaký sníh je zase k vidění kolem dálnice až v místech kde se zvedá terén k Velkému Meziříčí a dál k Jihlavě. Většinou padá mokrý sníh, nebo měnící se v déšť, naštěstí nic hustého, protože s tím ostrým protivětrem bychom se neradi ocitli v bílé tmě. U Humpolce odbočíme směr Pelhřimov, před nímž tradičně stavíme na oběd na Farmě Služíkovice.

I tady nějaký poprašek leží, však se krajině v okolí říká Česká Sibiř. Dál míjíme hrad Kámen, Obrataň, Chýnov a na jihočeskou dálnici najíždíme u Tábora. Tentokrát nestojíme nikde kolem Českých Budějovic a pokračujeme, pomyslně zamáváme Dívčicím (neviditelným) a viditelnému Temelínu, kde jsme byli na podzim, u Netolic si vzpomeneme na Kratochvíle i z dálky Prachatice, pak už je tu Vimperk. Paradoxně ač je město položené nad výškou 670 m, tady sněhu moc není, přeci je jen Šumava teplejší. Naštěstí stačí popojet pár kilometrů a o nějakou stovku metru výš a obavy, že by chyběl sníh ztrácí na smyslu. V samotných Nových Hutích jsou už kolem cesty i slušné bariéry. Vykládku batožiny sice poněkud komplikuje stále silný vítr, ale jsme jinak rádi, že jsme dorazili bez úhony. Po půlhodině doráží u druhá část výpravy, takže po besídce může vyrazit k večeři (a už se těšíme, protože tu vaří výtečně).

 

30.1.2022

Samozřejmě že sobotní večer byl věnován nějaké zábavě, máme dvě kytary a noc je dlouhá, nakonec pořád dosti fučí, tak přemýšlíme jak v dalším postupu. Nicméně to polehávací dopoledne už nikoho moc nebaví a protože padne návrh udělat malé kolečko směr Borová Lada. Sice první pokus děvčata zahnal zpět do chaty, ale přece se nezalekneme nějakého větříku.

Stačí tedy přelézt cestu a jsme na zasněžené louce.

Na malém návrší s kótou 1016 je rozcestník lyžařských stop. Teoreticky by tu měla být i upravená stopa, ovšem zasažená vichrem je vidět pouze v náznaku. První skupinka odvážlivců se tedy vydává ze svahu do neznáma. Trošku jsem neodhadl rozjezd, takže jsem si prožil první, ale nakonec skoro poslední šumavský pád (ještě jeden přijde). Ze zmíněné křižovatky s dá použít dvou směrů, vybíráme tedy ten pravý, ačkoliv skupinka opozdilců se za námi vydá tou levou stranou.

Nakonec ten pravý směr nebyl tak špatný. Lesíkem sjíždíme ke skupince obydlí, kde je sice zledovatělá cesta a na první pohled ne zcela zřejmý směr pokračování, ale i snad díky tomu, že se poněkud rozptylujeme v terénu, ne všichni měli to štěstí, aby se potkali s olympijským vítězem Davidem Svobodou.

Směrovník Pod Zvěřínem nás naštěstí navede na správný směr a protože blízký les poněkud mírní vítr, jede se tu celkem hezky. Pokud je to po louce, je stopa celkem čistá, horší je to v lesním porostu, kde je přeci jen poněkud více napadaného odpadu a i semtam vydřeno na kořeny nebo hlínu. Stopa víceméně sleduje silnic k Svinné Ladě, jen s mírnými vyvýšeninami a táhlými sjezdy, spíše rovnými úsek, kde se musí víc soupažit.

U Svinné Lady poblíž Chalupské slatě je sice IC Národního parku, ale otevřeno až v květnu. Přejíždíme silničku k mostu na Teplé Vltavě a to už máme na dohled Borovou Ladu.

Povedený výkon se samozřejmě musí oslavit, k čemuž tentokrát poslouží hospoda U Černého vlka. Dáme i svačinu, která ve většině případů tvoří (kromě piva) šumavská kyselice. A to jsem se domníval, že kyselice je jen valaškou národní polévkou, jen v Krkonoších vaří kyselo (no zelňačka se asi vaří všude).

Brzy dorazí i zbylá skupinka z levé strany, takže je problém se poněkud ztěsnat, ale stůl byl dosti velký.

Během odpoledne začalo mírně sněhánkovat, takže zpáteční cesta by snad mohla být méně zmrzlá. Na rozdíl od Svinné Lady je v Borové íčko otevřené, tak kratší zastávku využijeme k nějakému tomu upomínkovému předmětu, menší rozruch vyvolají vydří bobky, což jsou ale podle všeho arašídy v čokoládě.

Abychom dali úplné kolečko, ta naše původní sestava pokračuje na původní levou stranu, tedy nad levým břehem Vydřího potoka. Tato strana je víc otevřená a protože stále dosti fučí, dotváří poletující sníh drsnou atmosféru. Stopa tady začíná u sovích voliér, které jsou v zimě ale zavřené. Po mírném kopečku je hned otevřená louka, pod osadou Nový Svět.

Otevřený terén je necelé 3 k a občas to ofoukne. Naštěstí neděle je relativně slunečná a i ta trošku sněhu co připadává celkem dobře zakrývá vyjetou ledovku.

K osadě Šindlov je cesta z části krytá lesíkem. Protože jsme o něco opět vystoupali, zdá se u Šindlova, že lepší by bylo sledovat silnici, ale je to jen dojem. Většinou všichni sjíždíme k Vydřímu potoku jak velí lyžařská stopa. Dostáváme se tak na dohled samoty kde jsme před nějakou dobou hovořili s olympionikem. Od potoka je pak nutno překonat přeci jen prudší svah k výjezdové kótě 1016 m. Trojice odpadlíků ale v domnění, že najde vrstevnicový směr sleduje vyšlapanou stopu, která je ale dovede k poněkud drsnějšímu terénu který tvoří Pasecká slať. Prý je tam bobří hráz a jiné překážky. Když už se na chatě domlouváme, kdo by vzal auto a dovezl je, přichází zpráva, že překážky šťastně překonali a nemusíme se tak bát o jejich životy.

Pt. 2


Pt. 3

Pt. 4


Pt. 5