Loading...
31.1.2022
Občasné sněžení nebo přeháňky z předchozího dne se v noci a ráno proměnilo v celkem regulérní sněžení. Má to tak své výhody i nevýhody. Pokud sněžení vydrží celý den, asi nám na cestu sluníčko nezasvítí, pokud bude sněžit celý den, víc to zakryje tu podkladovou ledovku a lyžovat bude o něco jednodušší (ačkoliv má to svá úskalí).
Tentokrát ale s odjezdem příliš neotálíme, po tradičně výborné a vydatné snídani je ranní shon o poznání čilejší, takže někdy po deváté (ačkoliv velitelský čas může být 9.30) jsou skoro všichni nachystaní a případní opozdilci doženou.
Tentokrát všichni vyjíždíme stejnou trasou k Borové Ladě, tedy tou kratší, nad pravou stranou Vydřího potoka.
Cestou nás žádný nový olympijský vítěz nepotkal, takže ohledně toho se zdržení nekonalo. Zdržení ovšem přináší to neustálé sněžení. Sice v lesních úsecích příjemně zakrývá včerejší napadané větvičky i nějaký ten kořen nebo kamínek, ale vzhledem k tomu, že teplota je blízká nule, sníh lepí. Někomu víc, někomu míň. Největší problémy mají asi ti, co mají čistě mazací lyže se stoupacím voskem. Jsou s námi samozřejmě mladší borci, co to všechno odbruslí, takže ti mají namazáno jen na skluz, ostatní mají větší či menší problémy. Týká se to v omezené míře i autora, který se sice vybavil novinkou v podobě lyží se skiny (mohérovými stoupacími pásy). Ony se musí občas vyčistit a domazat se musí i zbytek skluzné plochy. Na to jsem se ovšem vybodl, tak mě to taky občas lepí. Naštěstí stačí si občas oddupnout, ale ti s klasickou mázou dosti trpí.
Takže ačkoliv by cesta do Borové Lady nemusela být zas tak pomalá, nějaké zdržení přichází. Na místě jsme před jedenáctou hodinou a k převeliké nelibosti jsou první potkané osvěžovny zavřené. Nějaký místní znalec tvrdí, že v pondělí je tu všechno zavřené. Prý až na Knížecích Pláních, tak otevřeno je.
Nicméně nevěřte prvním zlověstem.
U budovy poblíže obecního úřadu nějaký dobrý člověk vynáší k chodníku černou „konzumační“ tabuli a posléze odhazuje sníh. Na dotaz, bude-li otevřeno odvětí kladně, takže si ten první doušek dáme už tady. Nakonec potřebujeme po tom sněžení trošku oschnout a oklepat se. Dotyčná provozovna nese hrdý název Restaurace Borůvka, pro jistotu jsem si to i ověřil i na mapách.cz Ačkoliv se jedná o stavbu z období reálného socialismu a i ten interiér zas nepřekypuje útulností, hodnocení (kdos i rozklikne) je překvapivě vysoké, přímo „fantastické“. A vzhledem k tomu, že ranní návštěva nebyla poslední, můžu předem přitakat, že hodnocení, které si můžeme na zmiňovaném serveru přečíst moc nepřehání.
Ovšem zdrželi jsme se jen na to pověstné jedno a směřovali k hlavnímu cíli.
Výpadovka ke Knížecím Pláním je hned za rohem obecního úřadu a už přímo na cestě se dá nasadit a do stopy najet za první „obecní“ tabulí.
Stopa byla sice viditelná ale stále poměrně zapadaná. Ve větším nebo menším odstupu sleduje lesní silničku spojenou s cyklotrasou, číslo 1040.
Jak bylo řečeno mimo několika šťastlivců každý více či méně zápasí s lepivým sněhem, takže první delší zastávka na rozcestí Ve Svahu se protáhne na poslední dvojici, která původní stoupací mazání zcela odstraňuje. Od zmíněného rozcestí by se dalo vyrazit do Kvildy, ale je to poměrně daleko.
Ta naše trasa se stále věnuje sledování lesní silnička a cyklotrase 1040.
Oproti dopoledni už naštěstí částí stop obnovili rolbaři a pokud je čerstvě po projetí stroje, dá se i středem mezi řezanými stopami, kde to lepí míň. Příjemný je navíc fakt, že vlastně největší stoupání jsme si odbyli hned za Borovu Ladou k zmíněnému rozcestí, dál už je trasa poměrně vyrovnaná. Na rozcestí Židovské cesty cyklotras pokračuje přímkou zatímco lyžařská magistrála odbočuje mírně doprava (je to směr k Bučině). To vlastně ještě netušíme, že se cyklotrasou budeme vracet.
Následuje další kilometr do mírnějšího kopce (si tak o 10 výškových metrů). Poněkud nenápadná odbočka žluté TZ by měla směřovat k vyžadovanému cíli. Pro jistotu tedy ověříme na mobilu. První slušnější sjezd nás tak vede k okraji Knížecích Plání.
Z bývalé osady, obývané dřevorubci toho bohužel moc nezůstalo. Vlastně to musela být přímo vesnice, vždyť měli vlastní kostel. Smůlou ovšem bylo, že tu vlastně žili jen německy mluvící obyvatelé, takže ti byli kompletně vysídlení. Vesnice navíc stála v podstatě přímo na státní hranici (kostel asi 400 m od hraničního Červeného potoka).
Po spuštění železné opony tak sem nemohla ani noha, pomineme-li příslušníka PS a jeho věrného psího druha. Ačkoliv po odsunu původních obyvatel došlo k částečnému dosídlení, po roce 1950 se všechno změnilo, většina chalup srovnána se zemí, v roce 1956 odstřelen i kostel. Asi i ta myslivna co zůstala nebyl ve valném stavu.
Obnovený penzion Hájenka s přilehlým stavením je vlastně jedinou funkční budovou na dnešních Knížecích Pláních. Naštěstí dosti funkční budovou. Podél cesty stoupáme do mírného návrší a vítá nás otevřená hospoda.
Dle interiéru si majitelé dávají záležet na zdání starobylosti, ačkoliv vše musí být dosti nové. Protože státní hranice je vskutku na dohled, neslyšíme tu tedy jen náš rodný jazyk, ale celkem početný hlahol s bavorským přízvukem.
Šumava je samozřejmě cílem i mediálně známých osob, takže celkem rád zdravím Davida Vávru, ani ne tak kvůli divadlu Sklep, ale protože mám rád jeho výklady o architektuře.
„Sklepák“ je bohužel na odchodu, takže toho už si nezvěčníme. Ve výspě civilizace ale můžeme pohrdnout výdobytky zdejších kulinářů a i zdánlivě obyčejné šunkafleky tu jsou hodně dobré.
Rozhodujeme jak dál, původně jsme sice plánovali delší okruh k Bučině a na Kvildu, bohužel sněžení a mokrý sníh časové plány poněkud narušily.
Po kratší debatě tedy vyrážíme v menší skupince zpátečním směrem, ale ne zcela původní trasou, ale již po zmíněné cyklotrase 1040. Sice nejde o oficiálně o upravovanou lyžařskou trasu, ale sněhu na asfaltce je celkem dost a je mírně ujetý, takže na běžky ideální. Tak si objedeme planinu kolem Bukové slatě, která už spadá do I. zóny národního parku. Slatí protéká meandrující potok, který by klidně mohl být další Vltavou, ale je to „jen“ Vltavský potok. Vlastně jsme posněženou cestou pokračovali dál i za rozcestí Židovské cesty. Ono se to na konci úplně neoplatilo, před Borovou Ladou v prudším kopečku byla cesta mírně posypaná, což vedlo k prudšímu brždění i s jedním ne zcela příjemným pádem, naštěstí dotyčný to odnesl bez následků. Tak jsem raději poslední kilometr vzorně vrátili na magistrálu.
Hostinský v Borůvce měl evidentně z našeho návratu radost, po nějaké době přijeli i zbývající členové dnešní početné výpravy. Všem se nechtělo do Nových Hutí po svých naštěstí z Kvildy jede autobus a ten nám stojí takřka u domu.
Pt. 1
Pt. 3
Pt. 4
Pt. 5