Zimní týden na Šumavě 2022 pt. 4, Zadov sjezd, Modrava

2.2.2022

V podstatě pokračujeme podle předloňské tradice, což znamená, že jdeme na Sjezdovky do Zadova. Tedy ne všichni, ale ti co mají patřičné vybavení, tedy tentokrát čtvery sjezdovky a jedna šikovná snowboardistka (tím ovšem nechci snižovat šikovnost sjezdařů a sjezdařek, která je taky slušná).

Po loňské v podstatě neexistující lyžařské sezoně i na Zadově podražili. Kupujeme si tak jen dvouhodinovku (máme ještě odpolední program). Naštěstí je ještě před prázdninami, takže zvýšený počet lyžařů tvoří hlavně výcviky a kurzy, u kterých je ale nevýhoda, že většinou čekají na dojetí celé skupiny a pak se všichni hromadně spouští dolů.

Oproti předloňsku je naštěstí otevřený celý svah, tehdy se jezdilo jen na půlce, druhá se zasněžovala, protože tehdy byla zima mizernější. Větším probléme byl spíše vytrvalý vítr. Sjezdovka je sice obklopená lesem, ale i tak je to občas poznat. V podstatě v termínu před uplynutím dohodnuté doby doráží skupinka nesjezdařů a společně vyrážíme původním směrem k Horažďovicím, ovšem navigace poněkud zastávkovala a najednou se ocitáme spíše blíže Sušici. Naštěstí i v tomto městě je krytý bazén, který je naším cílem. Protože ale otvírá více odpoledne, zajdeme na svačinku do místního pivovárku. Tam to naštěstí už známe a dokonce zasedáme u stejného stolu jako před dvěma léty. Z pobytu ve vlastním bazénu se nijaký mimořádný příběh nevyklubal, snad i proto, že přeci jen tentokrát jsem už za předchozí čtyři dny více vylyžovaní, takže nejčastějším bazénovým prvkem jsou teplé výřivky, kde osvěžujeme naše končetiny.

 

3.2.2022

Čtvrtek se ohlásil mírnějším větrem než v předchozích dnech, ovšem také poněkud vyšší teplotou. Nicméně naše běžkařské družstvo (bez bruslících rychlíků) dodržuje stanovený program, kterým měl být motorizovaný přesun do Modravy a tam projet nějaký ten kilometr. Předloni jsme sledovali tok potoka, který se nazývá Modravský. Protože jsme tenkrát vyjeli až odpoledne, šlo jen o projížďku tam a zpět (sněhu do mokrozmrzlého podkladu připadalo poskrovnu), tedy k Březníku a zpět.

Pro tentokrát by to měl být potok vedlejší, který přitéká ze západní strany. Název tohoto potoku je Roklanský, tedy naznačuje, že teče někde od Roklanu, neboli Grosser Rachelu, druhé nejvyšší hory Šumavy, která je ovšem za státní hranicí, udává se že pramen je ve skutečnosti na Blatném vrchu.

V Modravě se tento tok spojí s tím Modravským a to co teče za soutokem se nazývá Vydra, netrvá jí to ale dlouho aby se u Čeňkovy pily spojila s Křemelnou a pokračovaly všechny toky pod názvem Otava…

Hnidopich by mohl podotknout, že do Modravy ještě teče Filipohuťský potok, který je ovšem proti těm dvěma větším trošku méně konkurujícím.

Zastavujeme poblíž místní části Modravy, která si dokonce přisvojila všeříkající název Pivovar, díky místnímu malému pivovaru Lyer, což značí důvod označení. Podnik je ještě uzavřen, otevírá až v 11 (no za půl hodiny), takže vyrážíme hned do stopy. Ta je vcelku pohodlná a pokračuje proti proudu Roklanského potoka. Jestliže první dny našeho běžkování jsme povětšinou trávili v lese a za více nebo méně vydatného sněžení tentokrát si více užíváme otevřenější krajiny a občas i dokonce náznaku nějakého sluníčka. Bohužel to sluníčko je velmi nesmělé a i tak je spíše zataženo. Konečně však vidíme i dál než na nějakou stovku nebo dvoustovku metrů, tak si můžeme trošku představit něco o pojmu Šumavské pláně. Údolí potoka je značně široké a dosti ploché, navíc od vodního toku je relativně vzdálený i lesní porost. Potok se občas napřímí, ale v plošších částech i rád meandruje.

A i díky tomu že v daném období nejsou nijak kruté mrazy, není potok zamrzlý a tak vidíme i typickou barvu šumavských toků, která je díky faktu, že všechny pramení v nějakých rašeliništích a slatích. Ta barva je samozřejmě tmavá, dejme tomu hnědá. Nicméně občas se ve vodě objeví plynoucí kus ledu, nebo spíše nějaký utržený kus sněhu. Všechno to působí celkem malebně.

V rozcestí u samoty Rybárna nás opouští dvě běžkařky, s tím že si udělají menší kolečko (do pohledově odpudivého kopce), ostatní pokračujeme více na západ Roklanovým údolím.

Potok ovšem asi po dvou kilometrech míří k jihu, nám se ale cesta stáčí k severu s přítokem Javořího potoka.

Jak se ale blížíme k bývalé Javoří pile, poněkud se kazí již tak pošmourné počasí, tedy pod horou Oblík něco padá zhůry a je to spíš mrholení než déšť. Naproti z kopečka příjíždí dvojice běžkařek, které si prozatím dávají tu kratší variantu kolem Tříjezerní slati. Naše větší skupinka samozřejmě míří tamtéž z opačné strany, s tím ale že pak bychom rádi dál. Doposud mírná rovinka tak více míří do kopce, ale Šumava nejsou žádné Krkonoše nebo naše Jeseníky, takže stoupání je spíše nenápadné a nijak drastické.

Dorážíme Pod Oblík, tedy přesněji takto pojmenované rozcestí. Bohužel mrholení připomíná spíše déšť takže většině se nikam pokračovat příliš nechce. Chvíli váháme i s naší novu kamarádkou Lenkou a nakonec se tedy rovněž přikloníme k většinovému mínění, ač jsem ji chtěl ukázat aspoň základy Hauswaldské kaple u Srní. Tak snad někdy příště.

Vracíme se tedy k Rybárně ovšem tím prudkým svahem, který dvojice dívek absolvovala v protisměru. Naštěstí zas tak strašný svah to není, i díky čerstvě upravené stopě se dá slušně brzdit a po té již známou cestou pokračovat, respektive navrátit do Modravy.

Oblíbený pivovárek už je naštěstí otevřený, takže o přístřeší není nouze. Po nějaké době dojíždí i z domova zbytek celé výpravy, tedy ti tři rychlojezdci.

S návratem se už tolik nespěchá, nicméně ještě vyjíždíme za světla. Cestou nás postihla drobná nehoda, díky zácpě, způsobené nějakou havárií v protisměru. Při pokusu objet ucpané místo se i našemu řidič daří zapadnout na krajnici, naštěstí stačí pomoc již dříve přítomného odtahového vozu, který navijákem naše vozidlo uvede do patřičného stavu. Podvečer si menší skupinka běžkařů zpestří návštěvou restaurace na Pláních poblíž Zadova a poněkud veselým „nočním“ dojezdem k Modřínu.

Pt. 1

Pt.2

Pt. 3

Pt. 5