ZLATÉ HORY 2020 - 3.Procházka Jeseníkem
Závěrem včerejšího propršeného dne se nám z monitoru TV, jež byla součástí našeho pokoje ve zlatohorském penzionu, dostalo radostné zprávy: prý se má počasí počínaje zítřkem zlepšovat a na několik dnů se dokonce vrátí letní teploty.
No... Hurá!! Teď už jen rychle překopat plány výletů, šikovně a hlavně diplomaticky na zítřek prosadit ten svůj (což se nepovedlo, žena trvala na návštěvě města Jeseníku a lázní!)... a poté zaujmout v postelích polohy ležících střelců.
Ráno před osmou jsme usedli do busu linky Zlaté Hory – Jeseník a nechali se jím přes Mikulovice s impozantním kostelem a jezy na Bělé zavést až na konečnou, na busové nádraží v tom druhém městě.
Před lety jsme si v něm zamluvili pobyt na druhou část naší svatební cesty a podnikli do okolí několik velmi pěkných cest a tehdy se nám zdálo tohle sídlo lidnatější. Statistika bohužel nelže: skutečně v něm stejně jako u nás ve Zlíně za tu dobu došlo k úbytku obyvatel. Jenže Zlín „o lidi“ přišel díky odtržení se a osamostatnění několika obcí, kdežto z chudého Jesenicka lidé odcházejí jinam za prací. Což návštěvníka odjinud asi překvapí, neboť se mu Jeseník spolu se svým překrásným hornatým okolím zdá místem velmi krásným. Jenže ona ta krása asi nebude vše, jen z ní se člověk nenasytí...
Přitom se právě toto město může pochlubit velmi bohatou historií:
Původní ves Frývaldov vznikla u soutoku Staříče a Bělé (a na křižovatce významných kupeckých cest) už ve třicátých letech 13.století. Díky těžbě hornin (ze začátku hlavně železné rudy) a jejího zpracování (jen na říčce Bělé stávalo 13 hamrů) bylo nejprve městem hornickým. Zajímavostí je, že nikdy nebylo obehnáno hradbami – hlavním prvkem obrany byla mohutná hranolová věž zvaná Hrad.
Po poklesu těžby se místní přeorientovali na řemesla, z nichž bylo nejvýznamnějším plátenictví a výrobky z Jeseníků šly dobře na odbyt nejen po celé Evropě, ale i v Americe. Samozřejmě že i ve Frývaldově bylo období prosperity střídáno různými pohromami: kromě útrap obyvatel za třicetileté války bylo město postiženo také řadou požárů a hrůzu nahánějícími Čarodějnými procesy, jejichž oběti byly právě tady nejpočetnější!
Další období prosperity nastalo na přelomu 18. a 19.století, kdy zde bylo založeno několik textilních továren, jejichž produkty bylo zanedlouho možno vidět opět po celé Evropě i v zámoří. Až do konce druhé světové války zde žilo převážně německé obyvatelstvo (protestující členové tohoto etnika byli obětmi i v té známé Frývaldovské stávce), po poválečném odsunu Němců bylo město roku 1947 přejmenováno na Jeseník. Jeho součástí byla už od prvopočátku ve stráni nad městem ležící osada Grafenberg, dnešní Lázně Jeseník. Ve druhé polovině minulého století byla velká část historické zástavby zbourána anebo nevhodnými architektonickými zásahy notně pošramocena, naštěstí se dodnes ty hlavní památky přece jen zachovaly...
Naši okružní procházku městem jsme odstartovali na busovém nádraží. Odtud nás značení převedlo přes silnici a po mostě přes Bělou na okraj Smetanových sadů.
V jejich spodní části se až do poloviny století „páry“ nacházelo rozsáhlé území, které nikomu nepatřilo a bylo zavezené sutí a zarostlé křovinami a rumištní vegetací. Když pak do funkce frývaldovské starosty nastoupil továrník a zakladatel velké textilky Josef Raymann, rozhodl se tu založit městský park. Suť nechal odvézt pryč, rozčepýřený terén zarovnat a osázet množstvím exotických dřevin. Tak vznikla i buková alej nad řekou Bělou a byla pojmenována Alejí nářků. Později – od roku 1883, se ke slovu dostal i místní okrašlovací spolek a ten v parku zbudoval lavičky a přičinil se o výsadbu četných ozdobných keřů.
V návaznosti na již existující areál byl park před koncem rozšířen vysoko do zalesněného svahu a tato jeho část byla upravena v duchu anglických parků, takže se v něm vedle solitérně stojících stromů a keřů nacházely i rozsáhlé travnaté plochy.
Od Aleje nářků jsme s Janou nejprve vystoupali k typické ukázce zdejšího pramene, tzv.Neuburskému. Byl zbudován již před první půlkou 19.století a nejprve krášlil hlavní frývaldovský rynek. Mnohem později byl přestěhován na nynější náměstí Svobody a své místo ve Smetanových sadech nastálo zaujal až v roce 1896. Podle mramorového chrliče v podobě krále zvířat se nejprve nazýval U Lva.
Na Neuburský pramen byl přejmenován teprve na 1.máje 2010. Tehdy se totiž právě slavilo deset let trvající partnerství mezi městy Jeseníkem a třicetitisícovým renesančním městem Neuburg an der Donau, ležícím v kulturním srdci Bavorska.
Od pramene nás čekalo trochu výraznější stoupáníčko až k té největší dominantě Smetanových sadů.
Je jí Priessnitzův pomník od Josefa Obetha. Kvůli stému výročí od narození Vincenze Priessnitze (1799 – 1851) se začal budovat s desetiletým předstihem. Sochař vytvořil monumentální dílo, které není jen poctou zakladateli lázní, ale stalo se také symbolem léčivé síly vody a přírody.
Rozměry secesního sousoší jsou opravdu působivé: je široké okolo 10 metrů, jeho hloubka činí 6 m a výška hlavní postavy dosahuje bezmála tří metrů!
Dílo přišlo asi na 40 tisíc korun a spotřebovalo se naň více jak 50 metrů krychlových kamene. Postavy byly zhotoveny z mramoru dovezeného z dolního Tyrolska, ostatní architektonické prvky ze slezského mramoru z Velkých Kunětic.
Pomník byl slavnostně odhalen v červenci 1909 a byl oceněn jako ten nejhezčí v celém rakouském Slezsku!
Po obkouknutí monumentálního objektu jsme zamířili ven z parku a při sestupu jesenickou vilovou čtvrtí nejprve narazili na tu nejkrásnější.
Roku 1899 si tento honosný novobarokní objekt nechal dle projektu vídeňských architektů bratří Mayrederů, vystavět majitel frývaldovské textilky Ernst Regenhart. Patrovou budovu člení bohatě zdobené fasády v barvě měruňkové a bílé a valbová střecha se šestnácti bílými komíny a velkým množstvím vikýřů, takže na první pohled připomíná zámeček. Budova stojí na půdorysu písmene L a její venkovní asymetrické průčelí je zbudováno v novobarokním slohu, místy ale eklekticky skákající přes formu monumentální až po hravé rokoko a k lidovému tónu. V jejím přízemí se dříve nacházely provozní místnosti a salony, v patře pak pokoje pro hosty, koupelny a ložnice. Interiér byl obložen dřevem ve stylu secese a severské novorenesance. U vily stojí menší podobný objekt – tzv.“zahradní domek“, k němuž byly později přistavěny garáže.
Po válce vila sloužila až do sametu jako podniková školka Moravolenu. Poté ji převzala Všeobecná zdravotní pojišťovna, jíž patří dík za to, že provedla generální opravu exteriérů i interiérů a vrátila budově původní vzhled. Poté se VZP odstěhovala a vilu získal brněnský podnikatel. V roce 2016 ji přestavěl na luxusní hotel s wellness centrem, přičemž byly polečenské místnosti doplněny starožitným nábytkem. Ubytovaným hostům je k dispozici vyhlášená restaurace, venkovní terasa s velkým parkem a samozřejmě také vlastní parkoviště.
No, budova je to sice velice pěkná, jelikož ale nepatříme k těm horním deseti tisícům, nic pro nás, takže raději zamíříme po lávce vedoucí v sousedství nýtovaného ocelového mostu přes Bělou naproti na začátek Palackého ulice, kde nás čeká další pamětihodnost jménem Hedvičin sál.
Tenhle kdysi „nový“ kulturní městský svatostánek byl slavnostně otevřen roku 1890 v místech, kde měl v minulosti za sousedy dva starobylé hostince – U Korunního prince a Slezský dvůr.
Stavba sálu byla finančně hrazena firmou Regenhart spolu s penízky od města Frývaldova a o jeho řádné zhotovení se postaral místní stavitel Rudolf Zelenka. Sál měl po dokončení kapacitu 800-1000 lidí a nad hlavním vchodem ho zdobil nápis HEDVIGSAAL – to na počest patronky Slezska sv.Hedviky. Průčelí budovy se pyšnilo velmi hezkým členěním a římsu pod střechou ozdobily zajímavé štukové práce sestávající se šesti kartuší a jmény hudebních skladatelů. Zdá se, že u frývaldovských Němců a Čechů v tehdejších „hitparádách“ jednoznačně bodovali hlavně Haydn, Wagner, Weber, Schubert, Bizet a Gluck. A samozřejmě také Mozart s Beethovenem, jejichž kartuše s reliéfy slavných hlav jsou umístěny přímo ve vchodovém průčelí nad okny. Na bočních stěnách průčelí se zase zabydleli dvě Múzy. A to Múza tance Therpsychoré ( s atributem lyry a trsátka) a ve druhé nice je k vidění Múza vážného zpěvu Polyhymnia, zobrazovaná s nezbytným svitkem notového partu v ruce.
Hedvičin sál býval významným hudebním centrem města, kvetl v něm bohatý život místních spolků a rovněž se v něm hrávalo divadlo.
Dnes v něm bohužel tančí a skáčou už jen proudy elektronů a protonů mezi záporně a kladně nabitými tělesy uvnitř různých novodobých produktů, neboť interiéry sálu v současnosti slouží jako prodejna Elektro materiálu, svítidel a nářadí.
Na nároží Palackého a Tovární ulice jsme uviděli další, kvůli své unikátní střeše mnohem pozoruhodnější budovu – bývalou Katovnu.
Starý měšťanský dům sice vždy býval označován za obydlí mistra popravčího, ale ve skutečnosti se jedná jen o lidovou fámu – žádný kat tady nikdy nebydlel.
Budova má nad hlavním vchodem umístěnu kartuši s letopočtem 1782, kdy byla dokončena. Šest let předtím si pozemek pod domem, nacházející se tehdy ještě na frývaldovském předměstí, zakoupil biskupský lesník Johann Bludhorn a nechal si zde vystavět honosné obydlí s číslem popisným 10. Stavení bylo velmi hezkou ukázkou barokní architektury, navíc kříslé pro „zjemnění“ rokokovou fasádou, které bylo kryto vysokou valbovou střechou. Průčelí bylo obráceno směrem k městskému jádru.
Ve druhé polovině minulého století byl dům vcelku slušně opraven a stal se kulturním centrem mládeže. Roku 2015 pak proběhla nová, téměř učebnicová rekonstrukce, která objektu vrátila původní vzhled i krásu.
V současnosti je sídlem městského informačního střediska, sousedícího s volně přístupnou výstavkou Společné dědictví niského knížectví, kterou jsme moc rádi navštívili.
Součástí expozice byly i dvě podzemní místnosti, přístupné po schodech. V prvním sklepě jsme si z informačních panelů mohli přečíst pověst o frývaldovském katovi a v tom druhém dokonce shlédnout i fiktivní postavu mistra popravčího.
Dle ústní lidové báchorky se prý tento poslední frývaldovský kat v březnu roku 1646 přičinil o záchranu města před Švédy. Oral tehdy daleko za městem na svém poli, a když se přiblížilo poledne, uviděl v blízkém lese kratičký zablesk švédské zbroje. Neváhal a rozběhl se směrem k městu, aby své spoluobyvatele před nebezpečím varoval. Jenže to Švédové nemohli dopustit a jeden z vojáků jej střelil z muškety do zad. Kat sice zemřel, ale měšťané výstřel uslyšeli a díky němu se stačili rychle připravit na obranu a město uhájili.
Na dohled od Katovny stojí na Zámeckém rynku největší jesenická pamětihodnost – bývalá vodní tvrz, k níž vedly naše další kroky.
Předchůdcem byla od poloviny 13.století již zmiňovaná obranná věž zvaná Hrad. Později došlo k novorenesančním přestavbám, přístavbám a k vystavění nové, dvoupatrové mohutné hranolové věže, k níž byla nalepena boční křídla. Celý komplex byl obehnán zdí a vodním příkopem. Na pevné tvrzi si v třicetileté válce vylámal zuby oddíl švédských vojáků, který se jí marně snažil dobýt a nechal v jejich zdech na památku několik vystřelených dělových koulí.
V poslední čtvrtině osmnáctého století byly interiéry tvrze upraveny na pohodlné a téměř zámecké sídlo. Přitom byla snesena věž, objekty nadstaveny o jedno patro, v ohradní zdi prolomena okna a vodní příkop od vchodu překlenul masivní kamenný most.
Zrovna v takovém stavu jsme ji dnes spatřili i my, ale dovnitř do muzejních expozic a výstavních sálů jsme se bohužel nedostali, protože byl zrovna pondělek.
Takže poslední pohled na menší, zato mohutnou pevnost a na příkop s absencí vody (přitom je vedle v Bělé vody dost!) a naše nožky zamířily ke vchodu sousedního sakrálního objektu, odkud bylo možno alespoň z předsíně shlédnout celý jeho bohatě vyzdobený interiér.
Ve většině měst se kostely v jejich historických jádrech pyšně dmou svojí hmotou a věžmi k nebesům a s uspokojením sledují, jak si jejich turističtí obdivovatelé nakloněním hlavy málem lámou vaz. Také město Jeseník má ve svém centru významný církevní svatostánek, ale nebýt jeho štíhlé vysoké věže, která nepatrně převyšuje blok domů na východní straně Masarykova náměstí, aby ho jinak člověk v ulicích města pohledal.
My ale dnes k němu přišli z opačné strany a při pohledu zblízka to tedy žádný drobeček nebyl!
Nynější neorenesanční podoba kostela pochází z osmdesátých let 19.století. Původní objekt zde stál už v časech, kdy české království ovládl stavební sloh zvaný gotikou a už roku 1418 se v análech uvádí zmínka o jeho překrásném hlavním oltáři. Dva postranní oltáře byly původně zasvěceny svaté Hedvice a svatému Ondřeji, ale v současné době nesou jména sv.Anny a sv.Josefa.
Kostel Nanebevzetí P.Marie v průběhu věků několikrát vyhořel, pokaždé ale byl opraven a přestavěn, takže z jeho původního gotické podoby se moc nedochovalo. Vysoká a útlá kostelní věž „unesla" tři zvony, ale ty se při jednom ničivém požáru zcela roztavily. Zajímavostí jsou věžní hodiny - respektive to, že se o ně nestaral kostelník, ale povinnost se o ně starat mělo město. V nejbližším okolí kostela stávaly také dvě kaple, ale ty byly již dávno zbořeny.
Od chrámu už jsme to neměli daleko k nejvýznamnějšímu městskému rynku – Masarykovu náměstí, které nedávno celičké prošlo renovací a jehož plochu přizdobily dva nové moderní vodní prvky. Což o to, fontánky jsou to moc pěkné, ale stejně je největší dominantou na ploše rynku ta starobylá městská radnice, nedávno též vzorně zrekonstruovaná. V jádru renesanční objekt se může v přízemí pochlubit valenými klenbami s výsečemi.
Po obkouknutí náměstí jsme okruh městem byli nuceni přerušit a navštívit jídelnu hotelu Praděd (s hladem řvoucími žaludky v klidu prostě dál pokračovat nešlo!) a poté „kolečko“ dokončili na autobusovém nádraží, kde jsme vyčkali spoje do Lázní Jeseník...
Přidat do oblibených uživatelů
Jeseník
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí ZLATÉ HORY 2020 - 3.Procházka Jeseníkem
