Znovuobjevování cesty z Paška Pole do Bílky.
A je tu problém, myslel jsem si, když jsme s náčelníkem našeho Klubu přátel Milešovky Honzou při naší poslední cestě z Milešovky nečekaně sešli z cesty Bílka- Paška Pole. Abych to ale vše včas uvedl na pravou míru. Honza se opět rozhodl, podívat se na nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku a já jako domácí sem se mu tedy opět stal průvodcem. Rozhodl jsem se, že Honzu provedu cestami, které tady pod Milešovkou ještě nenavštívil a ta jedna z cest měla být i cesta z Bílky na Paška Pole. Co se ale stalo, jsem si až do osudného momentu nechtěl moc připouštět. Já jsem tu cestu zapomněl! Ono je to už nějaký ten čas, kdy jsem tu naposled šel, ale že zapomenu, kudy cesta vede, se mi připustit vůbec nechtělo, žel stalo se. A to je ta cesta dokonce značená zelenou turistikou značkou, to víte, moje ego dostalo pořádnou šlehu. Řekl jsem si tedy, že tenhle ,,bordel“ v místních znalostech musím hodně rychle napravit.
Celý týden byl jak vymalovaný, doslova jak na jaře, takže procházka na Bílku a zpět se přímo nabízela. Za asistence fenky Riny jsme z Hrušovky vyrazili směr náhorní plošina jménem Paška Pole. Odtud začalo to znovuobjevování cesty do vsi Bílka. První, co jsem hned činil, bylo, že jsem si začal hlídat turistické značení. Dle značky jsme dorazili až k posedu, kde jsme se minule s Honzou opět vrátili na značenou cestu. Dál tedy teprve začalo to pravé objevování. Značku jsem nespustil vůbec z očí a díky ní jsme s Rinou došli až na rozcestí dvou cest blízko Bílky a zde se následně ukázalo, kde jsem minule udělal chybu a Honzu jsem tak zavedl úplně někam jinam. Rozcestí není nějak výrazné a proto turistická značka je doplněna malou směrovou šipečkou, kterou jsem přehlídnul. Díky tomu jsme si s Honzou zpestřili náš výlet na Milešovku a zpět. Řeknu vám ale (nebo spíš lépe napíši), že sem tam opustit značenou cestu není zrovna nic špatného, právě naopak, díky tomu jsme se prošli chvíli lesem, potom volně loukami… a tímto způsobem jsme se pak napojili zpět na značenou cestu.
Tak, hledanou cestu jsem tedy opět objevil, s Rinou jsme se jen tak prošli Bílkou a pak jsme vyrazili na zpáteční cestu. Jenže, do večera zbývalo ještě dost času, počasí bylo jak vymalované, takže jsem se z Rinou ještě vydrápal na jeden místní kopeček u Bílky, z kterého se rozprostírají překrásné výhledy do kraje, západně na Milešovku, k východu na horu Kletečná. Nechci nějak urazit Milešovku, ale Kletečná je v těchto místech výraznější dominantou, doufám, že mi to ta naše královna odpustí, že upřednostňuji někoho jiného, než jí, ale Milešovka to určitě pochopí, věřím ji.
Pohledy z kopečku nad Bílkou na mě dělali dojem, jako když jsem někde na Šumavě, okolní jehličnaté lesy, louky, úplně to na mě jednoduše dýchlo nějak Šumavsky. Ty dojmy mě tak zmohli, že jsem sebou plácnul do trávy a užíval jsem si ten čistý vzduch a teplo. Válet jsem se ale nemohl donekonečna, takže jsem se k mé nelibosti musel zase zvednout a vyrazit zpět domů. Být podle Riny, šli jsme nejspíš do Krušných hor a ne domů, ale co naplat, den má 24 hodin a s toho část je ještě k tomu noc.
Znovuobjevení cesty s Bílky na Paška Pole se tedy vydařilo, úklid nepořádku v mích domácích znalostech se vydařil, moje dušička má tedy zase klid. Přiznám se, připadal jsem si tak nějak trapně před Honzou, protože někoho provázet někde, kde si myslíte, že to dozajista znáte a najednou bum a vše je úplně jinak, není úplně ono. Ale co, co se stalo, stalo se, nikdo není dokonalý, není liž pravda?