Ztracené město Inků: Návštěva Machu Picchu v srdci And

Machu Picchu  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Když jsem se rozhodl navštívit Machu Picchu, nebyl jsem si úplně jistý, jestli je to opravdu ta nejlepší volba pro někoho, kdo považuje zdolání třetího patra bez výtahu za sportovní výkon roku. Ale co, říkal jsem si – když to zvládli Inkové, zvládnu to i já. Jenže Inkové měli výhodu, kterou jsem já očividně postrádal – byli zvyklí na výšku a schody jim asi nepřišly jako středověká mučicí technika. Já? Já měl problém už jen s faktem, že jsem tam musel vystoupat po vlastních. A vlastně, na celou výpravu jsem se vydal čistě po svých - doporučuji všem, otevře vám to oči, a zároveň víru v sama sebe, co všechno dokážete.

Vše začalo velmi nevinně. Po příletu do Limy jsem nasedl jsem do vlaku směr Cusco, a poté do Aguas Calientes a užíval si malebné výhledy na andské vrcholky. No, "užíval" je možná silné slovo, protože jsem se celou dobu pokoušel nevzdychat při představě, že všechny ty hory budu muset nějakým zázrakem zdolat - zde dobré neopomenout důležitost sjednání pojištění do hor, neboť když se vám zde něco stane, tak vám to běžná cestovní pojistka nepokryje.. Ale optimismus byl na místě! To mi vydrželo přesně do chvíle, než jsem na vlastní oči uviděl tu stoupající cestu vedoucí k Machu Picchu. Řekl jsem si, že to půjde – přece mě jedna hora neporazí. Hádám, že mě podcenila.

Vydal jsem se po svých, jako jeden z mála turistů, oproti ostatním, kteří se na vrcholek k Machu Picchu vydali autobusem. Po schodech, které vypadaly jako přímý vstup do nebe (nebo pekla, záleží na úhlu pohledu). Už po prvních dvaceti metrech mi srdce bušilo tak hlasitě, že by si mě Inkové klidně mohli splést s bubny z nějakého rituálního obřadu. Což mě přivedlo k úvaze, že kdyby mě tam někdo našel zhrouceného, mohl bych být klidně prohlášen za oběť bohům. Žádné přísady netřeba – jen já, dehydrovaný a plný lítosti, že jsem si nevzal ten autobus.

Ale když jsem se konečně doplazil na vrchol a spatřil Machu Picchu, věci dostaly nový rozměr. Představte si – všude kolem vás horské štíty, mlha se plazí mezi starobylými kamennými stavbami, a já tam stojím s pocitem, že jsem buď součástí něčeho magického, nebo že brzo definitivně vydechnu naposledy. Inkové museli být tvrdší než skály, do kterých tesali své město. Já se mezitím spoléhal na to, že mi nějaký ten duch přinese alespoň flašku vody.

Procházel jsem kolem chrámu slunce a dalších monumentů, které tam byly dávno před tím, než jsem se já narodil. A přemýšlel jsem, co by Inkové asi řekli, kdyby viděli, jak si tady dneska turisté pořizují selfie. Pravděpodobně by nechápali, proč se nikdo pořádně neusměje, když ho fotografují, nebo proč jsou všichni tak fascinovaní kameny – které tady tehdy byly úplně běžnou záležitostí. A asi by taky nevěřícně koukali na můj snížený obsah kyslíku v krvi.

Když jsem se nakonec schoval před nevyhnutelným lijákem, který se na mě spustil (protože návštěva posvátného města bez epického lijáku by nebyla kompletní), měl jsem konečně čas přemýšlet. Být tady, v srdci And, mezi ruinami ztraceného města, mi připomnělo, jak malí jsme oproti tomu, co vytvořila historie. Tak malí, že bychom se tam možná ztratili taky – což nebyl úplně špatný nápad, pokud to znamenalo, že se vyhnu cestě zpátky dolů po těch proklatých schodech.

Na závěr jsem si uvědomil, že Machu Picchu není jen krásné místo na fotkách. Je to místo, které vám připomene, že navzdory technologiím, které máme, stále jsme jen lidé – občas naprosto neschopní vyjít pár schodů bez toho, abychom přemýšleli, jestli jsme se už dostali k bohům, nebo se tam teprve musíme doplazit.