Zvířata ve městě
Přestěhováním do Zlína jsem se konečně zbavil okovů, pod jejichž tíží jsem zapadal čím dál hlouběji do bařiny maloměsta a moje osvobozená hruď si radostně vydechla.
Jenže kromě velké životní lásky mne čekalo také nové zaměstnání. A přivyknutí si na to cizí, tak nezvykle živě pulsující město. Sídlo patnáctinásobně větší, než které jsem opustil, ale k mému nezměrnému úžasu mimo lidí obydlené i tolika zástupci živočišné říše, jaké bych zde vůbec nečekal.
Jistě - Zlín není Praha a jeho okolí dosud obklopují zelené pahorky valašské, ale jednou je to „velkoměsto“ i se vším, co k tomu přináleží. Rozsáhlé čtvrti a centrum protknuté řády inženýrských sítí a rušné komunikace, nad nimiž se za horkých bezvětrných dnů vznášejí milióny na sebe se nabalujících mikročásteček smogu.
Jejich průniku k lidským plicím naštěstí brání hradby keřů a pásy dřevin umístěných v parcích, na sídlištích, ba i kolem cest, neboť Zlín vždy byl (a je) městem zeleně. Bohužel je smutnou pravdou, že s měnícím se klimatem bude zřejmě i tohle vše jednou málo.
Vraťme se raději k životu, kypícímu v bezprostředním okolí lidských obydlí. Pomineme-li množství rozličných domácích mazlíků jakými jsou psi, kočky, morčata, králíci či křečci a zaměříme se pouze na výskyt volně žijících živočichů, zdá se, že se tohle město stalo oblíbeným domovem především mnoha druhům ptáků.
Jak jsem brzy poznal – vrabčákům, kosům, ba ani sýkorkám přítomnost hlavní silnice protínající největší zlínské sídliště pranic nevadila. Zvláště kosáci už dosáhli takového stádia drzosti, že když mé nožky ráno pospíchaly na zastávku trolejbusu, uskakovali před nimi až na poslední chvíli a svými žlutými zobáčky ještě dlouho rozčileně štěbetali.
Jako by to tady patřilo jim a ne těm vyšším bytostem, které to zde celé vybudovaly.
Díky krizi vypuknuvší před desíti lety jsem musel dvakrát změnit zaměstnání. Do toho posledního, stávajícího, chodím rád. Balzámem na duši se mi stal kratičký několikaminutový přesun od stanoviště MHD ke bráně fabriky. A je naprosto jedno, jaké zrovna panuje počasí a nezáleží ani na tom, jestli mířím na ranní anebo na odpolední směnu.
Asfaltový chodník se totiž od hlavní dopravní tepny po několika desítkách metrů odkloní v devadesátistupňovém úhlu a lučinou, pokrytou od jara do podzimu vysokou trávou (v zimě občas i sněhem), mírně klesá k železniční trati. Za ní pokračuje už jen vyšlapaná pěšina ústící na silničku a cyklostezku vedoucí po levém břehu Dřevnice.
Přes široký mělký říční tok se tady klene železná lávka opatřená zábradlím a na druhém břehu chodník (tentokrát dlážděný) pokračuje na samém rozhraní zahrádkářské kolonie a velké louky s remízkem k malému zdravotnímu středisku a vstupu do areálu dvou firem.
Moje tělo si brzy navyklo, že se namísto přesunu jedná vlastně o takovou malou zdravotní procházku. A na druhém břehu řeky, jejíž rozmanitý roční cyklus za ten čas už důvěrně znám, si ji prodlužuji o příjemné chvíle strávené inhalováním nikotinu, rozjímáním a pozorováním života odehrávajícím se okolo tekoucí vody.
Nebylo téměř dne, abych nespatřil hejno po řece plujících divokých kachen. Travnaté svahy Dřevnice se přes den stávaly oblíbeným místem, kde kachny trávily siestu, a když zrovna lovily nějakou žoužel v řece a nad hladinu vyčnívaly jen jejich opeřené a škubající zadky, rázem přestaly, pokud se lávka rozdrnčela pod kroky procházející lidské bytosti. A jejich vesele zářící očička vzrušeně sledovala, zda-li se od kolemjdoucího nedočkají nějakého obohacení ke své jednostranné všední stravě.
Při návratech z ranních směn jsem zjistil, že se tomu právě nejednou dělo a na břehu míjel babičky s dětmi, házející věčně hladovým krkům staré pečivo.
To hlasité kačení káchání by se dalo do lidské řeči jistě přeložit jako vroucí slova díků a už mne kolikrát napadlo, proč se tohle plemeno vodních ptáků i nadále v učebnicích a encyklopediích označuje přídomkem „divoké.“
Vždyť v dnešní době se jedná už téměř o domestikovaný a na člověka zvyklý zvířecí druh, který díky neustálému oteplování dávno přestal odlétat do jižních končin a v naší malé republičce je vidět na vodním toku i té nejzapadlejší vesničky.
Nedávno mne nesmírně pobavilo, když jsem viděl, že se to letošní čtrnáctihlavé hejno rozdělilo na „ženskou“ a „mužskou“ část a popolední siestu trávili kačeři i kachny od sebe odděleně na opačném travnatém břehu řeky.
Copak, copak – pomyslel jsem si – snad tu nevypukla „Dívčí válka?“
A při pohledu na pár krasavic předvádějících se na balvanu vystupujícím z vody s exhibicionismem, tolik vlastnímu ženskému plemeni, si položil další otázku: A pokud ano, kterápak z vás dvou je Vlasta a která Šárka?
Divoké kachny nebyly jedinými obyvateli dřevnických břehů. Od májových rán až do těch studenějších, pozdně zářijových, se zde vyskytovaly také exotické a v minulosti málokdy vídané volavky popelavé. S nesmírnou noblesou a důstojností při stoji na jedné noze čekaly jak tiché smrtící přízraky na svou podvodní kořist a při pohledu na bytost, procházející nad nimi po lávce a jejím obligátním pozdravu – Tož co, berou berou?, na mne jen spiklenecky jedním okem mrkly.
Vzácností nebyly nutrie, ba ani ondatry, proplouvající za brzkých jiter v bezpečné vzdálenosti od ostrých zobáků lovců a já se při pohledu na ně kolikrát tak zamyslel, že mne od pozdního příchodu do práce zachránilo až houkání zlínského expresu, projíždějícího přesně v 5.35 středoevropského času po nedaleké trati.
Vlak mířil ze Zlína až do Matičky Prahy a při jeho troubení jsem se vždy vytrhl z hloubi svých myšlenek a před kvapným odchodem do fabriky směrem k soupravě tichounce zahučel: „Pozdravuj Českou Třebovou a Pardubice!“
Na přilehlé louce nebyl vzácností ani výskyt zajíce (jednou jsem tady zahlédl i srnu) a několikrát se stalo, že ušák odhopkal po otevření hlavní brány za nějakým projíždějícím autem dovnitř do továrního areálu.
Že by nový adept na obsazení profese, kterou jejich firma inzerovala na netu a na níž už se tak dlouho nikdo nepřihlásil?
Před vstupem do hlavní budovy jsem ještě odehnal slepici, která tu den co den pod stožárem s italskou vlajkou (toho českého si kupodivu nikdy nevšimla) rozhrabala záhon tak, až se hlína z něj rozprskla po celém chodníku a za poplašeně kdákajícím opeřencem zavrčel: „Pakuj odcáď, sviňo jedna, nebo gdyby ťa viděl majitel, tož by to takéj mohl vzít za hanobení jeho státu a rasy a skončila bys v talijánském rizotu!“
S prodlužujícím se letním časem se stala zajímavou i procházka ke spoji po ukončení odpolední směny. A za jednoho vlahého, pozdně májového večera, kdy město i jeho okolí po jednadvacáté hodině halil teprve polosoumrak, mne čekalo po odchodu z práce s jedním zástupcem živočišné říše jedno z nejúžasnějších setkání.
Před branou jsem jako obvykle zamával v autě projíždějícímu kolegovi od ohraňovacího lisu, sám pak ven z areálu vyšel turniketem pro pěší a za budovou střediska vkročil na chodník vedoucí k Dřevnici.
Z jindy tiché a setmělé zahrádkářské kolonie se ke mně ale dnes neslo hlasité žabí „vyznání lásky.“ Vyznání přitom natolik melodické a originální, jaké se snad lidskými slovy ani nedá popsat.
Dotyčný kuňkal obecný sídlící pravděpodobně v tom novém jezírku s lekníny, které jsem si při pohledu přes plot už stačil zapsat do paměti, hlaholil tak nezvykle, až jsem zvolnil krok a užasle se zaposlouchal do jeho projevu. Něco takového jsem snad v životě neslyšel... a to jsem, prosím, býval v rodném městě obyvatelem čtvrti Žabinec a koncertů obojživelníků ze všech čtyř brumovských rybníků slyšel nepočítaně...
Jenže tenhle jedinec byl naprosto jedinečný, byl to Caruso, zakletý v žabí podobě a jeho píseň lásky by s přehledem převálcovala nejedno vystoupení hvězdičky, hlásící se do soutěže Supestar.
Neviditelný zpěvák skřehotal, kuňkal, chvílemi bzučel i bučel a ze svého hlasového ústrojí dokonce vydoloval i trylek, srovnatelný s klokotem slavíka!
Nezbylo, než uznale zabručet a potichu, abych žabáka nepoplašil, zatleskat. Pak už jsem ke své lítosti musel spěchat, aby mi nepláchnul trolejbus k domovu, ale už teď se těšil na zítřek a na další obojživelníkův koncert.
Na druhý den se to samé opakovalo a „zpěvákův“ projev se mi zdál dokonce ještě procítěnější. Když jsem se se svým objevem pochlubil spolupracovníkovi na laseru, ten odvětil, že ho už slyšel, neboť Caruso pěje ještě při jeho příchodu na ranní směnu.
Už následující týden jsem se mohl přesvědčit, že kolega nelhal. Talentovaný žabák hlasitě „zpíval“ jak v pondělním jitru, tak i v tom úterním a středečním.
Ve čtvrtek se ale ze zahrádkařské kolonie kupodivu nelinula ani notečka.
A když jsem přišel blíž, uviděl, že se po trávníku u leknínového jezírka prochází čáp a spokojeně přitom klape svým dlouhým červeným zobákem...