a znovu Kácov

Den před odjezdem hospody na výpravu jsem se dozvěděl, že po dálnici D1 asi pojede americký vojenský konvoj. Bylo to v televizi. Pojedou prý na Moravu, a kudy by měly jet. Červenohorské sedlo je rozkopané, po okreskách asi nepojedou. Tudy jsem jezdil jen já. I nějaké varování v tom smyslu jsem večer pronesl.

Dálnice byla ucpaná. Nemohl za to ale konvoj, nýbrž spousta uzavírek. I když kousek jsme ho viděli. Na objížďce. Sjezd byl totiž uzavřený (opravují most), musí se na další, tam se otočit, vrátit se a potom už to jde. Tak jsme ty američany viděli vlastně dvakrát. Jednou spořádaně čekali na parkovišti, až se kus zácpy přežene, podruhé, už v druhém pruhu, dokonce jet.

Z druhé strany dálnice byla odbočka přístupná (však tudy vedla objížďka) a tak jsme konečně byli na místě určení. Autobus zaparkoval na náměstí, sešli jsme po schodech dolů, a byli jsme u pivovaru. Společné foto zájezdu. Pořád tam s tím aparátem někdo pobíhal. Tak jsem mu to v hospodě oplatil. A ještě jednu fotografii jsem tam udělal. Manželka velitele výpravy. Ani si toho nevšimla.

Nějak se mi povedlo proklouznout až do druhé skupiny na exkursi po pivovaru. Ochutnal jsem zdejšího dobrého guláše (ale nedojedl, porce byla vydatná a já v poledne už moc nejím) a svá dvě piva. A potom došlo k nejhoršímu. I já tam musel. A to jsem tam byl i loni. No bylo to trochu proti sluníčku.

Jak jsou hluboké studny, jsem se zase nedozvěděl. Slečna průvodkyně to netušila. Prý hodně, loni se tam prý šťourali, dna se nedošťourali. Tak jsem se zase nedozvěděl, jestli pijeme vodu ze Sázavy nebo z hlubšího oběhu. Ale pohled z pivovarského dvora na zámek je docela pěkný.

Prošli jsme i druhou část pivovaru. Ochutnávku jsem neabsolvoval, protože bylo černé pivo, a to je pro mě moc sladké.

Bylo zaveleno k prohlídce lihovaru. Tedy spíš k ochutnávce. Je kus od pivovaru, ale z kopce a tím pádem nazpátek do kopce. Nešel jsem tam, jednak tvrdé nepiju, jednak jsem tam byl stejně loni. Radši jsem šel prohlédnout náměstí. Je to sice taky do kopce, ale menšího. Cestou jsem si vyfotil z lihovaru alespoň komín.

Pomalu jsem stoupal. Všichni šli po vyšplhání kopce dolů, já jsem chtěl zůstat na náměstí. Jednu chvíli jsem se otočil, abych si zvěčnil i pivovarský komín z nezvyklého úhlu, a ejhle, ona tlupa opozdilců ochutnávačů. Včetně jednoho z vedoucích výpravy. I oni mě předešli, však jsem šel jinam.

Došoural jsem se na náměstí, kde jsem si trochu odpočinul na lavičce. Však taky bylo dusno. Když bylo odpočinku dost, šel jsem si napřed přečíst cedulku na stromě. I na trávník jsem kvůli tomu vstoupil, jinak nebyla zřetelná. Byla pro majitele psů. Ať po nich uklízejí.

Už cestou mě zaujal pomník na druhé straně, tak jsem se tam šel podívat. Je to takový realizmus (nechci říct socialistický). To snad bylo lepší místní dláždění.

Loni tu byl dětský den, ale dneska klidno. V pokračujícím dusnu jsem si došel v klidu prohlédnout zámecké nádvoří. Peřiny se už větrají i tady. A andělíčci jsou dost mrzutí.

Ale chodba do ze zámku do kostela snad funguje a muzeum s kavárnou taky. Jen jsem musel trochu dolů po schodech.

Když jsem byl v tom sestupování, sešel jsem úplně a sedl si ke známým na zahrádku pivovarské restaurace. Za řekou se začalo pěkně mračit, ale odraz pivovaru v zrcátku Avie jsem ještě stihl. Ani jsem nestihl dopít pivo, začalo krápat. Slunečníky, natažené na zahrádce byly staženy, a vzápětí došlo k hromadnému úprku dovnitř. I tady jsem se chytl, zase u jiných členů našeho týmu. Venku začala bouřka a paní sedící vedle nám jen na „chytrém“ telefonu ukazovala, jak že je velká a kde padají kroupy.

Nekoukal jsem na hodinky, mohlo být tak po druhé. Do čtvrté, na tu totiž naši vedoucí ohlásili odjezd, bouřka skončila. Vyšplhal jsem po schodech nahoru, nasedl do autobusu, počkalo se na opozdilce (a nebyl jeden), a už se vyráželo. Bouřkou jsme projížděli asi dvakrát, ale v Kročehlavech nepršelo, i navlhlo bylo jen trochu.

Uchýlili jsme se. Chvíli to vypadalo na pohodu, na záchodě jsme se vystřídali ale i diskotéka nakonec byla. Snad aby si mladí zajuchali.