Basilej – katedrála II. – klenoty exteriéru (Basel – Münster)

Půvabnou basilejskou katedrálu postavenou v románsko – gotickém slohu na první pohled charakterizuje západní průčelí a výrazná barva červeného pískovce. Zmíněnému průčelí dominují dvě věže nestejné výšky; severní Georgsturm je vysoká 67,3 metru, jižní Martinsturm 65,5 m. Tyto věže svá jména získaly po svatých rytířích Jiřím a Martinovi, které také můžeme vidět na pilastrech vedle hlavního portálu, a to v podobě jezdeckých soch. Svatý Martin na Martinsturm pochází z roku 1340 (dnes už jen kopie), sv. Jiří bojující s drakem na Georgsturm z roku 1372. Věžní hodiny byly doplněny až v roce 1885.

Obě věže jsou současně zvonicemi spojenámi galerií a na obě lze vystoupat a využít nabídky skvělého výhledu na město Basilej i podhůří Černého lesa a Jury. Obě věže jsou vícepodlažní, přičemž jsou tří nejnižší patra nedělená a ta horní se tyčí nad kružbovým ochozem. Protože věže nevznikly současně, liší se mírně i svým vzhledem. Zajímavé je, že na Martinsturm jsou umístěny mechanické i sluneční hodiny. Ty sluneční mají jednu velkou zvláštnost – ukazují totiž starý basilejský čas, který ve městě platil až do roku 1798.

Hlavní portál rozděluje sloup, na kterém stávala socha Panny Marie. Mariánská skulptura byla zničena během reformace, stejně jako tympanon s vyobrazením Posledního soudu. Ten měl několik řad výjevů a patrné jsou dnes už jen nohy uříznutých postav nad překladem. Zachovaly se jen oblouky s proroky, králi, tančícími anděly a Abrahámem. Tato část pochází ze starého hlavního portálu z roku 1270. Po stranách portálu můžeme vidět postavy donátorů katedrály, tedy krále Jindřicha II. a jeho manželky Kunhuty. Budoucí císař je zde zpodobněn jako neobvykle mladý, bezvousý a nesoucí model katedrály, jeho choť drží kříž, který až na konci 19. století nahradil původní rukavice. Napravo od hlavního portálu se nachází postava „prince světa“ svádějícího pošetilé panny z roku 1280. Všechny sochy jsou – stejně jako zdivo katedrály – vytvořeny z německého červeného pískovce. Světlé pískovcové bloky pak pocházejí z dřívějších fázích výstavby.

Význam hlavního portálu však převyšuje tzv. Galská nebo Gallova brána (Galluspforte), což je – původně polychromovaný - portál v průčelí severního transeptu, který pochází z let 1150 až 1170. Ten je považován nejen za nejvýznamnější románskou sochařskou práci ve Švýcarsku, ale také za nejstarší románský portál s figurální výzdobou v německy mluvících zemích. Svou podobou připomíná vítězný oblouk a jeho součástí jsou četné postavy, téměř všechny původní. Kolem bronzových dveří z roku 1892 jsou expresivně vyobrazeni čtyři evangelisté, pošetilé a moudré panny i andělé, kteří troubením vyzývají mrtvé, aby vstali z hrobů a hotovili se ke Kristovu poslednímu soudu.

Nad Gallovou bránou se nachází rozetové okno, které představuje symboly proměnlivosti pozemského štěstí. Rozeta byla původně členěna dubovým dřevem, které nahradil pískovec teprve v 19. století. Mezi vstupní „bránou“ a rozetovým oknem jsou dodnes viditelné praskliny způsobené zemětřesením v roce 1356.

Katedrála má polygonální chór s nízkým ochozem, který je orientován k severovýchodu. Jeho exteriér je ve spodní části románský, s bohatou sochařskou výzdobou. Najdeme zde nejen různé pitoreskní postavy a netvory, ale také např. slony, které ovšem tehdejší kameníci nikdy neviděli. Nechybí obloučkový vlys ani stopy po někdejších chórových věžích, které se zřítily při zmíněném zemětřesení v roce 1356 a nebyly již nikdy obnoveny. Mohutné opěráky s otevřenými průchozími oblouky pak katedrální chór odlehčují. Východní část chóru se nachází na téměř 20 metrů vysoké, umělé, vyvýšené terase zvané Pfalz, ze které se nabízí úžasný výhled na řeku Rýn.

Na jižní straně přiléhá ke katedrále nevelký klášter s dvojitým ambitem. I ten rozhodně stojí za prohlídku, zejména kvůli různým architektonickým detailům.