Basilej – kostel sv. Martina (Basel - Martinskirche)

Jeden z nejzajímavějších a nejcennějších basilejských kostelů je zasvěcen sv. Martinovi, tyčí se nad řekou Rýn i staroměstskou čtvrtí Grossbasel a písemně je poprvé zmiňován na samém počátku 12. století (v letech 1101 a 1103). Evangelický kostel Martinskirche je tak považován za nejstarší farní kostel v Basileji.

Současný kostel je však přece jen o něco mladší. Uvádí se, že spodní část věže i některé části západního průčelí pocházejí z roku 1287, většina chórového polygonu a severní i jižní stěny jsou pak datovány koncem 14. století. 

V roce 1851 byl kostel poměrně podstatně obnoven a přestavěn. Týkalo se to celé fasády i interiéru, kde bylo místo letneru postaveno koncertní pódium (již od té doby zde probíhají koncerty). V roce 1922 se nad jižním portálem objevila freska Hanse Rohnera zobrazující sv. Martina. Interiér kostela zdobí četné epitafy.

Kostel sv. Martina najdeme na severním okraji Katedrálního vršku (Münsterhügel) a náměstí Martinkircheplatz. Nejbližší zastávka MHD (tramvaj č. 4 a autobusy) se nazývá Schifflände.

Na závěr ještě pár rozšiřujících informací pro fajnšmekry:

Dlouhá historie kostela byla dobře zmapována zejména díky archeologickým výzkumům v roce 1978. Díky ním se prokázalo, že toto místo bylo osídleno již okolo roku 900 př. n. l. Vzhledem k tomu, že merovejský král Chlodvík I. (+ 511) silně propagoval kult sv. Martina, předpokládali někteří odborníci, že zde již v této době mohl vzniknout první, raně křesťanský kostel tohoto zasvěcení. Tato varianta se však jeví jako málo pravděpodobná. Archeologické výzkumy však nevylučují založení kostela sv. Martina na tomto místě v 6. nebo 7. století. Také některé hroby v kostele zřejmě pocházejí z období před 10. století. Jen o něco později zde byla postavena první velká kamenná budova.

Hlavní oltář Martinskirche byl zasvěcen sv. Martinovi, sv. Vavřincovi a sv. Agatě. V roce 1152 zmiňuje německý král Fridrich I. Barbarossa kostel sv. Martina jako farní, což ovšem papež Celestýn III. již v roce 1195 popírá. V každém případě je však jasné, že kostel hrál už ve 12. století důležitou roli a že byl ve 13. století rozšířen, a to díky veřejné sbírce, protože církvi (biskup Petr Reich von Reichenstein) chyběly finanční prostředky. Tehdy vzniklý kostel (dokončen byl koncem 13. století) byl kratší a pouze jednolodní. Dodnes se z něj dochovala tři spodní patra chrámové věže a některé části západního a severního průčelí. Zajímavé ovšem je, že při zemětřesení v roce 1356 je kostel uváděn jako „staveniště“, což by znamenalo, že byl nový kostel postaven – nebo alespoň přestavěn a rozšířen - až ve 14. století.

V letech 1356 až 1399 tak vznikla velká část západního průčelí, velké okno i chór, kterým se kostel prodloužil směrem na východ. Na počátku 15. století měl sv. Martin několik oltářů a jejich počet stále rostl. Stejně jako počet světců a světic, kterým byly zasvěceny, i počet basilejských cechů, které kostel podporovaly (např. řezníci, vinaři, kameníci nebo lodníci).

V roce 1455 bylo se souhlasem biskupa ve sv. Martinovi založeno tovaryšské bratrstvo, které bylo spojeno s „darováním svíčky a pořízením společného hrobu“. V praxi to znamenalo, že pokud zemřel tovaryš nebo učeň některého řemeslného cechu v Basileji, byl pohřben v Martinskirche (ve skutečnosti to bylo na hřbitově u kostela). Ostatní tovaryši pak byli povinni dostavit se na pohřeb a hlídat památku zesnulého. V této souvislosti je potřeba zmínit, že již v 15. století byl hřbitov u sv. Martina areálem s novou ohradní zdí a malou kostnicí, která byla v době reformace zrušena. Již v pozdním středověku se na tomto hřbitově objevuje kašna s dřevěným korytem, která je ale poprvé písemně zmiňována teprve v roce 1343, tedy v době, kdy město zasáhl mor.

Na konci 14. století získala chrámová věž čtvrté patro, ke kterému v II. polovině 15. století přibylo ještě jedno, sloužící následně jako místnost hlídače. V té době se také na věži objevily hodiny, které zřejmě sestrojil Mistr Hans Solmann. Zvony ve zvonici jsou čtyři, pocházejí z 15. století a na největším z nich je zobrazeno dvanáct apoštolů, čtyři evangelisté a scéna Ukřižování. Zvony odlil Hans Peyer.

O někdejším významu kostela sv. Martina svědší fakt, že při něm byla okolo roku 1430 zřízena chrámová škola. V polovině 15. století došlo i ke změnám v interiéru kostela. V roce 1451 byl dokončen letner i nové schodiště, roku 1495 pak nová šestiboká kazatelna.

S dobou nastupující reformace jsou s kostelem sv. Martina – resp. s jeho faráři – spojovány různé „pikantnosti“. Sluhové boží tehdy byli hrubiáni, kteří často žili na hromádce s – řekněme – konkubínami. Vše se změnilo za reformátora Johannese Hausscheina-Oekolampada, který vystudoval v Heidelbergu, a v Basileji si rovnou jednu atraktivní mladičkou vdovu vzal za manželku. Zastánci reformace to považovali za důležitý symbol rozchodu s katolickými tradicem (stejně byl přijat fakt, že u sv. Martina postupně němčina vytlačovala latinu). Oekolampad byl ale v každém případě oblíbeným a uznávaným kazatelem i univerzitním pedagogem.

V dubnu roku 1529 se pak sv. Martin stal prvním kostelem v Basileji, který postihlo tzv. obrazoborectví. V rámci této „dobové atrakce“ zmizely i sochy svatých a nástěnné malby byly zničeny nebo alespoň zabíleny. V době baroka je pak překrylo množství epitafů. Přesto se ale některé fresky později vrátily na světlo boží. Např. v roce 1769 byly objeveny malby z II. poloviny 15. století, které zobrazují Krista, sv. Jana a Pannu Marii prosící Boha o milost pro hříšné lidstvo.  V roce 1928 byla objevena velká nástěnná malba z roku 1440 (nad kůrovým vítězným obloukem) zobrazující kosící smrt mezi sv. Martinem a sv. Vavřincem. Staré nástěnné malby však nebyly znovu objeveny pouze uvnitř kostela. Při jeho opravě v roce 1851 totiž byla mimo jiné odhalena malba nad severním portálem zobrazující žebráka sedícího před bránou. 

Význam kostela ale postupně klesal. V 18. století bylo přes 30 hrobů v chóru a více než 190 ve zbytku kostela, zatímco z pozdější doby se dochovalo jen necelých 40 epitafů. Navíc byl kostel vážně poškozen během francouzské okupace, kdy od roku 1798 sloužil jako sklad válečného arzenálu a krmiva pro koně. K rekonstrukci vážně poškozeného svatostánku se přistoupilo teprve v letech 1850 až 1851. Tehdy vzniklo chórové stupňovité pódium (galerie) a odstraněn byl 4,5 m vysoký kamenný letner, který pak postavili znovu – v upravené podobě – jako varhanní emporu. Nově byla také odstraněna schodišťová věž postavená pravděpodobně v 15. století. Dvoupatrová sakristie přišla o horní patro i přístavbu ze 14. století a nový hlavní portál vznikl na jižním průčelí zvětšením okna z 15. století. A také zanikla většina hřbitova sv. Martina i cechovní kaple. V roce 1856 získal svatomartinský kostel varhanní píšťaly z renovované katedrály a o čtyři roky později došlo k instalaci topení a plynového osvětlení, které v závěru roku 1919 vystřídalo osvětlení elektrické. V roce 1921 vznikla freska nad portálem vstupu z Martinskirchplatz. Malíř Hans Rohner vytvořil nástěnnou malbu zobrazující sv. Martina, jak se dělí o svůj kabát – a tato jeho expresionistická malba dodnes vítá návštěvníky kostela.