Biřička (Černý potok)

Tento malý vodní tok, který byl dříve zván jako Černý potok, o délce 8,6 km pramení asi 1 km severozápadně od Býště v nadmořské výšce 275 m n. m., a to nedaleko Koliby v místech, kde se říká Nad Venclovkou. Odtud teče podél silnice z Hradce Králové do Býště, protéká novohradeckou rybniční soustavou a nedaleko čistírny odpadních vod mezi lokalitami Na Mlýnku a Špitálský začíná postupně měnit směr a částečně kopíruje tok řeky Labe. V těchto místech vzniklo několik jezírek, jimž se dnes říká Petrofova. Některé prameny tvrdí, že vznikly při regulaci Labe v letech 1908- 1909, ale když nahlédneme do císařského otisku stabilního katastru z roku 1840, uvidíme je v plné kráse i zde, a tudíž jsou mnohem staršího původu. Za nimi na pomezí katastrů Třebše a Vysoké nad Labem ústí Biřička zleva do již zmíněného Labe, a to v nadmořské výšce 225 m n. m. Plocha, kterou odvodňuje, má rozlohu 13,549 km2.

Zmínka o existenci tohoto potoka pochází např. z roku 1549, kdy král Ferdinand I. odkázal k špitálům sv. Antonína a sv. Pavla lesy na Černém potoce. Na jeho toku vznikla rovněž královéhradecká rybniční soustava (Biřička, Cikán, Datlík a Roudnička, přičemž první 2 se připomínají již v roce 1339 a další 2 byly zřízeny někdy v letech 1464-1469). Roku 1691 byla zase zmíněna louka pod Třebší za Černými potoky. Z toho nám vyplývá, že původní Biřička měla v těchto místech nejspíše 2 toky – 1 hlavní a druhý vedlejší, stejně jako tomu bylo u mnohem větších řek Labe a Orlice.

V roce 1810 byla zmíněna louka Kněžka na Černém potoku, která se měla nacházet pod Kluky. Roku 1840 byl nedaleko toku Biřičky postaven třebešským rolníkem Karlem Vackem dřevěný jednoposchoďový mlýnek a při něm zřízen rybník, do něhož byla vedena voda právě z Biřičky. Teprve koncem tohoto století se začíná používat současný název Biřička, protože ještě tereziánský, josefinský i stabilní katastr hovoří o Černém potoce. Změny přicházejí i v jejím rybničním využívání, protože v 1. polovině 19. století byly na jejím toku zrušeny rybníky: Roudnička, jež byla v roce 1824 vysušena a přeměněna v luka; Biřička, která byla roku 1845 zorána na pole, později zalesněna a opětovně napuštěna až v letech 1937-1938; stejně tak došlo v letech 1865-1867 na rybník Cikán, z něhož se stala louka, a přibližně ve stejné době zanikl též rybník Datlík, i když např. podle Ludvíka Domečky rybníky Cikán a Datlík zmizely z map již v roce 1835. O době zrušení těchto rybníků se tedy prameny rozcházejí. Možná z toho důvodu, že zprvu nebyly zrušeny úplně a v určitých letech byly napuštěny, poté opět vysušeny, prostě podle potřeby. Jisté je tedy jen to, že k obnově rybníků Roudnička, Datlík a Cikán došlo v letech 1897-1898. Tehdy však již Biřička neměla takový průtok, takže jejich napouštění trvalo mnohem déle než v dřívějších letech.

Roku 1928 koupil královéhradecký obchodník Jan Uher od třebešského rolníka Karla Machka pozemky s lesíkem a potokem Biřičkou, kde stával v roce 1896 vyhořelý mlýnek a následně tu založil farmu pro chov kožešinové zvěře (stříbrných lišek, nutrií), k níž později přibyl chov drůbeže. Potok tehdy zásoboval rybníček v areálu této farmy, kterou roku 1933 zakoupil bývalý hospodářský správce Alois Skrovný. K určitým úpravám toku došlo na přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy JZD meliorovala pozemky v jeho blízkosti. V roce 1988 byla na části toku Biřičky vyhlášena Přírodní památka Roudnička a Datlík.

Toto chráněné území bylo vyhlášeno ONV Hradec Králové 18. února 1988 na výměře 35,39 ha. Zahrnuje rybníky Roudnička a Datlík s přilehlými slatinnými loukami mezi Novým Hradcem Králové a Roudničkou. Centrum lokality tvoří druhově velmi bohaté slatinné louky svazu Caricion davallianae, jež se nacházejí v těsném sousedství obou rybníků.

Průzkumem zde bylo zaznamenáno více než 350 druhů vyšších rostlin, z toho 18 druhů z Červeného seznamu květeny (česnek hranatý, prstnatec májový, žebratka bahenní, zeměžluč spanilá, kyprej yzopolistý, jetel jahodnatý, vrba rozmarýnolistá, hadí mord nízký, upolín nejvyšší).

Z oblasti fauny se tu daří kriticky ohrožené blatnici skvrnité, běžné jsou rosnička zelená, ještěrka živorodá a užovka obojková. Oba rybníky jsou též významnými hnízdišti vodního a mokřadního ptactva. Na mokřadní vegetaci (orobinec, zevar) zde žije větší počet mandelinkovitých brouků rákosníčků a byl tu nalezen i vzácný druh krasce Poecilonota dives, který se vyvíjí především v osluněných jívách, jež tu jsou běžně zastoupené. V rybnících i v potoce žije početná populace raka říčního a vyvíjí se v nich několik druhů vážek.