Loading...
Turistické cíle • Příroda • Vodní nádrž
Slezskou Hartu jsem celou nikdy neviděl. Před lety jsme se známými projížděli silnicí nad jejím levým břehem, ale kvůli nepříznivému počasí až k vodě nesestoupili. Při naší loňské dovolené v Rýmařově jsme proto přehradu do našich výletů započítali a věnovali její návštěvě celý jeden den. Bohužel – přelom září a října se nějak nevyvedl. Deště jsme sice byli ušetřeni, ale kraj do svého obětí sevřela snad kratší doba ledová. Navíc vál chvílemi Ostrý, nárazový vítr. Jak se ale říká – vše zlé je pro něco dobré, a díky fučícímu severáku bylo nebe pokryto nádhernými fotogenickými mraky. Manželka kvůli počasí (a noze) větší pochod okolo přehrady vzdala a věnovala se jen průzkumu Nové Pláně. Já pochopitelně nelenil a vydal se porozhlédnout po nejbližším okolí z trochu většího zorného úhlu. Prvním cílem bylo odlesněné úbočí Vysokého kamene (639 m), odkud se na nejzápadnější část vodního díla a jeho kopcovité okolí otevíral hezký pohled. Následovala návštěva jednoho blízkého drobového skalního útvaru – Vějířové skalky, neboť jsem samozřejmě nemohl vynechat též nějaký„vzorek“ zdejší neživé přírody. A pak už po polní cestě mezi rozsáhlými pastvinami sestup ke břehu samotné Slezské Harty.
Všechny mé kroky bedlivě sledovaly dvě nejbližší a největší dominanty: na jedné straně barokní kostelík sv.Jana Nepomuckého, jehož střecha a věž nad stromy trčely jako maják a nahradily mi tak kompas, na druhé nekorunovaný král zdejší krajiny - sopečný masív Velkého Roudného s jeho charakteristickými remízky. Nebýt jeho, možná by tady – ve své horní části - přehrada nepůsobila tak impozantním dojmem, neboť její šíře není směrem k Razové, skryté za kopcem, větší jak 400 metrů.
Ale Slezská Harta nepatří k našim přehradám nejširším, ale naopak k těm nejdelším.
Od místa, kde jsem u vodní hladiny narazil na jednoho příslušníka Petrova cechu to bylo po břehu ke kostelíku asi kilometr. Musím přiznat, že jsem ho šel nejméně čtyřicet minut. Ne kvůli neschůdnosti terénu ( i když v místech, kde do Harty ústí bezejmnený potůček, se boty zabořily i do bláta), ale kvůli úžasným, stále měnícím se pohledům. Nejen na okolní krajinu a ty zpětné na Roudný – sopku u nás člověk opravdu každý den nevidí - ale také na vodní plochu, po níž se klouzaly plachtenice. A projel tudy i velký motorový člun. Nárazový vítr dělal též svoje a klidná hladina se co chvíli rozježila vlnami, které při nárazu o břeh téměř připomínaly ty mořské. V takových okamžicích se i ty suchozemské kocábky měnily v mořské přízraky a najednou po vlnách divoce skákaly jak zduté kozy.
U nejhezčího výhledu na kostelík se do břehu zařezává malá úzká zátoka. Tady se někde pod vodní hladinou ukrývají domy obce Královec, které všechny zmizely pod hladinou novodobého vodního díla. Tady v zátoce v jednom kratičkém momentě dosáhl vítr intenzity hurikánu a málem mne smetl i s fotoaparátem do vody! Naštěstí jsem to ustál... a díky tomu zůstaly zachovány i obrázky. Obrázky sice skromné, ale snad i tak navodí čtenáři představu toho, jak je u téhle veliké moravskoslezské přehrady krásně...