Přidat Bruntál mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Bruntál
Z Rýmařova na Slezskou Hartu
Ještě než jsme vyrazili na naši podzimní „rýmařovskou“ dovolenou, nezbylo, než abych na vlnách internetu mnoho času strávil jak ten surfař a z množiny zajímavých turistických cílů pro nás vyhledal jen ty nejatraktivnější. Při zběsilé jízdě po divoce rozbouřené hladině googlu jsem narazil na půvabný obrázek barokního kostelíka, vypínajícího se nad břehy přehrady Slezské Harty. Když se k němu přidal obrázek „hospodokaple“ U jelena, nacházející se v obci Nová Pláň u nejzaššího západního cípu vodní nádrže, bylo o jednom z výletů definitivně rozhodnuto.
Na svátek patrona České Země se sice budíme do dalšího chladného a větrného rána, leč ten dnešní den je celičký pozlacen i paprsky slunce. Na obloze si spolu na honěnou hrají mraky, plnící i ty nejtajnější fotografovy sny a pod takovou nádherou je více než radostné pochodovati okolo mnoha zajímavě nasvícených rýmařovských domů ke vzdálenému vlakovému nádraží. Vláček nás přepraví do Valšova, a když pak kráčíme po pěkné silnici směrem k „Hartě“, posílá nám odkudsi z nebes svatý Véna malý dáreček: najednou u nás zastaví auto a hodný pan řidič nás veze téměř až k přehradě. Tedy – on by nás odvezl i dál, ale já jsem si vymínil výstup u Černého mostu, od kterého vzdutí Slezské Harty teoreticky začíná. Moc toho tady ale nevidět, teprve když vystoupáme v dlouhé pravotočivé zastávce na návrší, otevře se nám mezi stromy vlevo částečný pohled na modrou hladinu vodního díla, kterou brázdí desítky plachetnic. Za zákrutou pak následuje i zor na charakteristickou věž kaple, spojené s restaurací a penzionem do jednoho (v naší republice asi dost originálního) celku.
Když k ní tak dolů z kopce kráčíme, zaujme nás pohled na okolní krásné zalesněné kopce. Na jednom z nich z hvozdu dokonce vystupují i jakési skalky. Nebudu tady cigánit, jak jsem byl touto naprosto nefádní částí Nízkého Jeseníku příjemně šokován, neboť jsem si zdejší „krajinopis“ pečlivě nastudoval už doma. A dle map proto vím, že se v oblasti nacházejí také panenská - a pohledem turistického objevitele dosud nepolíbená skalní díla. Však jsem návštěvu jednoho takového vzorku do naší trasy zakomponoval. Čáru přes rozpočet ale učinila drahá žena, která si stěžuje na silné bolesti v noze (navíc se jí nelíbí ten Ostrý vítr) a navrhuje, abych šel na ten okruh okolo přehrady sám. Ona že si nafotí okolí dědinky Nová Pláň, břeh přehrady a poté mne zůstane čekat v restauraci. Ač nerad, nakonec nezbývá než souhlasit. Ten „můj“ okruh není sice příliš dlouhý – jen asi 4 km, ale je fakt, že by to s tou bolestí Jana asi nezvládla.
Loučíme se a já vyrážím do středu maličké obce, kde narazím na panel s obrázky a informacemi o Slezské Hartě. Že patří do první desítky našich největších přehrad a svoji opodstatněnost prokázala už při ničivých povodních v roce 1997, kdy zabránila dalším škodám, to už dávno vím. Ale jako negramotného přes matematiku mne fascinuje i ta řeč čísel: výstavba přehrady stála 2.5 miliardy korun, vodní dílo dosahuje délky 13 km, rozlohy 870 ha a objemu 218.7 metrů krychlových!
V době výstavby ale znamenala veliký zásah do rázu KRAJINY, kvůli stavbě se musely vykácet stromy, vyřezat porosty a přestěhovat lidská obydlí, což třeba obyvatelům Leskovce nad Moravicí, kteří v počtu 301 duší museli spodní část obce navždy opustit, asi po chuti moc nebylo!
(Na ceduli už jsem ale nenašel zmínku o tom, proč se přehrada jmenuje zrovna Slezská Harta. Osada téhož jména, spadající pod vzdálenější Leskovec, se sice nachází v údolí pod hrází přehrady ale slovo „hart“ znamenalo i pastvinu...)
Něco se samozřejmě dozvídám i o Nových Pláních, které jsou nyní obcí spíš rekreační. A přesto, že se nachází u břehů umělého jezera s plážemi a přístavištěm, zdobí střed obce i malé, nápaditě vyřešené koupaliště. O vzniku Plání snad toto: tak jako byla v novověku na zelené louce založena některá nová sídla (např. Havířov), vznikla v druhé polovině 17.století v údolí Moravice osada, velmi případně pojmenována Novými Pláněmi. Největší pozoruhodností vesnice se stal měděný hamr (mnoho takových se na území Moravy a Slezska nenacházelo), z čehož logicky vyplývá, že ruda, ze které se měď získávala, byla těžena v nejbližším okolí. Pohled na mapu napoví, že se tak zřejmě dělo ve svazích kopců Měděnce (650 m) a Měděného vrchu (687 m). Měděný hamr a později i fabrička na výrobu měděného náčiní a jiného tovaru byly vítanou pracovní příležitostí pro místní obyvatelstvo, neboť ti by se jinak museli v tomto chudém kraji živit jen zemědělstvím či prací v lese.
Nová Pláň náležela do roudenské farnosti a věřící, kterých tehdy byla naprostá většina, museli na mše svaté docházet až do 7 km vzdáleného Roudna. Vše se ale změnilo v roce 1726, kdy byl v daleko bližším Karlovci (jen 2.5 km) vystavěn barokní kostel, zasvěcený Janu z Nepomuku a pro obyvatele nové Pláně k němu upravena přístupová cesta. (Jen tak mimochodem - ta cesta, obcházející nad břehy Harty celý poloostrov, slouží v poasfaltovaném stavu dodnes a je z ní na přehradu i její okolí moc krásný výhled.)
Roku 1881 přibyla v Nových Pláních škola, v roce 1905 malý kostelík a obyvatelstvu tak odpadla štrapáce do Karlovce. Obyvatelům se za první republiky dařilo líp - žilo jich tu bezmála 300 - a spojení obce se zbytkem světa zajišťovala silnice a také 4 km vzdálená železnice ve Valšově. Po II. světové válce a odsunu německého obyvatelstva se okolní nádherný drsný kraj téměř vylidnil a na lepší časy se začalo blýskat až po dostavbě nového vodního díla Slezská Harta. Díky příznivé poloze - Nové Pláně leží u břehů její nejzápadnější zátoky, se pomalu začíná rozvíjet i turistický ruch.
Tak – už dost studia, nyní nastal čas na vlastní cestu. Zelená turistická trasa stoupá do úbočí Vysokého kamene a v místech, kde se značka pod lesem vyhoupne na travnatý hřeben, narazím na velmi zajímavou přírodní vyhlídku. Směrem severním, západním a jižním se mým zrakům otevírá úžasný vyhled. Jeho ústředním motivem je plocha vodního díla, nacházející se o kus dál a mnohem níž pode mnou, orámovaný v téhle končině nádhernou krajinou Nízkého Jeseníku. Velmi zdařile mu konkuruje i mohutná masa jedné z bruntálských sopek - Velkého Roudného, vypínajícího se po mé pravici. Drsnou krásu přírody - okolních pastvin, remízků, lesů, kopců a vrchů - vyvažuje i jedna romantická kulisa. Je jí barokní kostel sv.Jana Nepomuckého. Jak tak koukám na tu krásu, napadne mne, že tahle přehrada je jakýmsi moravskoslezským Lipnem (tam jsem také ještě nebyl) a slovo „moravskoslezské“ je zcela na místě, neboť údolím Moravice prochází historická hranice.
Ale já se dnes na přehradu budu dívat jen z území naší Moravěnky.
Ale ještě dřív, než se pustím směrem dolů ke kilometr vzdálenému břehu, čeká mne odskok na opačnou stranu do lesa. Není to samozřejmě kvůli nějaké náhlé břišní příhodě, ale kvůli nutkání nalézt a omrknout nejblížší hartovské skalisko. Poněvadž jsme k západním břehům přehrady zamířili jen na jednodenní výlet, musel jsem průzkum vzdálenějších (byť rozsáhlejších) skalních výchozů odložit „na jindy." A tak jsem se zaměřil jen na jediný z nich, nacházející se ve svazích Vysokého kamene (639 m), který je jen několik stovek metrů vzdálený od zelené turistické trasy z Nových Plání do Roudna. Z návrší pod zalesněným hřebenem kopce se na vodní dílo sice otvíral moc další hezký výhled, ale mé chřípí už bylo natočeno protilehlým směrem. A hned po vstupu do lesa mne nasměrovalo k jakémusi podivnému hřbítku, či spíše hrbu, jehož témě sice zdobilo několik kamenů, ale ty všechny daleko převyšovala moje maličkost. Mnohem zajímavější byly strmé jižní srázy, zdobené zajímavým mrazovým srubem. Přiznám se, že jsem tu čekal jen nějakou jílovitou břidlici, ale pohled na zvláštní 6 m vysokou skalní stěnu mne překvapil, neboť se jednalo o něco mnohem pevnějšího - o drobu. Nepříliš dlouhý mrazový srub pak končil pitoreskní skalkou, rozježenou do tvaru vějíře.
Tady jsem narazil na lesní cestu, která mne z hvozdu vyvedla zpět k zelené trase a také k polní cestě, klesající až dolů k přehradě.
Všechny mé další kroky pak bedlivě sledovaly dvě nejbližší a největší dominanty: na jedné straně barokní kostelík sv.Jana Nepomuckého, jehož střecha a věž nad stromy trčely jako maják a nahradily mi tak kompas, na druhé nekorunovaný král zdejší KRAJINY - sopečný masív Velkého Roudného s jeho charakteristickými remízky. Nebýt jeho, možná by tady – ve své horní části - přehrada nepůsobila tak impozantním dojmem, neboť její šíře není směrem k Razové, skryté za kopcem, větší jak 400 metrů. (Ale Slezská Harta nepatří k našim přehradám nejširším, ale naopak k těm nejdelším.)
Od místa, kde jsem u vodní hladiny narazil na jednoho příslušníka Petrova cechu to bylo po břehu ke kostelíku asi kilometr. Musím přiznat, že jsem ho šel nejméně čtyřicet minut. Ne kvůli neschůdnosti terénu ( i když v místech, kde do Harty ústí bezejmenný potůček, se boty i do blátečka zabořily), ale kvůli úžasným, stále měnícím se pohledům. Nejen na okolní krajinu a ty zpětné na Roudný – sopku u nás člověk opravdu každý den nevidí - ale také na vodní plochu, po níž ladně klouzaly plachtenice. A projel tudy i velký motorový člun. Nárazový vítr dělal svoje a klidná hladina se co chvíli rozježila vlnami, které při nárazu o břeh téměř připomínaly ty mořské. V takových okamžicích se i ty suchozemské kocábky měnily v mořské přízraky a najednou po vlnách divoce skákaly jak nadmuté kozy.
U nejhezčího výhledu na kostelík se do břehu zařezává malá úzká zátoka. Tady v zátoce v jednom kratičkém momentě dosáhl vítr intenzity hurikánu a málem mne smetl i s fotoaparátem do vody!
(A to mi ještě zrovna Jana na mobil volala, kde vězím, když už je těch mých slibovaných 90 minut na cestu pryč!).
Naštěstí jsem obě tyto katastrofy ustál... a díky tomu zůstaly zachovány i obrázky. Obrázky sice skromné, ale snad i tak navodí představu, jak je u téhle veliké moravskoslezské přehrady krásně...
Silueta kostelíka, zrcadlícího se na hladině vodního díla, dodává zdejší drsné krajině Nízkého Jeseníku téměř snový a romantický prvek.
Předchůdce toho dnešního zde stál už v roce 1599, ale tehdy sloužil jako sídlo úředních osob. V časech, kdy už tato oblast patřila Lichtejnštejnům, jej v roce 1798 postihl požár. To, co zbylo, pak bylo přestavěno do barokní podoby, jakou zde spatříme i dnes. Chrám sv.Jana Nepomuckého dříve stával na nejvyšším bodě obce Karlovce, která po vybudování a napuštění přehrady navždy zmizela pod její hladinou. Jedinou připomínkou na ni tak zůstal chrám, stojící na samém okraji srázného svahu.
Vlastní kostel a přilehlý hřbitov jsou kupodivu nepřístupné. Kostel byl odsvěcen a spolu s bývalou farou se nachází na soukromém pozemku. Nezbývá než doufat, že se noví majitelé postarají i o údržbu či rekonstrukci historické památky.
No a tady už začíná asfaltová silnička, díky níž můžu okolo břehu poloostrova dorazit za Janou do Nové Pláně v jakžtakž rozumném čase. Plynulost zrychleného přesunu totiž narušily překážky v podobě pohledu na přístaviště lodiček a také na hladinu rybníka před obcí. U Jelena se se setkávám s manželkou, jíž už ten nadbytečný odpočinek znudil. A aby nemusela závidět při pohledu do mých úst, hltavě polykajících vynikající segedínský guláš, i když už oběd měla, dává si ještě kulajdu.
Pak už nás čeká zpáteční pochod po silnici do Valšova, tentokrát ale bez stopu. Ale není to tak hrozné – svítíčko sluní a cesta rychle ubíhá. Za Černým mostem je zpestřena pohledem na skalní výchozy, nacházející se v prudkém svahu Měděnce nad námi. Pak si potřebujeme odskočit na malou a přitom narazíme na dost atraktivní nový jez na Moravici... a když mineme chatovou kolonii, zelená trasa odbočí z frekventované silnice k valšovskému nádraží přes obec okolo několika moc krásně opravených božích muk.
Když si o mnoho později na dvoře penzionu leštím při hrnku kávy a cigaretce kanady, vyjde si ven zapálit i ta hezká černovlasá číšnice. Po chvilce oťukávání spolu hodíme řeč. Dívka je zmrzlá jak herynek (do Rýmařova se přistěhovala celkem nedávno a na zdejší klíma, obnášející půl roku zimy, 5 měsíců chladna a třiceti dnů tepla si ještě zvyknout nestačila) a proto nechápe, jak se v té kose někdo dobrovolně (a navíc o své dovolené) trmácí pěšky po kraji. Samozřejmě, že ji nezapomenu poučit, jak je to objevování nového nejen pro nás, ale i pro čtenáře Turistiky, kam píšu, krásné (jako každý ješitný chlap se před ní přece musím aspoň něčím pochválit), ale také zábavné. A když jí pak vyprávím nějaké zážitky z průzkumu skal a zmíním se, že zítra právě na jeden takový vyrážím, vidím, že děvče na turisty a turistiku možná trošku změnilo názor.
Důkazem budiž vzorná obsluha při večeři, korunovaná navíc i oslnivými úsměvy, což se ale zase moc nelíbí mojí Janičce...
(Aby do teho husa kopla- to nemože mět každý chlap aj aspoň jednu kamarádku?!?)
Přidat do oblibených uživatelů
Bruntál
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Rýmařova na Slezskou Hartu
