Černá Hora (4): Skadarské jezero, Lovčen, Boka Kotorská

Černá Hora (4): Skadarské jezero, Lovčen, Boka Kotorská (07/2016)

Z Durmitoru jedeme směrem k pobřeží do tepla. Silnice R18 (od Šavniku směrem na Moraču) byla ve velmi špatném stavu a navíc tu každou chvíli narazíme na kamení popadané ze skal. Doporučuji proto jet spíše po silnici P4 na Mojkovac nebo po E762 na Nikšič (další informace o dopravě v Černé Hoře jsou v článku č. 1 - odkaz pod tímto textem).

Míjíme hlavní město Podgoricu, tam ani nezajíždíme, a blížíme se ke Skadarskému jezeru. Skadarské jezero je národním parkem Černé Hory, chráněné je především pro obrovské množství zde žijících ptačích druhů, z nichž některé druhy se vyskytují pouze tady. Mapa Skadarské jezero

Skadarské jezero je největším jezerem na Balkáně a největší kryptodepresí v Evropě. Kryptodeprese znamená, že některé části dna jezera leží pod hladinou moře. Kryptodepresní údolí bylo kdysi zaplaveno řekou Moračou, která dnes přivádí do jezera zhruba 62 % vody. Zbylou část získává jezero z dalších menších řek a z podzemních pramenů.

Jméno dostalo jezero podle města Skadar (albánsky Shkodër), které se nachází na břehu jezera z albánské strany. Hladina jezera kolísá s množstvím vody, přibližně je 14 km široké a 44 km dlouhé. Především severozápadní pobřežní hranici lze těžko určit, protože jezero se v těchto místech často rozlévá. Maximální hloubka jezera je přes 60 m, průměrná pak pouze 6 m.

Jezero má 76 km pobřeží, na většině se však nejde dostat k vodě, buď jsou tady skály, anebo naopak bažiny. Koberce rostlin kolem pobřeží tvoří především rákosí, orobince, lekníny a stulíky. Vodu z jezera odvádí jediná řeka – Bojana, která se vlévá do Jaderského moře a tvoří černohorsko-albánskou hranici.

V jezeře je přibližně 50 ostrůvků, v okolí jezera a na ostrůvcích bylo kdysi okolo 20 pravoslavných klášterů, dnes jsou většinou v troskách. Kolem vedou velmi úzké asfaltové silničky, podél kterých se sem tam nachází domky s vinicemi a zahrádkami. V některých místech byla silnice tak zarostená vegetací, že nebylo pořádně vidět a jízda autem musela být velmi pomalá.

Potkávali jsme tu skupiny cyklistů, jak jinak, všechno Češi. Kdo jiný by se dřel na kole na slunci při teplotě 30 °C ve stínu. Projeli jsme nejprve část silnice P16, z hlavní silnice směrem ze severu odbočka přes železniční koleje vlevo do vesnice Virpazar a dále na jižní stranu jezera. Jen jsme ve vesnici přibrzdili, hned nás odchytil típek, že vybírá 3 Eura za parkování. Řekli jsme, že nebudeme parkovat, a on zase, co teda budeme dělat? No jen projíždíme ... 

Kousek za vesnicí se již začaly otvírat pohledy na jezero, které je velmi fotogenické. Vápencové homolky vystupují nad hladinu, voda orámovaná plovoucími nebo ve vodě rostoucími rostlinami. Sem tam ruiny kláštera na ostrůvku. Kolem štíhlé cypřiše. Krásné.

Vracíme se a tentokrát to zkoušíme na druhou stranu na sever, směr Rijeka Crnojevića. Odbočka je z hlavní silnice u billboardu na tak úzkou cestu, jako bychom jeli k někomu do dvora. Zapomenutá nádherná místa, konec světa. Silnice se klikatí krajinou a po asi 10 km se začínají otvírat pohledy na jezero, zase úplně jiné. Před Rijekou Crnojevićou už to není jezero, ale tok řeky s brčálově zeleným orámováním. Nějaký podnikavec tu na své zahradě u silnice instaloval lavičku s výhledem na řeku a ochutnávkou vína.

Přijíždíme do městečka Rijeka Crnojevića. První kamenný most, přes který se přejíždí, ještě není onen slavný starý, ale je také krásný. Už ale vjíždíme do části se starým mostem (Most na Rijeci Crnojevića, postaven 1853 černohorským princem Danilem). Zaparkujeme, nikdo po nás parkovné nechce, nabízejí jen projížďku na loďce po jezeře.

Rijeka Crnojevića, jedno z nejstarších historických sídel Černé Hory, chátrá. To, co tady za Jugoslávie vybudovali – chodníky, prostranství s kašnou, osvětlení, je neudržované, rozbité. Domy oprýskané, sem tam člověk na balkóně, z některých domů už jen zbory. Působí to tu velmi nuzně. Jakoby tady ani nežili normálně lidé, ale spíše přišli lidé bez domova.

Pocit není dobrý. Starý historický klenutý most je opravdu krásný, ale nikdo se o něj nestará. Pomalu zarůstá travou. Přešli jsme po něm sem a tam. Restaurace u mostu byla v provozu, ale černý mastný výduch z kuchyně a zbytek domu v neutěšeném stavu neevokoval chuť si tu cokoliv dát. A ani tu žádní hosté nebyli. Škoda zašlé slávy.

Pobřeží Jadranu od Buljarice po Budvu - ubytovali jsme se v kempu Maslina v Buljarici. Černohorské pobřeží je jiné než chorvatské. Nejsou tu ostrovy ani osamělá místa na skalách, kde by se člověk o samotě vykoupal v moři. Celkově je tady pobřeží přecpané, hlavně tzv. městské pláže, nevím jak na jih od Buljarice, tam jsme nebyli, ale tady ano.

Důvody jsou pravděpodobně tyto: 1) jezdí sem Srbové, kterých je moc, nemají moře a nejezdí z pochopitelných důvodů do Chorvatska, 2) jezdí sem hojně Rusové, nevím z jakého důvodu, 3) černohorské pobřeží je krátké a členité: pláž – skála až do vody – pláž – skála až do vody, 4) nepoměr množství hotelů k délce pobřeží vhodného ke koupání.
Pláže pak praskají ve švech a je tu většinou zaveden deštníkový systém. To nám nevyhovuje, proto jsme se rozhodli pro Buljaricu. Tady sice deštníky na pláži také jsou, ale jen v blízkosti vesnice (jedno lehátko s deštníkem za 5 Euro na den). Zátoka je dlouhá a kdo jde dál, může tu být i sám. Dalším důvodem byla nostalgie - byla jsem tu s rodiči ještě za totáče na devizový příslib v roce 1971.

Pláž je oblázková. Vlnky na moři jdou k pobřeží zešikma, ne kolmo, to je zvláštní. Voda měla 26 °C. Před pláží teče v rákosí nějaká stoka, která hrozně smrdí. Musí se přes ni přejít, pokud se jde z kempu. Kemp Maslina musím ovšem pochválit. Je poměrně rozlehlý, stín pod stromy a sociálky jsou nové a uklizené. Kemp Buljarica, který je v těsné blízkosti pláže, vypadal o hodně hůř. www.campingmaslina.com

Takový koncert cikád jsem už dlouho neslyšela, a to od brzkého rána. Přehlušily i hodně nahlas chrápajícího Poláka vedle ve stanu. Cena byla 15 Euro za noc (2 osoby, stan, auto). Blízko kempu je prodej pečiva, zeleniny a ovoce, a také výborné restaurace, jak přímo u moře, tak ve vesnici. Ceny nižší než v Chorvatsku. V infocentru mají trhací mapy k dispozici zdarma – z jedné strany Buljarica, z druhé Petrovac.

Ceny v restauracích (EUR): lignje na žaru (300 g) – 9,50, rybí talíř (350 g) – 12,00, ryba 1. kategorie (1000 g) – 25,00, ryba 2. kategorie (1000 g) – 20,00, jehněčí (400 g) – 9,50, steak (350 g) – 8,00, vepřová vješalica (350 g) – 5,50.

Nad Buljaricí je ve svahu pravoslavný monastýr – Manastir Gradište. Jeli jsme k němu po velmi úzké a příkré silničce, na jejímž konci byl malý plácek na zaparkování. Minikoplex 3 kostelíků a hřbitůvku je velmi malebný a udržovaný. Od monastýru je krásný výhled na pobřeží.

Zajeli jsme také do Petrovacu a do Budvy, Sveti Stefan jsme viděli pouze ze silnice. Černohorské pobřeží je na pohled krásné, ne už tak v detailu. Všechna ta úžasná starobylá kamenná městečka se krčí u moře a není je přes betonové hotely skoro vidět. To by až tak nevadilo, nebo spíše už je to tak téměř všude, ale tady jsou navíc torza – rozestavěné a už chátrající budovy.

Nejobludnější stojí přímo u Jadranské magistrály před obcí Pržno - Miločer, pokud jedete od jihu. Vypadá to, že celkově selhaly místní úřady, které nechali takto zacpat budovami celé pobřeží daleko nad jeho únosnou kapacitu. Korupci se tady asi daří hodně. Fakt škoda toho nádherného koutu u Jadranu.

Pláže v Petrovacu a v Budvě byly naprosto přecpané. Lépe to asi vystihují fotky. Na pláž Jaz za Budvou se dá dostat pouze za poplatek, který vybírají už snad 2 km před pláží. Ve městech je dopravní kolaps. V Budvě mraky Rusů.

Národní park Lovčen (Nacionalni park Lovčen) tvoří nevelké vápencové pohoří blízko nádherné Boky Kotorské. Pro Černohorce je Lovčen velmi významný z historického hlediska. Právě v této oblasti byl založen první černohorský stát s centrem v Cetinji. Mimo to je Lovčen cenný i přírodně, zdokumentováno bylo velké bohatství živočišných a rostlinných druhů, a jsou zde dobře pozorovatelné krasové jevy v krajině.

Na vrcholu druhé nejvyšší hory pohoří – Jezerski vrh (1 660 m n.m.) je postaveno honosné mauzoleum nejuznávanějšího černohorského vládce Petra II. Petroviče Njegoše. Nejvyšší vrch pohoří je sousední Štirovnik (1 749 m n.m.), který je ale veřejnosti nepřístupný kvůli vojenským objektům. Na jeho vrcholu je vysílač.

Na Lovčen se dá vyjet autem a to až těsně pod vrchol s mauzoleem. Silnice sem vede ze dvou směrů – od Cetinje a nebo z druhé strany od Njeguši. Ani z jedné strany se nevyhnete vstupnímu poplatku do národního parku v ceně 2 Eura za osobu. My jsme přijeli od Njeguši, protože na silnici od Cetinje právě probíhal závod automobilů do vrchu. Málem jsme se přidali ... protože nás nechali jet a všimli si nás až po nějaké době.

Poté, co se obě silnice spojí pod vrcholem, pokračuje se velmi úzkou silnicí s poměrně živým provozem asi ještě 3 km. Majitel restaurace na Jezerském vrchu si na několika místech na silnici napsal bílou barvou "restoran" a šipka ukazuje k vrcholu. Člověk by tu spíše očekával směrovku k mauzoleu.

Po vyjetí z lesa se začínají otevírat výhledy do krajiny. Asi půl kilometru pod vrcholem je malé parkoviště. Po chvíli už projíždíte kolem zaparkovaných aut při krajnici, které už tak úzkou silnici ještě zúžili. Těsně pod vrcholem je malé parkovišťátko, spíše točna. Tady jsme náhodně urvali jedno místo, je to trochu pro silnější nervy, zvláště po zkušenostech s černohorskými řidiči. Mauzoleum je pro Černohorce oblíbený výletní cíl. Jezdí tu také dodávky cestovních kanceláří. Odřené plechy tu budou asi na denním pořádku, zvláště v sezóně.

K mauzoleu směřuje opět šipka "restoran", a už vidíme ty mramorové schody – tedy pouze jejich první úsek. Na vrchol je jich přesně 461 a část cesty vede i tunelem ve skále. Až se v tom vedru vyplazíte po schodech, tak další 3 Eura od vás vyberou pro vstup do mauzolea. I kdyby jste do něj jít nechtěli, musíte kvůli vyhlídce do krajiny, na kterou se dá dostat pouze přes mauzoleum.

Vladyka Petr II Petrovič Njegoš pocházel z vesnice Njeguši pod Lovčenem. Pro Černohorce je národním hrdinou, který za své vlády národně a kulturně pozvednul Černou horu. Jeho přáním bylo být pochován na Jezerském vrchu. Jeho následovník tedy přikázal na vrchu postavit kostelík, kam byly vladařovy ostatky umístěny. Následovaly boje s Turky a obava o zničení kostela, proto byly ostatky zavčasu převezeny do Cetinje. Další snahy o umístění hrobky na vrcholu zhatily dvě světové války.

Mauzoleum se začalo stavět až v roce 1952 při příležitosti stého výročí vladykova úmrtí, a dokončeno bylo v roce 1974. Do mauzolea se vchází kolem dvou obřích soch Černohorek. Uvnitř je gigantická socha sedícího Njegoše a strop je obložen zlatými destičkami. Sarkofág je umístěn v podzemní kryptě.

Za mauzoleem zmiňovaná vyhlídka nabízí pohledy k Jadranu, k Boce Kotorské, na údolí s městem Cetinje, k Njeguši. My jsme moc dobrou viditelnost neměli, ale i tak to byl zážitek. Cestou autem zpět z Lovčenu jsme na jednom mírně rozšířeném místě zastavili a tolik lesních jahod co tu bylo, jsem v životě nikdy neviděla a ani najednou nesnědla. Mapa Národní park Lovčen

Určitě doporučuji se zastavit také ve vesnici Njeguši. Téměř v každém domě prodávají výborný pršut a sýry, vyhlášené místní produkty, pršut prý nejlepší na Balkáně. Víno mají také, ale to vozí z oblasti Podgorice, tady vinohrady nejsou. U strýčka jsme nakoupili vše a vše bylo vynikající.

Kotor a Boka Kotorská – do Kotoru je nejlépe přijet po úžasné klikaté silnici P1 (kotorské serpentiny nebo také Lovčenská silnice) na úpatí Lovčenu. Škoda, že silnici nelze nějak šikovně vyfotit, zajímavé je se podívat na letecký snímek na mapách. Z téměř každé zatáčky (je jich prý 32) se otvírají pohledy na Boku Kotorskou, taková skládačka za sebou, níž a níž.

Bohužel nebyly dobré světelné podmínky a byl i opar, který je tu v létě častý, takže fotky Boky nemáme ideální. Co uvidíte na konci této úžasné silnice v poslední zatáčce, těsně před napojením na silnici P22 do Kotoru, je bohužel přítomnost určitého etnika, které přímo u silnice opaluje plast z kabelů. Všude strašný binec, čmoudící spáleniště, hromada vybrakovaných ledniček a vybydlené domy s plachtou místo střechy. No jo no, všude stejné. Mapa Boka Kotorská

Kotor je perla, starobylé město zapsané na seznam UNESCO, nejcennější památková rezervace v Černé Hoře. Poničené mnoha zemětřeseními, naposledy v roce 1979, a znovu obnovené. Povinná zastávka japonských zájezdů. Vedro, ve kterém se nám nechtělo jít na vyhlídku k pevnosti nad městem, panovalo i v úzkých středověkých uličkách města. Přesto neodoláte a staré město projdete, krásné.

Boka Kotorská je největší přírodní záliv na Jadranu skládající se ze čtyř částí, v nejzazším z nich se nachází právě město Kotor. Odjakživa patřila k nejlepším přírodním kotvištím pro lodě. Moře v Boce nepatří k nejčistším, takže kvůli koupání sem nemá smysl jezdit. Vidět Boku Kotorskou však musíte.

Poblíž městečka Perast jsou v Boce dva ostrůvky, jeden z nich je umělý. Ten pravý se jmenuje Sveti Đorđe (sv. Jiří) a je na něm kostel Sveti Đorđe z 12. století obehnaný zdí a vzrostlými tújemi. Vedle je umělý ostrov Gospa od Škrpjela, vytvořený kolem malého útesu navezením vraků lodí do moře a navršením kamenů na nich. Na rovné ploše pak byla vybudována barokní kaple. Házení kamenů do moře u ostrova je stále součástí místních slavností.


Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda

Všechny díly z naší cesty do Černé Hory:

• Černá Hora (1): Seznámení s Černou Horou, itinerář cesty
• Černá Hora (2): Kaňon řeky Mrtvice
• Černá Hora (3): Durmitor a kaňon řeky Tary
• Černá Hora (4): Skadarské jezero, Lovčen, Boka Kotorská

Naše články z cesty do Bosny a Hercegoviny:

• Bosna a Hercegovina (1): Mostar, Počitelj, Blagaj - vyvěračka řeky Buny
• Bosna a Hercegovina (2): Jajce, historické vodní mlýny Mlinčići

Naše články z cest do Chorvatska:

• Chorvatsko - pohoří Velebit (1): Veliki Zavižan
• Chorvatsko - pohoří Velebit (2): Velika Paklenica - Aniča kuk
• Chorvatsko - pohoří Velebit (3): Mali Alan - Tulove grede
• Chorvatsko: Dinara (Sinjal) - výstup na nejvyšší horu Chorvatska
• Chorvatsko: Národní park Krka a město Knin
• Chorvatsko: Národní park Plitvická jezera, mlýny Slunj - Raztoke
• Chorvatsko: ostrov Mljet
• Chorvatsko. ostrovy Lošinj, Cres, Susak
• Chorvatsko: Národní park Risnjak

Naše články z cesty do Severní Makedonie:

• Severní Makedonie (1): Autem po Severní Makedonii - Ochrid, Mavrovo, Kokino, Stobi a další místa
• Severní Makedonie (2): Golem (Velký) Korab - výstup na nejvyšší horu Severní Makedonie