Chrudim – renesanční náhrobníky na kostele sv. Michaela, archanděla

Východočeské Chrudimi se někdy říká „Město kostelů“. A dá se říct, že právem. Jejich počet sice není nijak přehnaně vysoký, ale většinou se jedná o stavby výrazné, významné a nějakou pozoruhodnou zajímavost různých slohů nabízející. Výjimkou není ani někdejší hřbitovní kostel sv. Michaela, archanděla nacházející se ve zdejších novoměstských Zieglerových sadech, u kterého nás potěší svou stopou zejména půvabná dáma jménem Renesance.

On také kostel sv. Michaela vznikl v letech 1519 až 1521 a až do konce 19. století se kolem něj rozkládal hřbitov. Právě ten nám dnes připomíná přibližně devět desítek původních renesančních náhrobníků, zazděných do venkovních zdí kostela. Některé z nich jsou sice neúplné, jiné ozdobil zelený mech či odpudivé sprejerské výtvory soudobých pseudoumělců (chápu sice, že ne každý může být Banksym nebo alespoň Davidem Strauzzem, ale co je moc, to je prostě moc), ale v každém případě se dodnes jedná o soubor takřka unikátní.

A je jistým paradoxem, že tento soubor drobných funerálních památek z období renesance byl zachráněn zejména zásluhou ortodoxního regotizátora Františka Schmoranze st. Ten zde totiž v letech 1856 a 1857 vedl renovační práce a v rámci nich nechal venkovní zdi částečně obložit náhrobníky ze zrušeného hřbitova (u kostela sv. Michaela bylo zakázáno pohřbívat v rámci josefínských reforem od roku 1784, hřbitov zde ale zůstal až do roku 1881). Většina z nich byla předtím použita při vydláždění cesty ke kostelu a Schmoranz je nechal – přes jistou „sešlapanost“ zasadit do severní a severovýchodní chrámové zdi. V roce 1865 k nim pak byl doplněn další soubor náhrobníků, přičemž některé z nich byly do vnějších zdí sakristie zazděny již na počátku 19. století.

Vzniklo zde tak unikátní lapidárium či muzeum pod širým nebem, které svým návštěvníkům a milovníkům památek nabízí pohled na pískovcové (nechybí zde ovšem ani mramor) náhrobní kameny dávných obyvatel města, jejichž jména už místní dávno ani neznají. Většina náhrobníků pochází ze samého závěru 16. století (ty nejstarší známé pocházejí z roku 1562, novější z roku 1629 a nejnovější náhrobek je datován rokem 1708) a je považována za důkaz zbožnosti a umu našich předků.

Jednotlivé náhrobníky patří mužům i ženám, prostým měšťanům, patriciům i drobné šlechtě a místním i několika málo přespolním (více než tři a půl století funkční hřbitov byl přece jen původně určen občanům chrudimského Nového Města). Najdeme zde náhrobky figurální, ornamentální i „erbovní“, různých velikostí, stavu zachovalosti a míry zdobnosti. A máme-li zmínit i nějaká ta jména, můžeme uvést alespoň rodinu Petra Svěchyni z Paumberka (uváděno též jako rod Svěchinů), Elišku Francovou z Liblic (Francové z Libic), Kryštofa Roupovského, Ludmilu Lipanskou rozenou z Biskupic, Chrudimské z Častolovic, Ludvíky z Chlumku, Landeky z Traunštejna, Magdalénu Šíchovou nebo Cypriána Šťastného.

Toto místo zkrátka stojí za návštěvu i jisté zdržení a zamyšlení.