Cyklovyjížďka ke Kružberským skalám a krajině proslulé břidlicí - díl první.

      Další větší cyklistický výlet, který jsem si před mnoha lety vymyslel, abych se podíval na pověstné cvičné lezecké skály u hráze Kružberské přehrady, ke zbytkům nad nimi stojícího hradu a také do okolí Zálužné, známé svými štolami pro těžbu velice kvalitní břidlice a podél řeky Moravice mi už „jen“ zbývalo vystoupat serpentinami k Vikštejnu. Následně přes Hradec nad Moravicí dojel zpět až do Ostravy. Celodenní cesta, o niž jsem netušil, jak mi v nečekaných místech dá zabrat. Kolegou z práce jsem byl na některá úskalí upozorněn, na některé jsem si dal pozor, ale do jedné „léčky“ jsem spadl, ani jsem nevěděl jak. Později jsem vcelku skřípal zuby, když jsem se musel i s kolem škrábat v nejistém terénu a přitom asi šlo toto místo objet mnohem lehčí cestou. Na druhou stranu nelituji, protože jsem vidět to, co bych jinak neviděl a při nedávné turistické akci „Bezručova Moravice“, kdy jsem si vybral tu nejtěžší, nejdelší, ale zároveň i nejhezčí trasu pochodu o délce velmi poctivých padesáti kilometrů, jsem si vše velmi rychle „osvěžil“. Tu jsem popsal ve dvou dílech, ale nejkrásnější část cesty budu muset ještě sepsat v některém z následujících dílů. Částečně o těchto kouzelných, ale i drsných místech napíši i zde.

 

    Přesný popis „méně zajímavé“ cesty – začátku je zde:

 

     Na kole vyjíždím z Ostravy, kde na její západní hranici po své levici míjím „Hvězdárnu a planetárium Johana Palisy“, rodáka z Opavy, na vrcholu obce „Krásné pole“ odbočuji doleva do menšího kopce, ale po chvíli začnu mírně a později prudce klesat k tramvajovému přejezdu a o několik desítek metrů vzdálenější křižovatce asfaltových cest. Zde se vydávám doprava a čeká mě mírnější, ale o to táhlejší stoupání, které po chvíli skončí a budu zase klesat. Takový profil cesty se bude ještě mnohokrát opakovat – dlouhou dobu se budu pohybovat v oblasti Nízkého Jeseníku. Necelý kilometr jihozápadně od hvězdárny se nachází jedny z mnoha, dnes již poněkud „zašlých“ slunečních hodin porubské „Sluneční stezky“. Proti toku potoku „Porubka“ na ulici „Kyjovická“ míjím nenápadný zalesněný kopec se jménem Babinec a jedním malých výchozem. Jen kousek od něj je odbočka doprava jíž bychom se dostali do „Horní Lhoty“. Tam ale nejedu, pokračuji stále rovně po „hlavní“ do „Zátiší“. Na velké křižovatce vedle konečné tramvajové linky číslo pět se vydávám do kopce, kolem hospody doprava. Začínají zde kopečky se stoupáními „na rozhýbanou“ a podle nich je třeba určit tempo, aby člověk cestu zbytečně hned na začátku „nepřepálil“ a pak se horko-ťažko dostával do správného tempa. Údolní cestou mezi svahy „Zálučí“ a „Holubinec“ se dostávám pod sjezdovku na „Vaňkově kopci“. Ve skutečnosti se ovšem vrchol jež míjím po své pravé ruce jmenuje „Úhorky“. V Budišovicích za kostelem projíždím rovně nepříjemnou táhlou křižovatkou, která je k tomu všemu ještě do kopce. Na ní je třeba se dostat skoro doprostřed aby vůbec bylo vidět jestli někdo nejede zprava – skutečně nemám tuto křižovatku rád.

 

      Za ní ještě pár desítek metrů stoupám do prudšího kopce kolem úřadu a pak mám za odměnu menší sjezd. Ten po chvíli končí a následuje dlouhé mírné (vypadá, že se nestoupá a o to je podvědomě nepříjemnější) až do Pusté Polomi. V Budišovicích, jižně od oblasti „Jablunky“ je v mapě naznačen jakýsi skalní útvar. Nejedná se o žádnou skálu, ale jen o odval nepotřebné břidlice. Z Pusté Polomi asfaltovou cestou, která kopíruje reliéf terénu v mnoha vlnkách sjíždím a zase vyjíždím postupně až do Hlubočce (známého především velkým cyklistou Víťou Dostálem, který na kole “objel“ „celý“ svět). Nedaleký severně umístěný kopec nemá na svém vrcholu vysílač umístěný nadarmo. Když jsem v dávných časech z těchto míst vysílal i já, tak se „spojení hrnuly jedny za druhými“ - stovky zde nejsou výjimkou (záleží na kterých pásmech) a skutečně si je městský člověk vychutnává.

 

     Když píši článek, tak zjišťuji, že v Pusté Polomi se taktéž měla v dávných dobách nacházet tvrz. Tvrdí se, že tvrz patřila od roku 1541 Tvorkovským z Kravař. Po roce 1692 byla změněna na jakousi větší stodolu nebo hospodářský objekt a tím se pro mnoho lidí stane nezajímavou. Dnes je z ní větší rodinný domek. Za nějakou dobu po projetí Hlubočcem se dostávám ke kostelu „Navštívení Panny Marie“ a následná křižovatka je zajímavá tím, že může být rozcestím pro návštěvu mnoha zajímavých míst. Prvním nejviditelnějším a patrně i nejznámějším místem je kopec Šance se stejnojmennou dřevěnou rozhlednou. Opět až teprve teď, při psaní se dozvídám, že pojmenování je z důvodu, který mě v době kdy jsem na rozhlednu vylezl ani nenapadla. Skutečně se v dávných dobách na kopci nacházely šance. Spoustě dnešním lidem toto pojmenování neřekne asi vůbec nic. Maximálně si tak severomoraváci vzpomenou na vodní nádrž Šance. Historici a především historici věnující se nejrůznějším hradiskům, pevnostem, tvrzím a dalším vojenským objektům dávných časů budou již při této větě zcela „v obraze“.

 

     Ano, valy, propadliny a další nevšední terénní útvary jsou pozůstatkem historického opevnění. Jak by ne. Zhruba kilometr severně od rozhledny se nalézá onen popisovaný historický obranný objekt na vrcholu Šance s výškou 526 m.n.m. Jeho „protiváhou“ je asi dva kilometry od něj, pro změnu jižně umístěný „Kamenný šanc“ s výškou o patnáct metrů nižší. Jednou ze zajímavostí „Šancí pod Příletem“ je tvrzení, že se zde prý nachladil a později i zemřel generál Laudon.

 

     Výchozí místo na křižovatce u kapličky „Navštívení Panny Marie“ může vést k zajímavostem z doby poněkud pozdější. Další místa, o kterých asi spousta lidí ani neví. Tím jsou pozůstatky po starých důlních dílech – jámách a štolách, kde se těžily polymorfní rudy, ale nejznámější byly jako doly na stříbro. Místo se nachází několik kilometrů západně odtud – v západním svahu nad Kajlovcem. O těchto místech určitě někdy také něco podrobnějšího uvedu.

 

     Při cyklovýletu se zde nevydávám, ale z křižovatky prudce stoupám doprava nahoru k vodojemu nedaleko již uváděného kopce „Přílet“. Po něm už následuje mnohakilometrová odměna (na zpáteční cestě přesný opak) – sjezd až do údolí v Hradci nad Moravicí. Z něj pokračuji kolem řeky Moravice a velmi zajímavé Žimrovické skály pod vrcholem „Skály“, dále. Jeho severně umístěným protějškem jsou další šance na vrcholu „Hanuše“. V Žimrovicích se psychicky připravuji na táhlé a prudké stoupání asfaltovou cestou se serpentinami do Domoradovic. Pod Domoradovicemi je možné se připojit na červenou turistickou trasu a sejít až do údolí řeky Moravice podél slavného Weisshuhnova kanálu vedoucího vodu do papíren v Žimrovicích přes malou vodní elektrárnu. U Weisshuhnova jezu se voda z Moravice odvádí do stejnojmennému kanálu krásným vodním tunelem, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Nějaké fotky bych měl mít i v článku o dálkovém pochodu „Bezručova Moravice“ o délce 50 km.

 

https://www.turistika.cz/cestopisy/jak-jsem-sel-nas-nejstarsi-dalkovy-pochod-cast-prvni-lehky-uvod/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-sel-nas-nejstarsi-dalkovy-pochod-cast-druha-usek-od-hradce-nad-moravici-k-vikstejnu/detail

 

     Nyní zde nemířím, ale Domoradovicemi stále stoupám nahoru až k hasičárně, kde už stoupání končí a již rovnější cestou mířím až do Melče. Následuje obec „Moravice“ a „Nové Lublice“. Pokud bych chtěl jet na Hartu (Slezskou Hartu), tak bych musel před kostelem „Nejsvětější Trojice“ odbočit nepříliš nápadnou cestou doprava a do kopce. Nyní ale jedu rovně a mírně klesám. Dostávám se do Kružberku a hledám kudy vede cesta ke skalám. Jsem zvědavý jak mě skály přivítají? Dočetl jsem se, že je zde ve skále vytvořená jeskyně, která měla být i jakousi hrobkou. Zajímavější informací bylo, že prý z ní vedou nahoru nějaké horolezecké komíny. Jedná se o slavné skály a tak jsem velice dobrodružně naladěn. Co uvidím, budou se mi líbit, nebudu zklamán?

 

     Z hlavní cesty v Kružberku odbočuji doprava na cyklostezku číslo 551 kolem kaple svatého Petra a Pavla, která mě již během zhruba čtvrt hodiny dovede až pod skály. Ani v nejmenším nejsem zklamán. Mohutnost skal si uvědomím ještě více až se za nějakou dobu dostanu na vyhlídku ze které krásně uvidím do okolí a především na hráz přehrady Kružberk. Vidím několik oddělených skalních útvaru, které patrně i zde jsou obrovskými mrazovými sruby. Jak už to u skal bývá, tak dostávají často velmi zajímavé názvy a cesty na nich ještě zajímavější. Zde se jedná o útvary se jmény „Žabí kůň“, skalní věž „Rozlámaná“ a ta nejvýraznější uprostřed nezvykle „Hlavní skála“. Podle Českého horolezeckého svazu se ale nazývá „Hlavní masív“. Pokud nevíme (což já nevím) o nějakém názvu více používaném – zaběhaném, tak se budu držet toho co uvádí ČHS. V něm se nachází i uměle upravená „jeskyně“, patrně rozšířená puklina. Jak moc se uměle rozšiřovala a jak vypadala původně před mnoha a mnoha staletími bohužel netuším. Ať tak či onak, místo je zajímavé a bylo pro mě hlavním lákadlem na cestě. Někde se uvádí, že by zde měly být i nějaké komíny, ale ať se dívám jak moc jen chci, tak nic co by se komínům mohlo podobat ve stropu jeskyně nevidím. Jeskyně je poměrně krátká a tak ani neotevírá otázku dobrodružným povahám, co se nachází dále. Skála je krásná a budí respekt. V jednom místě u skály vidím pěšinku. No… Pěšinka je velmi silné slovo, ale o kolmou skálu se nejedná. Za chvíli se dostanu poměrně vysoko a mám zajímavé výhledy do údolí i úhly pohledu na skálu. Uznávám, že pokračovat nahoru není na sypkém a poměrně prudkém svahu rozumné, tak opatrně sestupuji dolů. Tuto menší prohru nemohu nechat jen tak a pod záminkou „zde možná bude lepší místo na fotky“ nacházím zajímavou skalní římsu , po které se pár metrů „projdu“. Podle stránek ČHS se zde nacházejí všemožné druhy cest o délkách až 50 metrů ve formě „čistých“ skalních stěn, komínů, spár a „koutů“. Orientačně se má nyní na „Žabím koni“ s výškou cca 30 metrů nacházet asi 25 cest s obtížnostmi od 3 do 6.

 

     V „Hlavním masívu“ o výšce přibližně 45 metrů by měla být necelá třicítka cest od 3 do 7. „Rozlámaná“ má cesty obtížnosti dva až šest.

 

     Už neřeknu jak přesně (moc si to po těch letech nepamatuji) jsem se dostal nahoru, ale patrně jsem na kole skály objel ve směru k hrázi přehrady a lesní cestou dostal až ke zbytkům hradu „Kužberk“. Mnohem zajímavější je ale vyhlídka nad skalami, kdy se člověk dívá z úctyhodné výšky dolů na cestu a řeku Moravici. Ještě o něco výš ve svahu jsou kamenné pozůstatky po bývalé Weisshuhnově rozhledně. Mnoho lidí včetně mě si do tohoto okamžiku myslí, že tato „hromádka“ kamení je pozůstatkem hradu Kružberk. Ale není tomu tak!

 

      Podle všeho měl stát hrad níž a být patrně součástí hradeb skalních – jak už to tak u spousty úctyhodných a často tajemných dávných hradů bývá. Kochal bych se ještě dlouho, ale je třeba pokračovat dále. Doufám, že se dostanu na cestu na hrázi a bude průjezdná. Potřebuji se dostat někde k Zálužné. Jak se teď dívám do mapy, tak kratší by bylo se vydat zpět pod skály a do obce Kružberk a z ní do Starých Těchanovic. Naopak ve skutečnosti jsem si udělal velký oblouček a po mnoha zbytečných kilometrech jsem se dostal také do „Starých Těchanovic“ z jiné strany. U železniční zastávky ve Svatoňovicích jsem se konečně podíval do mapy a dobře udělal. Na křižovatce musím odbočit doleva a po silnici číslo 443 se dostanu až do Starých Těchanovic. Celá velká oblast sahající odtud až k městu Odry je slavná břidlicí. V okolí je vytvořena jakási „břidlicová stezka“, kterou jsem neměl čas si ještě projít a tak ji nebudu blíž popisovat. Nejznámější místo a pro mě i nyní zahalené slušnou dávkou tajemna – protože jsem jej na vlastní oči nikdy neviděl - je pověstný „Black Hill“. Kdyby nebylo jeskyňářů, kteří zde provádí chiropterologický průzkum – věnují se netopýrům a dalším zástupcům letounů, tak o žádném Black Hillu nebo také Černém dolu nic nevím. Jejich zprávy o průzkumu třípatrového hlubinného dolu na břidlici budí víc než respekt. Nyní nemohu soudit jak asi budou tyto obrovská díla působit na „běžného smrtelníka“, ale v bezpečné vzdálenosti za oplocením je zhlédnout asi možné je (má k nim vést naučná stezka). Podle některých zdrojů je v těchto místech i stálá strážní služba, která oblast hlídá. Vstupování do „starých důlních děl“ není dovoleno a v mnoha případech je velice nebezpečné. Jeskyňáři se zde podle všeho dostávají jen pomocí jednolanové techniky, kterou mají důkladně nacvičenou z mnoha jiných oblastí. Také mají na tuto činnost povolení a ani oni zde nevstupují jako samotáři. Ale slyšel jsem, případně četl o několika případech, jak zde dobrodruzi vstupovali aniž by si patrně vůbec uvědomovali možné rizika. V některých místech mají hlídání podpořeno i mechanismem propojeným s gongy, které jsou slyšet široko daleko.

 

     Kdybych před těmi mnoha lety, kdy jsem tento okruh na kole uskutečnil tušil, že „Black Hill je jenom kousek odtud, tak se alespoň mrknu. No nic, třeba někdy jindy. Ještě si neodpustím malou charakteristiku dolu:

 

     Celková délka chodeb asi kilometr a půl, maximální hloubka asi 35 metrů. Ta je srovnatelná s hloubkou největších a nejznámějších jeskyní v Beskydech nebo také podobná s hloubkou Královy jeskyně u Tišnova. Tu lze zvládnout bez použití lana až do nejnižších částí. Já jsem měl možnost ji slézt i jednou svislou puklinou pomocí rozporu. V jednodušší části je vespod žebřík a pomocná lana, kterých se člověk může v případě potřeby držet. Ale zpět na opačnou stranu Moravy, k Svatoňovicím a k obci Zálužná. Úpadnice v Black Hillu je hluboká asi deset metrů a začíná jí první patro. Před více než 40 léty byla zasypána a tak zbývá jen horolezecký způsob přístupu. „Hlavní šachta“ pro sestup do dalších pater je hluboká asi dvacet metrů, tedy přibližně tolik jako od „velejícnu“ Hugónova dómu v Rudickém propadání, hloubka „Velké propasti“ v Kněhyňské jeskyni, jedné šachtě ve štolách lomů Amerik, konkrétně „Malé Ameriky“ - právě té pověstné, kterou obýval (možná i stále obývá) duch Hanze Hagena. Taktéž je to hloubka obdobná „Větrací šachtě“ Flascharova dolu u města Odry, která je krásně vyřešena pětistupňovým žebříkem a zdolání je tedy pohodové… Ale pokud nic takového není, tak hloubka odpovídající šestipatrovému baráku nepochybně bude budit respekt.

 

     Není nutné vždy se všude dostat, navíc běžný turista jako jsem já, na takovéto výkony „zatím“ :-) nemá… Možná to „zatím“ bude dlouhou dobu znamenat „NAPOŘÁD“, ale kdo ví. :-) Jak jsem se já vypořádával se strachem z výšky (hloubky) je možné poznat „mezi řádky“ v některých mých článcích.

 

https://www.turistika.cz/mista/flascharuv-dul-u-mesta-odry/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dil-druhy-maly-pohled-do-historie-a-popis-jeskyne/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dokonceni/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/tajemne-zanikle-hradiste-bila/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/peklo-nebo-pohadka/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/okoli-knehynske-jeskyne-v-zime-a-hledani-kamennych-utvaru-ve-svahu-nize/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/zimni-vylet-pres-sorstyn-skalku-na-sulov-a-zpet-na-ostravici/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/nejtajemnejsi-misto-tesinskych-beskyd-girova/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/kozi-hrbety-nejprve-trochu-s-posmeskem-a-pozdeji-s-velkym-respektem/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/obtizny-vylet-k-vysutemu-vodopadu-kolem-ropice-az-pred-babi-vrch-a-do-bocanovic-jako-velky-test-vlastniho-odhodlani-a-odolnosti-aneb-jak-jsem-pred-mnoha-lety-neumrznul/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/vylet-na-velky-polom-a-hledani-jestrabiho-vodopadu/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/jestrabi-vodopad/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/blizsi-pohled-na-jestrabi-vodopad-a-objeveni-pomnicku-davnych-tezkych-casu/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/ondrejnik-a-znovunalezeni-ztracene/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail

 

     Ve všech těchto příspěvcích je možné vidět větší nebo menší „boj“ STRACHU s ROZUMEM proti ZVĚDAVOSTI, ale vzhledem k tomu, že stále píši a jsem tedy mezi živými, tak jsem alespoň neprohrál.

 

     V druhém patře Černého dolu se prý nachází největší dobývací prostor celého dolu. Poloha posledního, třetího patra, má být zhruba 35 metrů pod povrchem a má být do určité výšky (několik metrů) zatopena, protože „dědičná“ (odvodňovací) štola je prý zasypána. Konec těžby se datuje, podobně jako u jiných dolů na břidlici v oblasti, na začátek minulého století. Ač je naprostá většina těchto dolů veřejnosti nepřístupná, do některých se po domluvě dá dostat oficiálně a hlavně bezpečně. Zajímavé je i vnější provedení vstupů na které se může každý podívat a protože je nejčastěji řešeno mříží tak i nahlédnout často ne úplně málo do hloubi štoly. V létě nic nebrání použití blesku (největším problémem pak je proudění vzduchu ve kterém je často i nemálo rozptýleného prachu a vytváří na snímcích nejrůznější rušící skvrny – problém velmi dobře znají všichni jeskyňáři – často je třeba se před použitím blesku nadechnout a třeba minutu nebo i déle vůbec nedýchat :-))) ). V zimě bych moc s bleskem nefotil z důvodu obývání podzemních prostor netopýry, ale především vrápenci, kteří jsou na jakékoliv vyrušení velice citliví. Určitá krása provedení vstupů a jejich umístění v nevšední, často člověkem skoro zapomenuté krajině, stojí za výlet. Většina z nich nebývá příliš nápadných, tak i jejich nalezení člověku udělá radost. Hlavně je to určitý pohled do minulosti a kultury oblasti.

 

     Při mé projížďce se k nim za chvíli dostanu. Cesta je dokonce zpestřena setkáním se skupinou lidí s přilbami, čelovkami a jeden je dokonce v „jeskyňářském“. Malebnou krajinou jsem sjel serpentinami do údolí, kde se cesta přibližuje k potůčku se jménem Horník. Po radách některých lidí, které zde potkávám, se vydávám i na správnou cestu k Raabově štole. Na této cestičce potkávám i výše uvedenou skupinu vedenou „jeskyňářem“…

 

     Teď vidím, že článek opět „poněkud“ nabobtnal a tak nebudu cpát vše do jednoho dílu a popis nejzajímavější části cesty uvedu v následujícím dílu…