další kladenské vyprávěnky

To tuhle v pondělí mi zase volala hlasem vystresovaným máma. Nestrhli jí zálohu na plyn, ona se tam nemůže dovolat a neví, co má dělat. Hned druhý den jsem ji měl vézt do nemocnice na vyšetření, řekl jsem, ať mi ty papíry vezme, že to návštěvou příslušné pobočky zjistím. V úterý se ukázalo, že meteorologové krátkodobé předpovědi zvládají velmi dobře. Vypukla předpovídaná vánice. Auto jsem exhumoval, stihl se ještě zastavit pro dcerku, která tu snad i dost tvrdě pracuje (takže se nejedná jen o zaměstnání) a přesný termín i své babičce dojednávala. Uložil jsem je v patřičné čekárně a šel jsem se projít. Nemám rád zdravotnická zařízení a hlavně čekárny. Proto jsem si vzal doktorku (no jo, tenkrát medičku) a dcerka se maličko pomamila.

Navzdory vánici jsem si přibalil fujinku. Požární nádrž měla být plná fotogenických kachniček a snad i další zajímavé obrázky se mohly vyskytovat. Dostal jsem i instrukce, kde vlastně ta nádrž je, objekt jsem opustil nouzovým východem, což se prý nesmí, ale on byl tak při ruce, a ještě před nádrží jsem narazil na pěknou cedulku. Ten přetřený nebo nedopsaný zákaz jsem zjistil až z fotky. Cedule je dost vysoko a zákaz v těch místech nemá příliš smyslu.

Kačeny v nádrži nebyly, jen stopy ve sněhu, jak ji, napůl zamrzlou a napůl zasněženou opustily. Stal jsem se na chvíli stopařem a opravdu jsem ulovil. Kačerů bylo asi sedm, jediná holka byla tak vyplašená, že se mi v chumelenici rozmazala.

Kachny jsem dál neplašil a podíval se i kousek od nového pavilonu M. Původní objekt nemocnice Františka Josefa zdá se zvenčí velmi pěkně opravený a dokonce oku lahodící.

Tady vánice nebyla tak vidět, okolní, o dost vyšší bloky to tu kryjí, ale výhled na fotbalový stadion, který se naskytl při návratu k čekárně s odloženou mámou a dcerou, vypovídá o stavu počasí docela dobře. Před druhou odpolední to bylo.

V čekárně, kam jsem se vrátil, jsem dostal mateřsky vypeskováno. Kde že mám čepici a že mám mokré vlasy. Vzhledem k tomu, že jsme předtím vedli hovor o nutnosti nošení telefonu, zejména když jde stará paní do lesa (zrovna v neděli jsem ji nachytal, že byla na procházce se psy a bez spojení) odpověděl jsem, že v kapse a kdykoli k použití. Na rozdíl od jejího telefonu, který měla doma na stole a k ničemu (prý má doprovod, tak ho nepotřebuje). I při tom všem špičkování mi stihla dát nějaké ty sporožirové papíry s nestrženou zálohou za plyn, a já se tam nazítří v přestávce ve vánici vypravil. Auto jsem znovu nevyhrabával, máme tady městskou hromadnou.

Byla to linka číslo 10, která mě dopravila až k zámku. Plynárny mají zdejší hnízdečko hned za rohem, na náměstí, ale já se před úředním jednáním ještě zašel podívat do Zámeckého parku. Sliboval jsem si od částečného projasňování daleké Výhledy, ale nějak se nekonaly. Jen kontrast mezi moderním uměním (prý naše duše, je to tam napsáno) a strohou architekturou plynové stanice na sněhu dost vynikl.

Pár minut mi trvalo, než jsem do příslušné kanceláře došel, kupodivu i jen pár minut jsem tam prodlel a mezi tím se přihodil v tomto sněhovém a pošmourném týdnu zázrak. Bylo světlo, sluníčko a modrá obloha. Tasil jsem hned, jak jsem se ocitl na náměstí. V takovém osvětlení jsem snad detaily kostela ještě neviděl. Věžička pěkná, reliéf nad hlavním vchodem ještě lepší.

Nechal jsem si ještě něco napříště a sešel k divadlu. Obvykle bych tu čekal na mandelinku (pro neznalé, náš městský autobus), ale sluníčko pořád bylo, a já se rozhodl vypátrat, co za věžičku jsem to zachytil na minulé výpravě. Takovou tu co se jeví jako pod kostelní věží. Dům je hned za divadlem a zblízka už mi tak zajímavý nepřipadal. Nepropadl jsem ale beznaději a ponořil se do okolních uliček. Mnoho jich sice není, ale jako příklad toho, že ty sto let staré domy jde opravovat citlivě, to tu slouží dokonale. Ten první nám sice už trochu prýská, ale pořád vypadá k světu. Elektrickému vedení se nevyhneme, ale s tím ho možná už stavěli. A evidentně dobrá adresa se najde, vypadá dobře jak od západu, tak od jihu.

Pomalu se začínalo zase kabonit. Na skoro filigránskou ozdůbku na stěně jednoho z dalších domů ještě bylo světla dost, ale než jsem urazil několik dalších desítek metrů k další autobusové stanici s příznačným jménem Na Zastávce, popadávaly první vločky. Ještě poslední obrázek detailu protějšího domu, a naštěstí se objevila kýžená mandelinka. Než dojela do domovských Kročehlav, měnila se vánice v bílou tmu. Jo a mimochodem, mámě opravdu zálohu na plyn nestrhli, dělají to „lumpové, jen jednou za čtvrt roku.