Další staré Kročehlavy, tentokrát jak se modernizovalo

Další průzkumnou výpravu jsem začal v Lacinově ulici, ale z té jsem vzápětí odbočil k východu, abych se následně obrátil k severu Opukovou ulicí. Jako dítěti mi připadala malebná, ale teď (usedlíci neuražte se) nuda. Všechno unifikováno. Jedinou atrakcí po dlouhou dobu byla stařenka, která se mně tak dlouho ptala, co tu dělám, až z ní vypadlo, že by potřebovala na pivo. Sám jsem měl tak akorát. Až na samém severním okraji ulice je k vidění unikátní střet historie se současností. Spolumajitelé domu se nějak nedohodli. Vrátil jsem se do Lacinovky, po ní k Miladě Horákové. O dvou památkách jsem už věděl. Jedna je milá, druhá spíš smutná.

Ale srovnávat pečlivě udržovaná vrátka do uhelného sklepa z doby monarchie a socialistickou ceduli asi moc nejde. Tady jsem ale odbočil moc k východu, původně jsem chtěl jinam. Vrátit jsem se musel. Jen kousek. V ulici 5.května a jejím okolí jsem pamatoval malebné finské domky. Takové ty samé dřevo. Ale i tady jsem přišel nějak pozdě, zdá se, že i na dřevo se dá položit unifikovaná fasáda. Uhnul jsem k severu a zjistil, že tu vznikl satelit uvnitř města (tedy já to věděl, ale on se zase rozrostl), ze strohé, i když leckdy „barokní“ uniformity vytrhoval jen poněkud negramotný nápis na trafostanici (nebo garáži či plynové stanici, ani nevím).

Podél této rarity jsem vykročil k severu a z kopce. Dřív bych se tím směrem dostal do místní zoologické zahrady. Často jsem ukecával, jako malý chlapec, rodiče, abychom se tam stavili. Ono to vlastně nic moc nebylo. Prý měli i lva, ale ten stihnul pojít, než jsem začal vnímat, Jezírko s rozličným vodním ptactvem, pár klecí s opičkami, papoušky i několika exempláři místní zvířeny (kuna, jezevec a spol.) a hlavně výběh se psy dingo. S těmi jsem i kamarádil. Když jsme šli kolem, vždycky si přiběhli pro pohlazení, sice nepatrné přes drátěný plot, hezké slovo a občas nějakou pochoutku v podobě podílu na mé svačině. Dělil jsem se rád. Dnes je to jen zarostlý pozemek, ani dráha, která kolem vedla, neexistuje, a jen trubky tepelných rozvodů, které se tu nad bývalým tělesem vypínají, připomínají, že tu kdysi něco bylo.

Ale pozor, svítá naděje. Už před pár Lety jsem viděl studii, podle které má být zhruba v téhle oblasti zase zoologická zahrada. Dřevěná.

To už jsem sestoupal do Dlouhé ulice a zamířil k pivovaru. Cestou jsem namířil objektiv ještě na prastarý (a tehdy unifikovaný) objekt transformátorové stanice.

To už jsem se dostal k místnímu pivovaru. Původně ho postavil řád benediktinů (dočetl jsem se, že v roce 1858), o tom, že by kročehlavské (nebo kladenské) pivo někdo velebil, jsem se nikde nedoslechl. Řád tu s nárokem na restituci uspěl a vzápětí objekt prodal. A zdá se, že se to celé docela povedlo. Pivo se tu sice nevaří (oni i nemnozí pamětníci o něm mluvili jako o kyselině do autobaterií), ale areál je opravován a začíná vypadat velmi pěkně. Jako obvykle to začíná takovými maličkostmi jako upravenou fasádou včetně upoutávky na vlastní stránky. Nějaké logo se tu i objeví (kecám, sluneční hodiny to jsou), a detail obnovené štukové výzdoby taky stojí za podívání.

Procházky začínal být konec. Cestu na mandelinku (ale to už přeci víme, co je mandelinka, že to na Kladně není americký brouk) jsem si zkrátil kolem nově zbudovaného psího hřiště (neklecám, opravdu tam je) a ještě jsem se na pěkný areál ohlédl.

Na Zastávku jsem přišel jen chvilku před příjezdem oné mandelinky, ale kostel, který byl postaven jen proto, aby se tehdejší největší vesnice v Československu (ne-li ve střední Evropě) mohla stát městem, jsem ještě zmáčknout stihl.