Dlouhý pochod k "Jaskinii Malinowské", část druhá - sestup a návrat.
Nyní už jsem před jeskyní Malinowskou, nedaleko stejnojmenného vrcholu. Cesta k ní ovšem byla vcelku náročná a dlouhá. Vyšel jsem z Jablunkova a k jeskyni bych hádal minimálně sedm hodin, kdybych šel tou správnou cestou, trochu se „neztratil“, šel svižněji a nekochal se krajinou. Tedy dělal jen přesun, kde by hlavním bodem byl čas. To však není můj případ, bohužel, když to jen trochu jde, tak se snažím i zachytit okolní krajinu „na památku“, o to spíš, pokud se jedná o cestu, kterou s největší pravděpodobností nepůjdu podruhé. S odstupem času a pokud už vím kudy přesně jít a neztrácel bych čas, tak by se cesta snad dala zvládnout do odjezdu posledního vlaku po desáté hodině večer. Základem je ovšem vyjet vlakem ráno co nejdřív to jde a mít rozumnou rezervu. Tu jsem si onen den neudělal a byla to chyba. Ale pomalu, ke všemu se dostanu postupně. Cestu k jeskyni jsem popsal v předešlém článku:
https://www.turistika.cz/mista/dlouhy-pochod-k-jaskinii-malinowske-cast-prvni/detail
Většina cesty je uvedena i zde:
Stojím před jeskyní a stále pěkně svítí sluníčko, ale až tak teplo není. Nakonec na vrcholové hřebenovce se stále drží poctivý sníh, i když je už jaro. Většinou nemám v jeskyních problém, že by mě byla zima. Pohybem se v naprosté většině případů dokáží lehce zahřát až je mi hodně teplo. Také musím uvažovat, že pokud budou dole horší podmínky, tak je prostě vydržím, ale na zpáteční cestu budu určitě chtít jít v suchém, protože čekám chladný večer a ještě chladnější noc. Kontroluji světla a zapínám kameru na přilbě. Rád bych, kdyby alespoň něco vyšlo. Již teď jsem tak unavený, že pokud by se mě někdo zeptal jestli bych chtěl jít příští víkend znovu, tak asi ne. Vzhledem k tomu, že jsem už u jeskyně, tak tímto nemalým úspěchem získávám spoustu energie navíc. Stejně tak ovšem vím, že každá jeskyně může být nebezpečná. Problém pro mě by bylo i „pouhé“ namožení svalů nebo kotníku, protože mě čeká ještě i dlouhá cesta zpět na Moravu. Plně se soustředím na jeskyni a vše ostatní jde stranou. V tento okamžik jen uvažuji nad tím jak bezpečně do ní vlézt.
Nasazuji si a pevně připínám přilbu, ať je obraz z kamery alespoň trochu dobře orientovaný. Mnohdy se nestačím divit, jak bývá obraz kamery zešikma a přitom si celou dobu myslím, že jsem hlavu držel správně zpříma. Mnohdy je ten špatný náklon skutečně velmi výrazný. Do kapsy maskáčů si dávám „podvodní“ foťák, protože sucho v jeskyních je jen málokdy. Taky jako zálohu pokud by kamera nenahrála obraz moc dobře, tak ať mám alespoň něco. Na kameře kolem tlačítka spouště trvale svítí červené kolečko a kamera tedy již nahrává. Opatrně sestupuji po „novotou vonících“ kramlích o pár metrů níž. Nalevo vidím puklinu a přemýšlím zda by se tam nějak dalo dostat, nicméně kovové „schůdky“ z armovacího železa vedou ještě níž do kratší chodby. Když na ní bezpečně stojím a podívám se nahoru ke vstupu, tak je jasné že již pěkných pár metrů výšky nebo spíš hloubky mám za sebou. Zdá se mi, že je zde nečekaně chladněji než v jiných jeskyních. Už teď mě ruce od želez zábnou. Kratší užší chodbou pokračuji pár metrů k jakémusi zábradlí z kovové tyčky. To se zalamuje dolů a já se jej při sestupu po dalších kramlích pevně držím – určitě nechci uklouznout.
Konečně stojím na delší chodbě, kterou rychle zkoukávám pohledem. Taktéž se dívám i opačným směrem, ale jako zajímavější vidím ten směr první, hlavní. Po chvíli se dostávám ke skalní stěně s názvem „Galerie“. Již z dálky byl slyšet zvuk stékající vody. Čím více jsem se přibližoval, tím byl tento zvuk výraznější. Už při sestupu vstupní vertikálou je vidět, že je jeskyně v tomto ročním období a s největší pravděpodobností i jindy, poměrně vlhká s nemalým množstvím vody na cestičkách chodeb. Inu vypadá to jako velice poctivá jeskyně, která se nemusí za své označení vůbec stydět. Vlastně se svým způsobem stále ptám, jak je možné v Polsku takovou jeskyni bez problému zpřístupnit i běžné veřejnosti a u nás to možné není. O to spíš, že už dlouhé desítky let se řadíme k naprosté jeskňářské špičce na celém světě. Faktem je, že bohumínští jeskyňáři si občas právem stěžují, že oproti Polákům nemají v Beskydech tolik štěstí, aby objevili nějakou větší jeskyni. I při těch pár výletech do polské části Beskyd si ovšem i já myslím, že ta polská strana je pro jeskyně i odpovídající skalní útvary mnohem bohatší než strana naše. Možná i proto mě zaujaly „Těšínské“ Beskydy, protože právě zde, na jihovýchod od Jablunkovské brázdy jsou asi mnohem častěji zpestřeny nejrůznějšími zajímavými geologickými jevy. Vedle skalek jsou to především jeskyně. U nás už roky bohužel na nové jeskyně štěstí nemáme. Možná na zajímavé historické důlní díla, ale to je již jiná kapitola.
Jeskyni si snažím projít tak, abych alespoň něco zachytil, ale na druhou stranu vím, že času mnoho nemám a že bych určitě byl rád abych ty úseky, které nejsou navigačně úplně nejjednodušší, prošel za rozumného světla, v nejhorším případě šera. Překračuji velké zřícené bloky pískovce a kochám se pohledem na „potůčky“ stékající vody po obrovských (na měřítka beskydských jeskyní) skalních stěn, značně zvyšující mohutnost chodeb. Dobrou desítku metrů výšky by některé části chodeb určitě mít mohly. Na spodní části chodby jsou kaluže a malé kamínky. To vše, i voda kapající shora, jež je v některých okamžicích skoro všudepřítomná a v nejlepším „příjemně“ kape za krk, vytváří naprosto nezapomenutelnou atmosféru místa. Stejně jako mi kape shora voda za krk, tak stejně neodolatelně se mi jeskyně „zavrtává pod kůži“. Je jasné, že na ni jen tak jednoduše nezapomenu… :-)
Nemohu se příliš kochat (to by nebyl až tak problém), čas běží vždy v jeskyních neskutečně rychle, ale celkový chlad i to, že mám mokré jak triko, tak i maskáče mě až tak k dlouhému prohlížení jeskyně „nemotivuje“, promrzlé prsty na rukou a chladnoucí prsty na nohou pomalu ale jistě říkají „běž už ven“. Stejnou cestou se vracím zpět. Za prolezení jeskyně se také nemusím moc stydět, určitě jsem se dostal o dost dál než většina běžných návštěvníků. Zatavily mě až chodby tak úzké, že ani vydechnutí mi nedovolí se dostat dále – cesta dál již pro mě končí.
Dostávám se již opět k části s kramlemi a dívám se, jestli by se dalo dostat do další části. To už si nyní až tak přesně nepamatuji, ale z nějakého důvodu jsem tam nešel. Buď byla chodba příliš moc mokrá a já bych se musel moc plazit nebo to vypadalo hůř průchozí. Nebo už jsem neměl moc času… Nevím. Zkrátka jsem tam nelezl a teď s odstupem času toho trochu lituji. Podle mapky jeskyně by zde měli být ještě další zajímavé prostory. Možná ale také byla odbočka do těchto prostorů někde úplně jinde než jsem si myslel. Před sebou pouštím jednoho Poláka, který se rozhodl jeskyni také projít. Dáváme se do řeči, ale po chvíli již stoupám směr povrch a on naopak do hlubin jeskyně. Po kramlích se lehce dostávám až do poslední, nejvrchnější části vstupní „propástky“. Nyní píši „propástky“, když už jsem na povrchu a celý úsek je skvěle zajištěn, ale kdyby byla jeskyně přístupná bez těchto pomůcek, tak by již sestup do ni, ani výstup ven nebyl tak snadný. Patrně jen ti nejzkušenější by ji možná vylezli „volně“, ale ostatní by určitě museli volit nějakou SR techniku výstupu (jednolanovou techniku). Nebo by také šlo použít delší lanový žebřík. To dnes již není nutné a dostane se zde skutečně skoro každý, kdo v sobě najde alespoň trochu odvahy.
Dostávám se do poslední části a co mě šokuje, je skutečně velice výrazná teplá „facka“ okolního vzduchu. Uvnitř jeskyně asi bylo skutečně velmi chladno a asi to nebyl jen můj pocit, třeba i z důvodu nemalé míry únavy.
S chutí se venku „opaluji“ a nabírám ze slunce teplo i energii. Dívám se k „Paní jeskyni“. Vychutnávám si ten nejkrásnější pocit, který nastává až chvíli po výstupu z jeskyně. Plně se rozvine třeba až po několika dnech! Tehdy, až i únava z výletu odezní. Teprve pak si člověk začne uvědomovat ty nejmenší detaily celá „akce“. Výletu, kterého jsem se vcelku bál, protože jsem tušil, že bude na hranici mých možnosti. Hlavně na hranicích časových. Pochopitelně i místa jež jsou osazena kramlemi a dalším „železem“ v člověku místa neznalého vzbuzují nemalé obavy a ty jsem právě teď úspěšně překonal. Výsledek je jeden.
JESKYNI VŘELE DOPORUČUJI VŠEM CO MAJÍ ZÁJEM O NEVŠEDNÍ VÝLETY A PŘÍRODNÍ KRÁSY. Kdo má auto, tak má i určitou část výletu zjednodušenu. Až do Salmopolu se dá lehce dojet autem a pak již už jen asi kilometr nahoru do kopce a v místech, kde tento kopec bude přecházet do klesání a začnou se před námi otevírat krásné rozhledy na protější kopce, tak je třeba pozorněji sledovat šipku doprava ukazující směr k jeskyni. Od šipky už je přímý pohled na vstup do jeskyně ve vzdálenosti možná už jen 100 metrů.
Svým způsobem děkuji HORÁM, že mi tento neskutečný zážitek umožnily a protože už i Polák se dostal bezpečně na povrch, tak se opět rozpovídáváme a zjišťuji, že ani oni nejsou místní a udělali si zde výlet z větší dálky. Nabízený čaj od Polákovy přítelkyně neodmítám - příjemně zahřívá ještě teď trochu promrzlé prsty na rukou. Poděkuji a vydávám se co nejrychleji zpět. Na začátku byl plán, že bych udělal jakýsi okruh přes Malinowskou Skalu a pak obloukem až na Moravu. Když jsem ale viděl vlnku k tomuto vrcholu i čas po páté hodině odpoledne, tak jsem tuto variantu zavrhl a zvolil radši jistotu. Jako by to náhoda chtěla, za chvíli potkávám lidi, kteří jsou z nějaké dědiny v Jablunkovské brázdě (už si nepamatuji které) a jsou zde autem. Když se rozpovídám odkud jdu a kam mířím, tak mi nabízejí i svezení autem. To by bylo ideální, někde se škrábat se mi už moc nechce. Ale také dodají, že ještě chtějí vylézt na před chvíli uvedený kopec a tak hádám, že bych musel čekat minimálně hodinu a půl až dvě na odjezd. To by bylo již hodně po sedmé hodině večer a to se mi riskovat nechce. Odmítnu, ale stále si říkám, jestli to nebyla chyba. Slunce svítí tak, že nemám pocit, že by brzy zapadalo a pokud za světla zvládnu ty navigačně nejnáročnější úseky, tak to bude v pohodě. Po sněhu nejdu moc rychle, ale v místech kde cesta začíná klesat občas využívám skluz bot pro pocit rychlejšího pohybu. To víc než potřebuji. Už už se potřebuji dostat pod úroveň sněhu abych mohl tyto klesající úseky běžet. Jsou poměrně prudké a pokud nezakopnu, tak mohu značně srazit časovou ztrátu. To se mi s opatrností daří a u míst, které se mi nahoru zdály, že jdu jako „s hnojem“, tak nyní letím. Běh je pro mě poměrně náročný a tak se dosti zadýchávám. Při svítícím slunci už si na nečekanou zimu v jeskyni skoro ani nevzpomínám. Prudký úsek sebíhám skoro celý, až jsem za chvíli na „rovince“ mezi Salmopolem a vrcholem „Jawierczny“. Určitě mám o trochu času více, který s chutí využívám k doplnění tekutin a energie. Dívám si tedy jednu energetickou mysli tyčinku a odpovídající množství vody. Pokračuji v pohybu a snažím se jít poměrně rychle. Mým přáním je stihnout rozumně i úsek kolem sjezdovky, který bude poněkud náročnější, protože svah je poměrně prudký. To je ovšem ještě hodně daleko a čekají mě i některé místa, kde bych mohl odbočit špatně. To by se mi nevyplatilo a tak si přeji ať už je mám za sebou a pak už zase budu o něco klidnější.
To, že nebyl čas hledat vstupy do jeskyně „Salmopolské“ a „Wislanské“ mě nyní až tak netíží. Vím, že teď musím bojovat především s časem a že nejsem v tomto ohledu v dobré pozici. Za jakýkoliv úsek, kde se mi podaří zrychlit, bud jen rád. Po více než kilometru pohodovějšího terénu se dostávám k rozcestí pod „Smrekowcem“. Únava se opět ozývá a začínám mít i trochu hlad. Mozek obalamutím polovinou další tyčinky a pokračuji dále. Cesta je krásně osvětlována pomalu se k západu připravujícím sluncem (ten ještě naštěstí tak brzo nenastane). Po dalším asi půl kilometru se závěrečným prudkým stoupáním dostávám na vrchol, který jsem odpoledne obcházel po zelené. Vím, že jsem někde klesal a tak mi toto stoupání „mimo cestu“ ani špatné nepřijde. Když se nakonec vyškrábu nahoru, tak zjišťuji, že jsem na místě, které se nyní „zahalilo“ do neskutečně nevšední atmosféry. Slunce již tolik nehřeje, začíná být vcelku chladno. Pokud jsem ještě před chvíli na sobě mikinu neměl, tak teď ji už mám a s chutí se zahřívám. Většinou zvládám chlad lépe než jiní, ale nyní, ač je mi dobře, tak již chápu, že má „termostatická regulace“ již nepracuje díky únavy nejlíp. Neztěžuji ji to a nečekaně si zip zapínám až po krk. Krásným výhledem se kochám jen chvíli, ale pocit zimy přichází velice rychle. Vzdálené kopce kolem dokola získávají velkou dynamiku v oranžovém nízkém světle slunce. Nádherná chvíle. Čas nekompromisně běží, není na rozjímání a také se potřebuji pohybem zahřát. Z vyhlídky klesám lesem jehož charakter dostává mírně pralesovitý charakter. Občas musím přelézt nebo podlézt padlý strom – nevšední zpestření.
Po chvíli se kolem potůčků dostávám ke studánce nad sjezdovkou nedaleko kopce „Grapa“. Doplňuji tekutiny a jsem vcelku spokojen, protože zatím jdu poměrně svižně. Nevracím se ke sjezdovce (musel bych ještě stoupat do kopce), ale zkouším od studánky pokračovat rovně a mírně dolů. Obcházím jakousi chatu, ale za chvíli jsem už v lese a klesám dolů. Opět využívám situace a snažím se dolů běžet. Dostávám se k louce z niž už vidím do údolí a tak běžím dále. Připojuji se na jakousi polní cestu až se, světe div se, připojím na asfaltku od sjezdovky. Zkratka mi skvěle vyšla a najednou už prudkým klesání po této asfaltce doběhnu až k mostu přes řeku Wislu a za chvíli už jsem úplně dole v údolí. Už je cítit, že se přibližuje západ slunce. Tento úsek, kromě některých techničtějších seběhnutí ze svahů, vyšel víc než dobře a určitě jsem zase získal trochu času k dobru. Jestli stihnu poslední vlak, ale nevím. Po zelené turistické trase se přibližuji k osadě „Na Groni“ a pomalu, ale jistě opět stoupám do kopce. V jednou úseku si řeknu, že se nebudu loudat serpentinami, ale že vystoupám lesem prudce nahoru. Že tak obětováním nějaké té energie získám čas. To se mi daří, ale svah je skutečně prudký a chvílemi se musím držet stromů. Při pohledu dolů se mi občas trochu točí hlava. Inu, ale i tato zkratka mi vychází a asi jsem další trochu času získal. Pokračuji již pohodlně asfaltkou dále, ale ze stoupání se chvíli vydýchávám. Už je šero a zdá se mi, že čas opět nabral na svém tempu. Z pohodičky před pár hodinami si nyní uvědomuji, že stále je třeba „závodit“ s časem. Dostávám se k rozcestí se „Stezkou Habsburků“ a odbočuji po již známé cestě doleva. V tom okamžiku mi zvoní telefon a na otázku, kde jsem, říkám optimisticky „kousek před hranicemi“. Ovšem jen já vím, že ten „kousek“ bude ještě dlouhý, rozhodně minimálně pár hodin. Tím pádem si uvědomím i to, že je něco málo před osmou hodinou večer. Poslední vlak ten den z Jablunkova odjíždí něco po desáté. Stihnout tam dojít za dvě hodiny beru jako velice nepravděpodobné. Cesta od jeskyně až do města Wisla za zhruba dvě hodiny je pro mě ovšem krásný výkon. Přicházím k rozcestníku jež jsem kolem poledne tak těžko hledal a určitě minimálně hodinu času ztratil. Teď hlavně správně od něj sejít do údolí a napojit se na tu správnou cestu. Šero se velmi rychle mění skoro na tmu a já si přeji ať už jsem mimo hlavní cestu. To se mi daří až nakonec stojím po mnoha a mnoha hodinách u nádraží ve Wisle – Glebcích. Zde už je skutečně tma a tak si vedle nádražní budovy sedám na pořezané kmeny stromů a dávám si opět malou „večeři“ ve formě mysli tyčinky a nějaké čokolády. Došel jsem do míst již mimo hlavní cesty a tak jsem rád. I tak jsem pořád ještě vcelku nervózní, protože budu muset jí po tmě lesy a hledání cesty v takových podmínkách je mnohem těžší než za bílého dne. Také se zde nachází několik nejistých míst, kde bych mohl špatně odbočit a cestu si tak velice ztížit. Myslím, že i tato má menší zastávka a odpočinek je vhodným okamžikem pro ukončení tohoto druhého dílu a pokračování si nechám na díl poslední, třetí. Ještě zdaleka ne všechno dobrodružství skončilo a cesta tmou ještě bude velice zajímavá, že si ten další díl určitě zaslouží.
DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
http://www.sktj.pl/epimenides/flisz/malin_p.html … Dřívější popis jeskyně.
http://www.sktj.pl/epimenides/turyst_p.html … Přístupné jeskyně v „polských“ Beskydech.
http://www.sktj.pl/epimenides/index1.html … Úvodní strana polského jeskyňářského spolku.
https://www.youtube.com/watch?v=DMnScilUXgY … První část mého videa z jeskyně Malinowské.
https://www.youtube.com/watch?v=g7uvCfIOdQU … Druhá část mé nahrávky jeskyně.
A některé odkazy za stránky nebo videa jiných:
https://www.youtube.com/watch?v=5eA7_Nw4BGs
https://www.youtube.com/watch?v=78-jpi36CWA
https://www.youtube.com/watch?v=hZK7Kc0Vhs0
https://www.youtube.com/watch?v=5qCmSlKch-8
https://www.youtube.com/watch?v=ILV1pHoxVX4 … vtipná animace na začátku videa – líbí se mi :-)
https://www.youtube.com/watch?v=t3WFEGILriI … zhruba ve třetí a půlté minutě je jeskyně Malinowská.
https://www.youtube.com/watch?v=Auf4DoBJ1rI
https://www.youtube.com/watch?v=40MAoqbTvA8 … Slavnostní zpřístupnění jeskyně veřejnosti.
https://www.youtube.com/watch?v=r-TFf0BG91U
https://www.youtube.com/watch?v=oGPzGDlHNJ8
https://www.youtube.com/watch?v=ofp7CVROFIs
https://www.youtube.com/watch?v=HaKxWwxhjm8
https://www.youtube.com/watch?v=kz2qJmaHRQ0
https://www.youtube.com/watch?v=qmqZ-ZKNtb8
https://www.youtube.com/watch?v=c2r1IkgXGz8 … jeskyně v dřívějších dobách.
https://www.youtube.com/watch?v=4HJXI5hjrnw
https://www.youtube.com/watch?v=6g5EKv1vQWo
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Visla
Půjčovna autPříspěvky z okolí Dlouhý pochod k "Jaskinii Malinowské", část druhá - sestup a návrat.
