Dolní Boříkovice – K-S 18 "U Kostela"

Že je naše pohraničí, hlavně tedy to, které sousedilo přímo z tehdejším Německem (které byl daleko větší než v současnosti), plné různých větších nebo menších betonových staveb, obecně zvaných bunkry je celkem známou skutečností. Kde se na hraniční čáře vyskytovaly hory a kopce je samozřejmě takových objektů víc, kde ale byla v horách mezera, je různých pevností, srubů a řopíků daleko víc. Mladkovské sedlo, tedy snížená oblast odkud se dá na naše území vpadnout z Kladska patří právě k takovým místům, kde byla koncentrace opevnění největší. V prvé řadě to byly pevnostní komplexy, kterým se říkalo dělostřelecké pevnosti. To už byla soustava vzájemně propojených „bunkrů, poblíž Mladkovského sedla jsou tyto pevnosti dvě, tedy pevnost Hůrka u Králík, a na hřebeni Bukovohorské hornatiny pevnost Bouda. Poněkud vzdálenější je ještě pevnost Hanička u Rokytnice v Orlických horách, která měla odstřelovat agresory v kladském vnitrozemí.

Dalšími velkými objekty, kterým ale chybělo vzájemné propojení, byly pěchotní sruby.

Stavěly se v různých velikostech a dispozicích, kde to šlo, tak hlavně dvoupodlažní, výjimečně i třípodlažní. Různá byla i jejich další velikost a dispozice. Na rozdíl od nejmenších bunkrů, tzv. řopíků, které byly na pohled skoro stejné, bylo pro stavbu pěchotních srubů vypracováno více variant.

Právě v oblasti Mladkovského sedlo je i několik velkých pěchotních srubů. Některé jsou i občasně přístupné.

Pěchotní srub s označením K–S 18 „U Kostela“ patřil k těm nejmohutnějším srubům vůbec. Najdeme ho u silničky z Dolních Boříkovic do Králík právě poblíž místního kostela. Pohled na bunkr svědčí o faktu, že v době války posloužil jako cvičný cíl vyvíjené protipevnostní munice Wehrmachtu.

Stavba je řešena jako dvoustranný dvoukřídlý srub se dvěma zvony a otočnou kulometnou věží. Kulometná věž měla být jistým unikátem. Zařízení měly dodat strojírny ve Vítkovicích. Kulometnou věž mělo dostat pouze 8 podobných staveb na pevnostní linni. V době mobilizace září 1938 ale věž ještě nebyla osazena, ostatní plánované zbraně byly na svém místě. Hlavní výzbroj tvořily 2 smíšené zbraně (dělo spřažené s kulometem), další byly 3 dvojčata těžkých kulometů, 6 lehkých ve 4 střílnách a 2 pancéřovaných zvonech.

V objektu byly sklady munice, stanoviště velitele, telefonisty, ubytovna mužstva. Jk víme opevnění padlo do rukou nepřítele takřka beze ztrát a spousta vybavení bylo odvezeno do jiných částí kupované Evropy. Vyrabovaný bunkr pak posloužil jako cvičný cíl a ani po válce neměl veselý osud, kdy posloužil částečně jako zdroj druhotných surovin a dokonce i jako skládka.