Galdhøpiggen

Turistické cíle • Příroda • Hora

Vzadu chata Juvasshytta • Fotografie (23) • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (23 fotografií)

Ledovec nad jezerem Juvvatnet

Detail ledovce

Vstoupit do fotogalerie (23 fotografií)

Galdhopingen (2469 m.n.m.) je nejvyšší hora národního parku Jotunheimen, leží v jeho severní části. Název se nechá přeložit jako strmá zaoblená špička.

Je to nejvyšší hora nejen Norska, ale celé Skandinávie a severní Evropy. Jenže se o tom dlouhá léta nevědělo, proto první úspěšný výstup na tuto horu se uskutečnil až v r. 1850

V současné době se autem nechá vyjet až k chatě Juvasshytta (1841 m.n m), která původně byla postavena r. 1184. Nyní je to moderně vybavená horská chata s restaurací, ubytováním, kde lze zdarma použít WC. Jsou zde i sprchy, ty jsou za poplatek.

Silnice byla vybudovna až r. 1936. Je to nejvýšše položená silnice v severní Evropě. Pod kopcem u Raubergstulen turisthytte je nutno u závory zaplatit 85 NOK. Silnice je otevřena od května do září. V té době je zde možno navštívit i letní lyžařské středisko. Je to malý lyžařský areál 350 metrů vysoký v nadmořské výšce 2200 m.n.m. Je zde jeden lyžařský vlek a dvě sjezdovky.

Z obce Lom sem dokonce jezdí autobusová linka.

Chata Juvasshytta je základnou pro výstup na vrchol. Cesta je dlouhá 5 km a trvá asi tři hodiny (včetně asi 45 minut na přípravu na přechod Styggebreen ledovec). Zpátky se to nechá zvládnout za dvě. Jenže výstup na ledovec je nebezpečný - to si všichni mohou přečíst na nedaleké velké tabuli. A budete se divit, je to tam i v češtině. Tak to byl šok. Dozvěděli jsme se, že ledovec Styggebreen v překladu znamená nebezpečný ledovec. Je složen z vrstvy ledu, z loňského sněhu (firnu) a sněhu z poslední zimy. Ledová a sněhová hmotnost ledovce zapříčiňuje, že je v dolních vrstvách plastický a na základě toho pomalu ustupuje rychlostí (30 m za rok).

Povrchová vrstva ledovce je pevná a není schopna se přizpůsobit spodním pohybům, a proto praská. Praskliny mohou mýt 8 – 10 m široké a 40 – 50 m hluboké. V místech, kde došlo k roztátí sněhové vrstvy je vidět modrý led a praskliny. Jinde jsou praskliny zakryty sněhovým mostem, takže je není vidět. Při přechodu mohou tyto mosty povolit a člověk může do ledovcových prasklin spadnout a zaklínit se tam v hloubce až 20 m. Po stěnách těchto prasklin stéká ledová voda a nebezpečí zmrznutí je tak vysoké. Ne vždy musí přijít pomoc včas.

Pokud chcete přejít přes sněhem zakrytý ledovec, musíte být zajištěni lanem a jít s průvodcem, který má zkušenosti a vybavení. Předem je nutno tuto akci ohlásit v chatě Juvasshytta.

Průvodce jsme neměli, neměli jsme ani potřebné vybavení, i když to by se asi zde vše nechalo sehnat. Zato bylo hrozné počasí. Bohužel o dovolené si počasí vybírat nemůžeme. Musíme brát to, co je. Pohybovali jsme se v mracích, bylo 5 stupňů , foukal ledový vítr a ještě k tomu občas spadly ledové kapky. Domluvili jsme se, že nám stačí dojít k ledovci.

Cesta nebyla zrovna příliš prudká, náročnost stoupání byla dána tím, že se prakticky stále jde po kamenech, do cesty to má daleko. Přesto se občas mezi kameny i v této zimě objevily malé kvetoucí kytičky. Cestu vyznačují kamenní mužíčci v poměrně velké vzdálenosti. Bylo nutno přejít přes 3 sněhové pole. Ale k ledovci jsme došli, i když se dá říct, že téměř splýval s mraky. Na fotce to ani není rozpoznat. Ještě že jsme si nafotili malý ledovec nad jezerem Juvvatnet. Jsou na něm krásně vidět proužky a červené sněžné řasy.

Na vrcholu je prý postaven malý kamenný srub, kde je možno v letních měsících zakoupit pohlednice i nějaké trvanlivé občerstvení. Předpokládám, že je otevřen pouze v případě slušného počasí. Zda byl otevřen i v té zimě, větru a mracích, těžko říct. Většina lidí absolvovala pouze tu trasu k ledovci jako my. I když jedna výprava se z ledovce vracela právě v době, když my jsme k ledovci dorazili. Ještě nutno upozornit, že ani vlek u sjezdovky v tomto počasí nejezdil.

Až doma jsem se dočetla, že na vrchol Galdhøpiggen lze také dojít od chaty Spiterstulen. Má to výhodu, že se nejde přes ledovec, takže není potřeba průvodce. Zato je nutno překonat stoupáním 1300 m. Takže cesta hodně náročná. Trvá nahoru čtyři hodiny, dolů dvě hodiny. Jenže ani toto by nám moc nepomohlo. I tam bychom stoupali v mracích. Navíc takový výstup bych já určitě nezvládla.

Takhle mohu říct, že jsem došla, jak nejdál to šlo a skutečně i přes nepřízeň počasí jsem si to užila a jsem spokojená, že jsem to nevzdala. I když jsme někdy bojovali se silným nárazovým větrem. Když se na chvíli mraky rozestoupily, pohledy do údolí byly fantastické.

Poslední aktualizace: 8.11.2015

Nadmořská výška:

2469 metrů nad mořem

Galdhøpiggen na mapě