Habermannův mlýn u Bludova

Jakožto významná obec se rozumělo, že měl Bludov vždy nějaké mlýny. Nedaleko teče řeka Morava, ta se sama nabízela jako levný zdroj pohonu. Dodnes najdeme u Bludova dva objekty, které jsou bývalými mlýny. Ten první, výše po proudu najdeme nedaleko železniční zastávky Bludov-lázně a někdy pro blízkost se mu říká mlýn chromečský. Ten druhý, tedy bludovský mlýn je níže po proudu u silnice do Postřelmova, rovněž nedaleko železniční trati. Jinak je všeobecně známý jako Habermannův mlýn. Bludov byl vždy většinou českou obcí, nicméně vzhledem ke své poloze zde žilo i německé obyvatelstvo. V několikáté generaci zde žil i rod Habermannů, majitelů bludovského mlýna. I s tím jejich němectvím to bylo jaksi všelijaké. Poslední majitel mlýna, který se nešťastně zapsal do historie obce byl vlastně Čechoněmec, otec byl tedy Němec, matka byla Češka.

Mlynář jakožto podnikatel nikdy nebral na zřetel národnost svých zákazníků ani zaměstnanců. Ostatně většina lidí v okolí byli Češi, tato část Moravy (někdy se říká žebrácká Haná) zas tak moc německá nebyla, v údolích byly velké české nebo převážně české obce a to již někde od Rudy nad Moravou dál po proudu řeky k jihu. Německé obyvatelstvo se soustředilo spíš v hornatých částech kraje. Německý byl ovšem Šumperk (Mährische Schönberg), ale další větší město Zábřeh byl převážně český, zato Mohlenice (tam končila říše a byla hranice protektorátu) byla spíš německá (Müglitz). V posledním dni války potkala Huberta Habermanna rána osudu. Jakožto významný podnikatel byl předvolán k nově založenému národnímu výboru v Bludově. Ten tehdy sídlil v místních lázních. Podél železniční trati jej odváděl hlídka revoluční gardy (jeden z členů hlídky byl strýc mé matky). V lázních Habermanna nechali a šli si po svých. Ovšem toho využil jeden z místních, jinak bývalý Habermannův zaměstnanec a příležitostný spoluhráč karet. Protože s ním měl nějaký nevyřešený účet, neváhal a mlynáře zastřelil. Další události se staly téměř legendou. Nikdy se jasně nevyřešilo, co se s mrtvolou stalo. Údajně byl vhozen do Moravy až našli jeho mrtvolu někde u Leštiny. Prý by mohl být pohřben na tamějším hřbitově v hromadném hrobě. Další varianta praví, že vrah (či vrazi) si pro mrtvolu dojeli a ostatky spálili v kotelně bludovských lázní. Nebo je možné, že byl spálen ihned po činu. Mrtvol na konci války mohlo v řece plavat víc.

Každopádně vrah doufal, že se tak zbaví dluhu, případně že najde nějaký majetek a naloupí si v mlynářově vile.

Tragédie se stala předlohou ke knize a později i k celovečernímu filmu (ale i dokumentárnímu). Zatímco kniha přece jen věrněji (s výjimkami) líčí neblahý osud mlynáře Habermanna, film s fakty zacházel již velmi volně. Samozřejmě autor knihy (Josef Urban) chce vylíčit, že Habermann byl celkem schopný chlapík. Když mu kradou na pile dřevo, směle skočí do Moravy a několika tempy ji přeplave. Autor píše, že Morava tu má nějakých 20–30 m. Ve skutečnosti nemá Morava u mlýna víc než 10m a plavat se v ní ani nedá, stačí ji spíš přebrodit (víc vody teče v náhonu). Mlýn měl skutečně už tehdy elektrickou turbínu a mlýnské kolo, na kterém ve filmu Habermanna zlynčoval dav tu už dávno nebyl. Ostatně by k tomu ani neměl důvod. Jak si pamatuju z vyprávění prarodičů, mlynář byl v obci všeobecně vážený a jeho vraždu vždy brali obyvatelé jako velkou ztrátu.

Skutečný vrah Habermanna je (byl) ovšem znám, byl i odsouzen, ovšem trest mu byl zkrácen na základě Benešových dekretů. I ten majitel (ředitel) lázní nebyl takový padouch jako je ve filmu. Dlouho se věřilo, že na zahradě lázní byl někde zakopán Habermannův poklad, Stb ji několikrát prokopala, ovšem nic se nenašlo. Že by hajný Březina někoho zastřelil je rovněž nesmysl. I to dřevo od Habermanna že by kradli na výstavbu partyzánských bunkrů je diskutabilní, ačkoliv o existenci nějaké skrýše někde na Háji (Senové) zprávy jsou. Kolem Bludova zas tak hluboké lesy nejsou, aby se tam vyskytovali partyzáni, ti se spíš přesunuli dál k Rudě (pod Čečel) nebo k Drozdovu.

Kdy mlýn vznikl, není zcela zřejmé, ovšem podle záznamů mlýn musel existovat nejmíň v polovině 16. století (zmínka o zřízení pily v r. 1547). Tehdy mlýn patřil vrchnosti a ve mlýně byl nájemný mlynář. V 18. století byl ovšem mlýn už v sourkomých rukách, na přelomu 18. a 19. století byl mlanářem Petr Einagel po svém otci Janu. Einagelové mleli v podstatě celé 19. století. Habermannům patřil mlýn od r.1883. V r. 1921 se firma změnila na veřejnou obchodní splečnost A. (August) Habermann a spol., další v pořadí mlynářů byl Otto, Augustův starší syn, po jeho smrti bratr Gustav a od r. 1937 byl mlynářem jeho syn Hubert. Habermannové přišli do bludovského mlýna z mlýna chromečskému, kterému se později podle majitele říkalo Kordasův. Zajímavé je, že oba mlýny mají společný náhon, což kdysi vedlo i ke sporům mezi mlynáři. Původně vedla Mlýnská strouha až od Klášterce, nověji byl zřízen jez blíž nad Kordasovým mlýnem. Kordasův mlýn je přece jen menší a dnešní majitel ho udržuje ve slušném stavu. Oba mlýny alespoň částečně navazují na účinky vodní síly – na obou jsou funkční hydroelektrárny. Ačkoliv mlýn už dávno neslouží svému účelu, jeho budovy (v různém stavu) stále najdeme u železničního přejezdu na silnici č. 44 mezi Bludovem a Postřelmovem. Secesní mlynářova vila z r. 1926 je dnes penzionem a Restaurací.